Rubrika: Rozhovory

„Někte­rá setká­ní mají svůj čas, i když chce­me mít neu­stá­le všech­no pod kon­t­ro­lou“, jak říká Tere­za Lene­ro­vá Hra­dil­ko­vá. Náš roz­ho­vor byl plá­no­ván na pod­zim loň­ské­ho roku, ale ne, a ne se domlu­vit a sejít. Nako­nec jsme se potka­li až v brz­kém před­ja­ří a jak se uká­za­lo v době zásad­ní­ho Tere­zi­na roz­hod­nu­tí a zva­žo­vá­ní nových kari­ér­ních výzev. 

Učit tanec nikdy nechtěl. Když však před 10 lety při Nové scé­ně ND ini­ci­o­val vznik kur­zů con­tem­po­ra­ry pro veřej­nost, aby divá­ko­vi při­blí­žil sou­čas­ný tanec, na posled­ní chví­li odpad­li domlu­ve­ní lek­to­ři. Z vynu­ce­né­ho zásko­ku na sále vznik­la na prá­ci s ama­tér­ský­mi taneč­ní­ky leh­ká závis­lost. Polo­a­ma­tér­ský sou­bor The Directi­on Pro­ject, kte­rý vykrys­ta­li­zo­val z návštěv­ní­ků kur­zů, má za sebou čtvr­tou pre­mi­é­ru.… Pokra­čo­vat ve čte­ní Milan Odstr­čil: Když na mě při­šla auto­ri­ta, tak jsem se s ní popral

Na slo­ven­skej pro­fe­si­o­nál­nej diva­del­nej scé­ne sa etablo­va­la svo­ji­mi sólo per­for­man­ci­a­mi o sil­ných ženách a výraz­ných umel­ky­ni­ach. Dnes je jed­nou z nich. Pro­stre­die nezá­vis­lé­ho ume­nia aktu­ál­ne vyme­ni­la za veľ­ké diva­del­né scé­ny ako Slo­ven­ské národ­né diva­dlo, Národ­ní diva­dlo Pra­ha či nemec­ké Badisches Sta­a­tsthe­a­ter v Karl­sru­he. Per­for­mer­ka, reži­sér­ka, hereč­ka, autor­ka scé­no­gra­fie a kos­tý­mov, kto­rá sa nebo­jí posúvať hra­ni­ce žánrov, ume­lec­kých dru­hov i samej seba. 

Port­fo­lio Diva­dla X10 se dyna­mic­ky roz­růs­tá. Pořá­dá Diva­del­ní fes­ti­val Kut­ná Hora nebo fes­ti­val expe­ri­men­tál­ní elek­tro­nic­ké hud­by i řadu dal­ších akcí. Zatím posled­ním poči­nem je expe­ri­men­tál­ní plat­for­ma Y, kte­rá má pro­po­jo­vat výtvar­ní­ky, diva­del­ní­ky, taneč­ní­ky, teo­re­ti­ky, zkrát­ka všech­ny ote­vře­né duše. O jeho mož­né budouc­nos­ti jsem si poví­dal s jeho kurá­to­ry Annou Chrt­ko­vou a Petrem Dlouhým. 

Během letoš­ní sezo­ny na sebe upo­zor­nil dvě­ma pro­jek­ty zasa­ze­ný­mi do netra­dič­ní­ho pro­sto­ru, taneč­ní pou­tí kra­ji­nou a Chrá­mo­vým tan­cem, pro­ve­de­ným během boho­služ­by v malostran­ském kos­te­le sv. Miku­lá­še. Zají­ma­lo mě, co Micha­la Záho­ru inspi­ro­va­lo k tomu, aby opus­til běž­ný blac­kbox, nako­nec se náš hovor sto­čil k 90. letům, jeho půso­be­ní na Dun­can Cen­t­re a ne pří­liš opti­mis­tic­ké vizi tan­ce do budoucna. 

Za její­mi slo­vy se skrý­vá vel­ké odhod­lá­ní, při­tom se v jed­nom kuse smě­je. Důvo­dů k rados­ti má Marie Kin­sky hned něko­lik. Dva­cet let od své­ho zalo­že­ní letos sla­ví Cen­t­rum cho­re­o­gra­fic­ké­ho roz­vo­je SE.S.TA, desá­té naro­ze­ni­ny má fes­ti­val Kore­spon­Dan­ce, jež před něko­li­ka lety pře­síd­lil do Žďá­ru nad Sázavou. 

Na jeho prv­ní poči­ny, jak sám říká, vychá­ze­ly šíle­né recen­ze. Vytý­ka­ly mu dra­ma­tur­gic­kou neschop­nost i div­né pohy­by. V loň­ském roce zazá­řil na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě, za pohy­bo­vě vizu­ál­ní insta­la­ci SOMA si odne­sl hlav­ní cenu. Od té doby názo­ro­vě pola­ri­zu­je sym­pa­ti­zan­ty sou­čas­né­ho čes­­ko-slo­­ve­n­ské­­ho tan­ce. Nedáv­no se navíc před­sta­vil po vzo­ru Vác­la­va Nižin­ské­ho v roli Fau­na. Nebyl důvod náš roz­ho­vor… Pokra­čo­vat ve čte­ní Mar­tin Tala­ga: Jsem blí­že­nec, potře­bu­ji stá­le nové impulsy

Taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka Dora Sulžen­ko Hoš­to­vá zau­ja­la před pěti lety dílem Pro­ces, kte­ré bavi­lo nejen milov­ní­ky tan­ce. Spo­lu s Janem Čtvrt­ní­kem se jí poda­ři­lo při­jít s humor­nou taneč­ní insce­na­cí, kte­rá si bra­la na paškál prá­vě tvůr­čí pro­ces taneč­ních kusů. Nyní je tady Pro­ces 2. Dora obo­ha­ti­la tvůr­čí tým o dva muže a roz­je­la Pro­gres reflek­tu­jí­cí s leh­kos­tí stav sou­čas­né­ho tan­ce. S Dorou… Pokra­čo­vat ve čte­ní Jaký je PROGRES DORY HOŠTOVÉ

Sou­bor Holek­tiv, zalo­že­ný v roce 2016, tvo­ří stu­dent­ky HAMU, per­for­mer­ky a akro­bat­ky Eva Sta­rá, Karo­lí­na Kříž­ko­vá a Andrea Vyky­sa­lá. Kro­mě pro­po­jo­vá­ní tan­ce s akro­ba­tic­ký­mi dis­ci­plí­na­mi je pro ně cha­rak­te­ris­tic­ká u mla­dých uměl­ců, ne pří­liš čas­tá schop­nost nad­hle­du a sebe­i­ro­nie. O jejich tvor­bě i spo­lu­prá­ci se sou­bo­rem Brat­ři v tricku jsme si poví­da­ly v praž­ském CIRQUE­O­Nu, kde čás­teč­ně vzni­kal jejich posled­ní pro­jekt Lov.

S Hon­zou Mockem se zná­me ze stu­dií diva­del­ní vědy. Už teh­dy mě fas­ci­no­va­lo, jak se z tiché­ho inte­lek­tu­á­la doká­zal na jeviš­ti pro­mě­nit v razant­ní­ho tvůr­ce kan­to­rov­ské­ho typu. Sle­do­va­la jsem jeho este­tic­ké obra­ty a nechá­pa­la, jak se může vyví­jet tak dyna­mic­ky během krát­ké doby. Prů­běh byl vždy dost podob­ný, nový sou­bor, nový název, nové téma, nové postu­py a tech­no­lo­gie, jedi­nou… Pokra­čo­vat ve čte­ní Jan Mocek: Lidem od diva­dla praská hlava