Michal Záhora: Věřili jsme, že neexistují hranice

Během letoš­ní sezo­ny na sebe upo­zor­nil dvě­ma pro­jek­ty zasa­ze­ný­mi do netra­dič­ní­ho pro­sto­ru, taneč­ní pou­tí kra­ji­nou a Chrá­mo­vým tan­cem, pro­ve­de­ným během boho­služ­by v malostran­ském kos­te­le sv. Miku­lá­še. Zají­ma­lo mě, co Micha­la Záho­ru inspi­ro­va­lo k tomu, aby opus­til běž­ný blac­kbox, nako­nec se náš hovor sto­čil k 90. letům, jeho půso­be­ní na Dun­can Cen­t­re a ne pří­liš opti­mis­tic­ké vizi tan­ce do budouc­na.    

Vaše pro­duk­ce spo­ju­je reli­gi­oz­ní spi­ri­tu­a­li­ta
Zají­má mě tanec, kte­rý má duchov­ní pře­sah. Což není tak úpl­ně doce­ně­né, ale je to nesmír­ně důle­ži­té. Z toho­to hle­dis­ka pro mě bylo zásad­ní setká­ní s dun­ca­nov­skou filo­zo­fií, to že vše, tedy i lidé, fun­gu­jí na zákla­dě pří­rod­ních prin­ci­pů, z nichž vze­šli, a kte­ré je záro­veň pře­sa­hu­jí. Vždyc­ky jsem rád cho­dil do pří­ro­dy, cítil jsem, jak jsem na ni napo­jen, ale až díky tan­ci jsem pocho­pil její význam. Přes pří­ro­du a tanec jsem se dostal k jis­té­mu duchov­ní­mu roz­mě­ru člo­vě­ka. Dneš­ní lidé si mohou čas­to při­pa­dat vyko­ře­ně­ní, já měl to štěs­tí, že jsem stu­do­val v 90. letech na Dun­can Cen­t­re, kde jsem se setkal s Evou Bla­žíč­ko­vou, Hanou Souč­ko­vou a dal­ší­mi výji­meč­ný­mi peda­go­gy. Byli dale­ko více osob­nost­mi než jen uči­te­li, sdě­lo­va­li nám jis­tá tajem­ství. Šlo až o jakousi for­mu zasvě­ce­ní. Dnes je spo­leč­nost mno­hem více ome­ze­ná, svá­za­ná dale­ko přís­něj­ší­mi limi­ty než v 90. letech a na pře­lo­mu milénia.

Co dnes schá­zí?
Spo­leč­nost se pro­mě­ni­la, což je při­ro­ze­né, ale změ­na nemu­sí být vždy jen pozi­tiv­ní. Mož­ná jsme se vyhoup­li mate­ri­á­lo­vě někam výš nebo jsme tech­no­lo­gic­ky dál. Mám ale pocit vět­ší svá­za­nos­ti. Sys­tém nabral na síle a člo­věk je mno­hem ome­ze­něj­ší v běž­ných věcech. Jde o plí­ži­vý stav, kte­rý nedo­ká­že­me ihned reflek­to­vat. Když se ohléd­ne­me pat­náct let nazpět, zjis­tí­me, že žije­me v úpl­ně jiné spo­leč­nos­ti. Smě­řu­je­me k vel­ké tech­no­kra­cii. Nemám z toho dob­rý pocit.

Jak se to odrá­ží v tan­ci?
Panu­je vel­ká potře­ba rozu­mět věcem na prv­ní dobrou, potře­ba jed­no­du­chos­ti, zkrat­ko­vi­tos­ti a pří­mo­ča­ros­ti. Sou­vi­sí to s aspek­tem času a rych­lým nená­roč­ným kon­zu­mem. Lidé nema­jí trpě­li­vost věci zaží­vat, dávat jim čas, až začnou rezo­no­vat a sami od sebe pro­mlou­vat. Už tolik nejde­me ces­tou zevnitř ven. Všech­no je na povrchu. Ubí­rá­me se ces­tou zába­vy, dob­ře strá­ve­né­ho času ve smys­lu zaba­vit se. Spo­leč­nost je tak neu­ro­tic­ká, že člo­věk není scho­pen být chví­li v tichu. Chy­bí vnitř­ní život, vnitř­ní impul­sy. Nit­ro oží­vá tepr­ve v tichu. To se pak odrá­ží i v taneč­ních před­sta­ve­ních, jsou zkrat­ko­vi­tá, main­stre­a­mo­vá, jsou sta­vě­ná na efekt.

Může ten­to stav ohro­zit obor samot­ný?
Mám oba­vy, že lidé, kte­ré máme ve vlast­ních řadách, a kte­ří mají vliv, tomu­to smě­řo­vá­ní již napo­má­ha­jí. Pod­po­ří to, co spo­leč­nost na povrchu vyža­du­je, tedy main­stre­am. Jenomže to, co spo­leč­nost v tuto chví­li vyža­du­je, není nut­ně to, co potře­bu­je. Musí dojít k rov­no­váž­né­mu sta­vu. Je potře­ba zpro­střed­ko­vá­vat to, co prá­vě sku­teč­ně potře­bu­je. A vytvá­řet pro­stor pro umě­ní, kte­ré neslou­ží době, ale při­ná­ší do živo­ta jinou kvalitu.

Jak se tomu­to tren­du brá­nit?
Nene­chat se vším semlít, stát za svým vnitř­ním pře­svěd­če­ním, nene­chat se ovliv­nit, nesklouz­nout k líbi­vos­ti a neza­pro­dat se, a to jak v pře­ne­se­ném význa­mu, tak doslo­va. Je to nezbyt­né pro pře­ži­tí spo­leč­nos­ti. Mož­ná to zní až fata­lis­tic­ky, ale mys­lím, že je to vel­mi důležité.

Vzpo­mí­nal jste na Dun­can Cen­t­re, pat­ří­te do prv­ní gene­ra­ce absol­ven­tů této ško­ly, jak jste se vůbec dostal k tan­ci? Se svo­jí fyzi­o­gno­mií bys­te mohl dělat volley­ball?
Ten jsem také hrál. Byla to vel­ká náho­da. Pochá­zím z malé­ho měs­ta, kde neby­lo moc mož­nos­tí. Cho­dil jsem do taneč­ní­ho sou­bo­ru, ovšem spo­le­čen­ských tan­ců. Jed­na ze čle­nek ode­šla na Dun­can Cen­t­re, kte­rý jsem teh­dy vůbec neznal. Poslé­ze jsme ji při­zva­li ke spo­lu­prá­ci na dět­ském tábo­ře, kde se s dět­mi věno­va­la sou­čas­né­mu tan­ci. Uchvá­ti­lo mě to. I když jsem do té doby nevi­děl žád­né před­sta­ve­ní, zmoc­ni­la se mě intu­i­tiv­ní tou­ha. Také si pama­tu­ji, že když jsem popr­vé zhlé­dl pro­fe­si­o­nál­ní insce­na­ci sou­čas­né­ho tan­ce, vůbec jsem mu nero­zu­měl, ale fas­ci­no­val mě a hlu­bo­ce se mě dotýkal.

Na kon­zer­va­toř jste se poz­dě­ji již jako reno­mo­va­ný taneč­ník a cho­re­o­graf vrá­til jako peda­gog a dokon­ce ředi­tel.
Role ředi­te­le je v mno­ha aspek­tech slo­ži­tá, ale pře­de­vším s sebou nese těž­kou schi­zofre­nii mezi umě­lec­kým smě­řo­vá­ním a vede­ním insti­tu­ce, kte­rá má svou eko­no­mic­kou a pro­voz­ní strán­ku. Je těž­ké mezi nimi — pokud mož­no bez chyb — balan­co­vat. Přes­to se za mého půso­be­ní poda­ři­lo pro­sa­dit změ­nu škol­ské­ho záko­na. Vel­mi mi v tom pomoh­la teh­dej­ší zástup­ky­ně Mar­ké­ta Kozi­no­vá. Pro ško­lu to zna­me­na­lo zajiš­tě­ní samot­né exis­ten­ce, jeli­kož se v urči­tý moment ocit­la mimo zákon. Záro­veň se nám jako jedi­né kon­zer­va­to­ři poda­ři­lo stát se sou­čás­tí pro­gra­mu Erasmus.

Jak jste pozi­ci ředi­te­le sklou­bil s vlast­ní tvor­bou?
Tvo­řit moc nešlo, za tu dobu vznik­ly jen dvě cho­re­o­gra­fie. Mě ale v tu dobu nesmír­ně napl­ňo­va­la prá­ce ve ško­le. Měl jsem mož­nost vytvá­řet pro­stor pro mla­dé lidi. Navíc teh­dy pro­bí­ha­la škol­ní refor­ma, pře­pra­co­vá­va­li jsme kom­plet­ně peda­go­gic­ké mate­ri­á­ly. Moh­li jsme uva­žo­vat o výu­ce v modu­lech, při­vést nové peda­go­gy. Začá­tek mého ředi­te­lo­vá­ní byl pro mě sice děsi­vý, pak ale zača­lo všech­no dávat smy­sl. Byla to tvůr­čí prá­ce, jenom tro­chu jiná.

Se stu­den­ty z Dun­can Cen­t­re spo­lu­pra­cu­je­te dál ve svých indi­vi­du­ál­ních pro­jek­tech.
Začal jsem tíh­nout ke spo­lu­prá­ci s lid­mi, kte­ří pro­šli podob­nou zku­še­nos­tí jako já. Lépe si rozu­mí­me, někdy sta­čí jen nazna­čit. Záro­veň mě prá­ce se stu­den­ty vždy bavi­la a zají­ma­la. Když jsme v rám­ci Pul­sa­ru chys­ta­li pro­jekt Slav­nost, oslo­vil jsem dva roč­ní­ky, kte­ré jsem teh­dy učil. Pro­jekt jsme kon­ci­po­va­li jako vel­ko­for­má­to­vý, v prv­ním plá­nu bylo čty­ři­cet taneč­ní­ků, nako­nec jich vystou­pi­lo tři­cet. Záro­veň mělo jít o pokra­čo­vá­ní naší prá­ce ve ško­le, ale mimo insti­tu­ci, v pří­ro­dě. Nako­nec se na tuto taneč­ní pouť sje­lo dvě stě pade­sát divá­ků. Pro mě to byla zku­še­nost, kte­rá se mož­ná sta­ne jed­nou za život.

Jaké měla tvor­ba v ple­né­ru náro­ky na vás jako na cho­re­o­gra­fa?
Z pra­cov­ní­ho pohle­du to byla vel­ká nezná­má, v živo­tě jsem nic podob­né­ho nezkou­šel. Byť jsem uči­nil jis­té poku­sy pra­co­vat v jiném než čis­tě diva­del­ním pro­sto­ru, ale ne v tako­vém měřít­ku, a navíc v ote­vře­né kra­ji­ně. Když jsem se popr­vé na zvo­le­ném mís­tě oci­tl, pocho­pil jsem, že nemu­sím nic, že sta­čí samot­ná exis­ten­ce v pro­sto­ru. Tak­že jsem jen pře­mýš­lel, jak per­for­me­ry vést, aby dovo­li­li kra­ji­ně pro­mlou­vat. To byl můj úkol.

Slav­nost se ode­hrá­la v barok­ní kra­ji­ně, nedáv­no uve­de­ný chrá­mo­vý tanec v kos­te­le sv. Miku­lá­še jste také zasa­dil do vrchol­ně barok­ní archi­tek­tu­ry.
K chrá­mo­vé­mu tan­ci jsem se dostal náho­dou, kon­takt zpro­střed­ko­va­la moje kama­rád­ka a kole­gy­ně Klá­ra Maša­to­vá, kte­rou oslo­vi­lo Praž­ské arci­bis­kup­ství. Kdy­si dáv­no jsme spo­lu na přá­ní mon­signo­ra Tomá­še Halí­ka vystu­po­va­li během boho­služ­by v kos­te­le U Sal­vá­to­ra. Byl to teh­dy od něho odváž­ný krok, pro­to­že se jed­na­lo o tanec v kos­te­le. To, že jsme nyní tan­či­li zrov­na v barok­ní památ­ce, byla sho­da okol­nos­tí a náhod. Baro­ko má v sobě samo­zřej­mě ohrom­nou hyb­nost, dra­ma­tič­nost a záro­veň hloub­ku. Jako inspi­rač­ní zdroj je skvělé.

Chys­tá­te novou insce­na­ci s názvem Gene­ra­ce X, sám do ní pat­ří­te, půjde o spe­ci­fic­kou gene­rač­ní zpo­věď?
Pro­ži­li jsme něco výji­meč­né­ho, co se asi nebu­de opa­ko­vat. Dnešku vlád­ne prag­ma­tis­mus, lidé jsou k němu odma­la vede­ni, mají zastři­že­ná kří­d­la. Obdo­bí, kdy jsme dospí­va­li, bylo jiné. Věři­li jsme, že může­me všech­no, že nee­xis­tu­jí hra­ni­ce. Pak už se jen uta­ho­va­lo. Mys­lím, že nechce­me zapa­dat do ška­tu­lek, pro­to nejsme úpl­ně vždy doce­ně­ní a vyu­ži­tí. A i o tom by měla být insce­na­ce Gene­ra­ce X.