S Honzou Mockem se známe ze studií divadelní vědy. Už tehdy mě fascinovalo, jak se z tichého intelektuála dokázal na jevišti proměnit v razantního tvůrce kantorovského typu. Sledovala jsem jeho estetické obraty a nechápala, jak se může vyvíjet tak dynamicky během krátké doby. Průběh byl vždy dost podobný, nový soubor, nový název, nové téma, nové postupy a technologie, jedinou spojnicí byl Honza. Sledovala jsem, jak opouští prostor amatérského divadla a postupně se vpisuje mezi profesionály. Jeho zatím poslední práce Fatherland, kterou uvedl v divadle Archa v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, mě vyprovokovala k tomu, abych Honzu konečně vyzpovídala. Náš rozhovor byl pro nás oba bilanční, i když se do něho nakonec nevešlo vše, co jsme si u kávy v Liberálu řekli. Zbytek snad dřív než za dalších deset let.
S tvou prací jsem se poprvé setkala před deseti lety, spolu s kamarády si vystupoval pod hlavičkou Teatro Hugo. Vaše hlavní postava Hugo byla písmenná loutka na špejli a v amaterském divadle se hovořilo o události roku.
To mě budeš mučit a ptát se na minulost? Jak si řekla Hugo, je to jako kdyby si na mě vytáhla moji dětskou omalovánku. Ale tak dobře. Moje máma vedla v Semilech dramaťák a výtvarku, v rámci ZUŠ jsme recitovali a jezdili na loutkářskou přehlídku Turnovský drahokam. Pak jsme v Jesličkách (ZUŠ) v Hradci viděli divadlo DNO, a to pro nás byla ta pravá avantgarda a Jirka Jelínek bůh. Chtěli jsme být jako oni a tak jsme napsali na špejli Hugo.
Hugo byl srovnáván nejen s divadlem DNO, ale i s ranými inscenacemi Buchet a loutek a dokonce i Petrem Niklem, znal jsi je?
Znal jsem jenom DNO, které bylo součástí trendu, který nám tehdy připadal atraktivní.
V téhle době si už studoval divadelní vědu, směřoval jsi k teoretickému chápání divadla?
Dost na mě tehdy působila magie cizích slov prof. Jana Císaře, kterého jsem znal z diskusních seminářů amatérských přehlídek. V tomhle svém abstraktním období, mě přitahovala jakákoliv teorie. Od fyziky, přes makroekonomii po divadelní teorii. Nakonec jsem skončil na FFUK.
Myslím, že se tato tendence odráží v tvé tvorbě – jednotlivých konceptech, které se stávají stále složitějšími a promyšlenějšími. Další divadelní skupinou, jejíž vznik si inicioval, byla FKK a projekt, který se postupně představil pod několika názvy, jeden z posledních Tanz im Quadrat! A estetický obrat o 360 stupňů.
Asi jsem tehdy v jistém smyslu esteticky dospěl. Přestala mě zajímat klasická divadelní struktura, začali jsme být nelineární, rizomatičtější, chceš-li postdramatičtí. Zásadní byla proměna role diváka. Oproti, až takovým totalitárním konceptům, jenž redukují diváka na konzumenta a dešifrátora jedinečných uměleckých záměrů a sdělení, jsme chtěli dát divákům prostor pro vlastní myšlení. Nechtěli jsme obsah interpretovat, ale otevřít jeho možnosti a nechat diváky vytvářet vlastní výklady často nesouvisejícího materiálu. I tohle mi prizmatem dneška přijde naivní. Většina diváků a kritiků potřebuje vědět, co si má myslet, takže poptávají jasnou message. Nečitelnost, nejasnost, chaotičnost je neakceptovatelná.
Nahota byla objektem, materiálem i tématem. Měla jsem pocit, že se performancí Tanz im Quadrat! snažíš navázat na Living Theatre.
Tehdy běžel pořad Rychlý prachy, celkem zdařilý pornoformát, na české poměry docela přelomový. Reality show, která dráždí tím, že nevíš co je reálné a co je fikce. Na tenhle moment, který ve výsledné performanci nebyl žádným způsobem přítomný, jsem navazoval. Během zkoušení jsem se dostal do krize, kterou vyřešil svým příchodem druhý autor Jan Hofman. Zpětně mi to představení v některých ohledech přijde velmi šedesátkové, ale to vůbec nebylo něco, co bychom nějak vědomě vytvářeli.
Performance vyvolala v amatérském prostředí kontroverzi, ovšem vrchol nastal na přehlídce Jiráskův Hronov.
Když jsem přijel do Hronova na nádraží, zaslechl jsem dva neznámé lidi, jak si povídají o tom nahatém divadle. Kontroverzní echo jsme potvrdili: po jednom uvedení se naše produkce na Hronově oficiálně zrušila. Zákaz přišel z technických (vylili jsme trochu vody na parkety), ale i z esteticko-ideologických důvodů, byť nevyřčených. Svým způsobem oddech, protože původně jsme měli hrát šestkrát za sebou, což by byla vzhledem k agresivitě performance sebevražda.
Exkomunikovali vás z Hronova, performance se stala legendou, nepomýšlel si na profesionalizaci. Vždyť Tanz im Quadrat! měla jednoznačně profesionální parametry.
Chtěli jsme, ale když přijdeš do Prahy, situace je úplně jiná, nikdo tě nezná. Byť jsme performanci v Praze hráli, nebyli jsme schopni ji dlouhodobě udržet, protože jsme neměli žádný producentský background. Hráli jsme ji v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v NODu, kde za námi přišel Adam Halaš s tím, že pokud se mu bude líbit, mohli bychom ji párkrát uvést tam. Po představení se na nás už jenom usmíval. Jinak bych řekl, že něco takového v českém profesionálním divadle vzniknout nemůže, protože estetické preference jsou tady zkrátka jiné a pro něco takového není ani publikum. Obecně se vůbec hrozně podceňuje, že o tom jak divadlo vypadá, o čem se hraje a jaké hodnoty reprezentuje, zdaleka nerozhodují samotní umělci ani diváci, ale je většinou výsledkem různých zájmů a institucí, kterým se děkuje.
Neměli jste snahu performanci vyvést do zahraničí?
Potenciál asi měla, ale my tehdy byli v tomhle ohledu úplně neschopní. Vyvést performanci mimo Česko je téměř nemožné, pokud nejsi součástí producentských networků, nemáš za sebou větší instituci apod. Na to ale potřebuješ vazby, které jsme tehdy neměli.
Uplynulo několik let a já viděla v garážích ND tvůj video walk. Zase nový koncept.
Když jsem absolvoval divadelní vědu, neměl jsem ani šajn, co budu dělat. S vlastním divadlem se živit nešlo a tak jsem postupně vystřídal všechny přidružené divadelní profese od uvaděče, přes produkci po PR. Potřeba něco dělat, ale nevymizela, proto jsem začal experimentovat s formátem videowalku. V nějaké podobě se dá totiž udělat téměř zadarmo a nepotřebuješ tolik lidí na jeho opakování. Chytlo se to, byl jsem na festivalu v Plzni, v Ostravě, na Quadriennale…
Kde pro tebe nastal zlom, kdy tě profesionální svět přijal?
Asi v momentě, kdy jsem v grantovém řízení vystoupal nad jistou úroveň, kdy už se dá dělat divadlo tak, že nemusíš být zároveň zvukařem, scénografem, osvětlovačem, hercem atd. Zároveň jsme se site-specific performancí Zářící město, která začala jako malý experiment na sídlišti Černý Most a po několika reprízách končila jako soběstačná performance v několika jazykových mutacích, začali objíždět festivaly. Situace se změnila, máme představení na repertoáru Archy, Alfredu ve dvoře, za měsíc hrajeme v Berlíně a později v Bristolu….
Přijde mi, jakoby si vědomě opustil divadelní prostor, šel vstříc realitě, o které mluvíš a nyní se opět do divadelního prostoru vracel, například předposlední projekt Shadow Meadow v Alfredu ve dvoře.
Nedělám v tom úplně rozdíl. Každé divadlo je svým způsobem site-specific. Tím spíš, když děláte v tak zvláštním prostoru jako je Alfred ve dvoře. Další věcí je, že mě v divadle zajímá práce s něčím reálným. Skutečnost, že jsou na jevišti reální lidé v reálném prostoru, je pro mě stejně, ne-li více důležitá, než to co představují. Většinou ale ani žádné role nehrajeme, ale sami jsme nositelem tématu nebo prostě jsme. S tím souvisí i někdy vyprázdněná, na kost oholená, konceptuální estetika, která stojí v kontrastu s něčím efektně-teatrálním a senzuálním. Považuji věci typu FKK, Shadow Meadow nebo Fatherland za taneční, pohybové inscenace, protože pracují s velmi základním, syrovým, utilitárním pohybem, jako je třeba obyčejná repetivní chůze, jejímž jediným smyslem je pohyb vpřed.
Intimitu vnímám jako vracející-se téma tvých projektů. Nejnověji ji prohlubuješ do rodinného okruhu a v poslední performanci Fatherland pracuješ se svým otcem.
Myslím, že intimita vzniká ne úplně jako téma, ale jako produkt toho, že na jevišti zdůrazňujeme realitu. Ve Fatherlandu vykládám svoji budoucnost skrze přítomnost svého otce. To bych nazval tématem. Skutečnost, že na jevišti vystupujeme právě my dva, je ale natolik silná, že přehlušuje tyhle konstrukce a nechává vyniknout intimnímu vztahu dvou lidí v daném momentu.
Fatherland mi přijde ze všech tvých projektů nejosobnější.
Z vnějšího pohledu to tak může vypadat, ale nejosobnější, je pro mě Shadow Meadow — tam jsem si splnil všechno, co jsem vždycky chtěl udělat. Na konci performance máme deseti minutovou světelnou sekvenci, kdy frekvence stroboskopů způsobují, že přestáváš vnímat fyzický prostor a ten jakoby do tebe kolabuje. Jsi jen sám se sebou, totálně intimní situace, absolutní nic. A lidem od divadla praská hlava.