Martin Talaga: Jsem blíženec, potřebuji stále nové impulsy

Na jeho prv­ní poči­ny, jak sám říká, vychá­ze­ly šíle­né recen­ze. Vytý­ka­ly mu dra­ma­tur­gic­kou neschop­nost i div­né pohy­by. V loň­ském roce zazá­řil na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě, za pohy­bo­vě vizu­ál­ní insta­la­ci SOMA si odne­sl hlav­ní cenu. Od té doby názo­ro­vě pola­ri­zu­je sym­pa­ti­zan­ty sou­čas­né­ho čes­ko-slo­ven­ské­ho tan­ce. Nedáv­no se navíc před­sta­vil po vzo­ru Vác­la­va Nižin­ské­ho v roli Fau­na. Nebyl důvod náš roz­ho­vor nikterak odkládat.

Posled­ní dva pro­jek­ty — SOMA a Faun jsi pre­zen­to­val v gale­rij­ních pro­sto­rách, co tě k tomu ved­lo?
Vždy mě fas­ci­no­va­lo výtvar­né umě­ní. Než jsem se dostal k tan­ci, věno­val jsem se v mlá­dí mal­bě a kresbě. Vel­mi sil­né bylo také setká­ní s newy­or­skou uměl­ky­ní Karou Roo­ney, kte­rá hos­to­va­la před dvě­ma a půl lety v Meet­Fac­to­ry a při­zva­la mě ke spo­lu­prá­ci na jed­né per­for­man­ce. Po letech jsem opět cítil, že inkli­nu­ju k výtvar­né­mu umě­ní a k pro­stře­dí gale­rie, pro­to jsem se roz­ho­dl SOMU uvést ve výstav­ní síni Mánes. Diva­dlo je stá­le stej­ný, neži­vý pro­stor, kdež­to gale­rie je doo­prav­dy živá, jde o jiný typ pro­stře­dí, insta­la­ce, povrchu, svět­la. V gale­rii půso­bí mono­ho ele­men­tů, kte­ré před­sta­ve­ní ovliv­ňu­jí. Musím defac­to stá­le vytvá­řet nový tvar, ale pokaž­dé se něco nau­čím, zís­kám nové pod­ně­ty a zamýš­lím se nad nový­mi otáz­ka­mi. Jsem blí­že­nec a potře­bu­ju stá­le nové impul­sy, jinak se nudím.

Při pro­ve­de­ní Fau­na v rám­ci Čes­ké taneč­ní plat­for­my v Malé dvo­ra­ně Veletrž­ní­ho palá­ce se z hor­ní gale­rie ozý­va­la hla­si­tá insta­la­ce…
Někte­ré aspek­ty mohou ve výsled­ku rušit, sna­žím se je pře­dem eli­mi­no­vat, domlu­vit se s pra­cov­ní­ky gale­rie, někdy se to neda­ří. V tom­to kon­krét­ním pří­pa­dě to ruši­lo i mě jako per­for­me­ra. Na dru­hé stra­ně je to vždy rizi­ko, s nímž musím počí­tat. Někdy zkrát­ka boju­ji víc, než bych si přál.

SOMA i Faun mají blíz­ko k výtvar­né insta­la­ci. Co tě na výtvar­ném umě­ní nej­víc zají­má?
Na výtvar­ném umě­ní mě fas­ci­nu­je, že nás při­vá­dí k tělu. Jde pocho­pi­tel­ně i o vizu­ál­ní, scé­no­gra­fic­kou rovi­nu, ale vždy a pře­de­vším o tělo. Výtvar­né umě­ní je fyzic­ké, vždy se tělem zásad­ním způ­so­bem zabý­va­lo, vra­ce­lo se k němu a bylo k němu upřím­něj­ší než jiné umě­lec­ké obo­ry. Výtvar­né umě­ní tělo vní­ma­lo, zob­ra­zo­va­lo jej, samo­stat­ným mani­fes­tem je tře­ba sochař­ské umě­ní. Moje prá­ce se pohy­bu­jí na pome­zí insta­la­ce, per­for­man­ce i jis­té mal­by. Mám rád a čas­to pou­ží­vám sta­tic­ké objek­ty. Dávám před­nost vizu­ál­ním než diva­del­ním (dra­ma­tic­kým) situacím.

Jsi v kon­tak­tu se sou­čas­nou výtvar­nou scé­nou?
Člo­věk s ní záko­ni­tě při­jde do sty­ku, už jen tím, že jen tím, čím jsem v gale­rii obklo­pen V posled­ní době jsem se vrá­til k malbě.

Co malu­ješ?
Jako malý jsem malo­val růz­né usek­nu­té ruce, nohy, uši. Tělo mě vždyc­ky fas­ci­no­va­lo. S tím si hra­ju i dnes. Nejsem na kra­jin­ky. Fyzič­no v mal­bě je pro mě také fas­ci­nu­jí­cí. Všich­ni taneč­ní­ci vyprá­ví, jak zača­li v dět­ství ská­kat, točit se, tan­co­vat, já začal kres­lit. Byl jsem hroz­ně nefyzický.

Kdy nastal zlom?
Až v puber­tě, viděl jsem Madon­ni­ny kli­py, měla na sobě růžo­vý leo­tard a já si řekl, tohle chci zku­sit. Začal jsem se na tuhle hud­bu roz­cvi­čo­vat a tan­co­vat a při­hlá­sil se do stu­dia tan­ce v Ban­ské Bys­tri­ci, kde jsem vyrůs­tal. Pak jsem viděl před­sta­ve­ní Jara Viňar­ské­ho a bylo.

My jsme gene­ra­ce MTV.
Přes­ně tak, tanec a vizu­ál byl zásad­ní. Tanec jsem do té doby vní­mal jako něco okra­jo­vé­ho, tohle bylo osvo­bo­zu­jí­cí. Tré­no­val jsem stá­le víc, nikdy jsem ale nepo­mys­lel na to, že bych se mohl tan­ci pro­fe­si­o­nál­ně věno­vat. Což se změ­ni­lo, když jsem obje­vil fyzic­ké divadlo.

Máš kro­mě Mado­ny něja­ký sil­ný inspi­rač­ní zdroj, tíh­neš k něja­ké­mu minu­lé­mu nebo sou­čas­né­mu tvůr­ci?
Když jsem byl na stá­ži v lon­dýn­ském Laba­no­vě cen­t­ru, absol­vo­val jsem pár tré­nin­ků v DV8. Výsle­dek byl spíš frustru­jí­cí než inspi­ra­tiv­ní, ale stál za to. To jak zachá­ze­jí s fyzi­ka­li­tou těla, při­čemž mají abso­lut­ní svo­bo­du při výbě­ru téma­tu a záro­veň inkli­nu­jí k vizu­a­li­tě a fil­mo­vé­mu zpracování.

Co osob­nost Vác­la­va Nižin­ské­ho? Jeho Fau­no­vo pozd­ní odpo­led­ne pře­psa­lo pohy­bo­vý slov­ník teh­dej­ší­ho bale­tu.
K jeho Fau­no­vi se jis­tým způ­so­bem hlá­sím. Když jsem ho viděl popr­vé, zau­jal mě prá­vě Nižin­ské­ho pohy­bo­vý slov­ník. Fas­ci­no­va­la mě jed­no­du­chost a čis­to­ta. Chtěl jsem se vydat stej­ným smě­rem, nako­nec je můj Faun pře­ci jen více ani­mál­něj­ší. Citu­ji v něm nicmé­ně tři původ­ní, iko­nic­ké pohy­by, kte­ré jsem nebral jako „copy­right“ ale „tri­bu­te“. Kdy­bych chtěl vymys­let jaký­ko­li jiný začá­tek Fau­na, nic lep­ší­ho nevymyslím.

Když se vrá­tí­me k SOMĚ, byla pro­ve­de­na v růz­ných ver­zích, muž­ské, žen­ské, nedáv­no i nahé. Je mezi nimi roz­díl?
Nahá ver­ze, kte­rá se usku­teč­ni­la před týd­nem, zna­me­na­la pro celou SOMU zásad­ní zlom. Ve spod­ním prádle měla pořád co do čině­ní se sou­čas­nos­tí, odka­zo­va­la na fashi­on indust­ry, kult těla. Nahá SOMA všech­no setře­la. Najed­nou to bylo tělo v nej­čist­ší podo­bě. Po tří­le­tém pro­ce­su se ote­vřel nový směr, kte­rý je pro mě zce­la zásad­ní. Nahá ver­ze mi zod­po­vě­dě­la mno­ho otázek.

Pre­zen­ta­ci SOMY před­chá­zí v daném mís­tě vět­ši­nou workshop, z něhož se rekru­tu­jí per­for­me­ři, někte­ří bez dří­věj­ší jevišt­ní zku­še­nos­ti. Jak se ti s nimi pra­cu­je?
Je to fas­ci­nu­jí­cí pro­ces, na SOMĚ se stře­tá­va­jí dlou­ho­le­tí taneč­ní­ci, jež mají své tělo doko­na­le zvlád­nu­té a lidé, kte­ří se nehý­bou sko­ro vůbec. Napo­sle­dy se napří­klad účast­ni­li výtvar­ní­ci, kte­ří nikdy nevy­stu­po­va­li nazí, respek­ti­ve nevy­stu­po­va­li vůbec. Prin­cip je jed­no­du­chý, sna­žím se vytvo­řit vše­o­bec­ně pří­jem­nou atmo­sfé­ru, v níž nejde o per­for­man­ce, ale o sebez­kou­má­ní, bytí v pro­sto­ru s ostat­ní­mi lid­mi za spo­lu­účas­ti divá­ků. Lidé se díky atmo­sfé­ře cítí uvol­ně­ní, i když se tím­to způ­so­bem pre­zen­tu­jí popr­vé v živo­tě. Kaž­dý z nich vzná­ší jiné otáz­ky, má jiný pro­blém. Je to vyčer­pá­va­jí­cí pro­ces, kte­rý kon­čí ohrom­ným nábo­jem, něco jako LSD.

Zní to tro­chu jako umě­lec­ký výzkum, chceš v něm v budouc­nu pokra­čo­vat?
Urči­tě ano. V SOMĚ zatím chy­bě­la kon­ti­nu­i­ta, per­for­me­ři se ke sku­pi­ně při­po­ji­li tře­ba až v den před­sta­ve­ní. Orga­ni­zá­to­rům jsem vždy říkal, nemo­hu vůbec nic zaru­čit. Až teď jsem zazna­me­nal vel­ký pro­gres, poda­ři­lo se nám ode­hrát během jed­no­ho týd­ne dvě před­sta­ve­ní. Jed­no v Lapi­dáriu Národ­ní­ho muzea, dru­hé ve Veletrž­ním palá­ci. Pro­hlou­bi­la se vzá­jem­ná důvě­ra per­for­me­rů. Pře­mýš­lel jsem o kon­ti­nu­ál­něj­ší prá­ci, kte­rá by se týka­la i worksho­pů nebo celo­tý­den­ní­ho sou­stře­dě­ní, kde bych pra­co­val se sku­pi­nou i jiný­mi smě­ry. Pod­ně­ty k tomu při­šly ze stra­ny per­for­me­rů, což mě potě­ši­lo. Dosá­hl jsem jis­tý mil­ník, teď je potře­ba zjis­tit, kam dál.

Kaž­dé pro­ve­de­ní SOMY bylo zce­la jiné, mís­tem, per­so­nál­ním slo­že­ním, kte­ré pova­žu­ješ za nej­sil­něj­ší, nej­zda­ři­lej­ší?
To je těž­ké posou­dit. Pokud bych měl vybrat jen jed­no, bude to prv­ní uve­de­ní v gale­rii Mánes, kde jsem byl na pokra­ji psy­chic­ké­ho zhrou­ce­ní. Popr­vé jsem pre­zen­to­val svo­ji samo­stat­nou tvor­bu, navíc v gale­rii. Kaž­dé pro­ve­de­ní SOMY bylo ale výji­meč­né, prá­vě díky pro­mě­ňu­jí­cí­mu se per­so­nál­ní­mu slo­že­ní. Vzpo­mí­nám na uve­de­ní v mém rodiš­ti v Ban­ské Bys­tri­ci, kde jsem se pre­zen­to­val i jako per­for­mer. Hrá­li jsme tře­ba na Kuk­su s monu­men­tál­ní­mi, nesku­teč­ně živý­mi Brau­no­vý­mi sochy. Vypa­da­lo to, že s námi vystu­pu­je dal­ších tři­cet lidí. Nyní bych chtěl SOMU pře­nést do pří­ro­dy. V prv­ním pro­ve­de­ní jsem na scé­ně pou­ží­val kost­ku a figurí­nu, poslé­ze je odstra­nil, stej­ně jako spod­ní prádlo na těle per­for­me­rů. Jako posled­ní „ber­lič­ku“ bych chtěl odstra­nit i hud­bu. V gale­rii si tím ješ­tě nejsem jis­tý, ale v pří­ro­dě si to umím před­sta­vit. To je jed­na z mých vizí do budoucna.

Motiv pří­ro­dy se obje­vu­je i tvém Fau­no­vi.
Fau­na jsem zkou­šel ven­ku, v lesích, když jsem byl u kama­rá­da na cha­lu­pě. V tom­to pro­stře­dí byla naho­ta při­ro­ze­ná. Vzni­ka­ly nové impul­sy, význa­my, stej­ně tak u nahé SOMY, kde se obje­vo­va­ly stá­le vět­ší pau­zy, momen­ty ticha. Per­for­me­ři inten­ziv­ně­ji poslou­cha­ly vlast­ní tělo. Jejich sdí­le­ní bylo nesku­teč­ně sil­né. V SOMĚ nejde o mé cho­re­o­gra­fic­ké vize, ale záži­tek per­for­me­rů, kte­rý pak mohou sdí­let i s diváky.

Vrať­me se k hud­bě pří­pad­ně tichu. Jaký máš vztah ke kla­sic­ké hud­bě?
Milu­ju kla­sic­kou hud­bu, pro­to si ve Fau­no­vi zahra­ju na píš­ťal­ku a pus­tím Debussy­ho. Podob­né to bylo v SOMĚ, s hudeb­ní­kem Mykem jsme zkou­še­li s růz­ný­mi hudeb­ní­mi pod­kla­dy, kte­ré při­pra­vil, ale pořád to bylo hroz­ně váž­né, chy­bě­la nad­sáz­ka a humor, kte­ré mám rád. Já tam chtěl mít Straus­se, Orf­fo­vu Car­mi­nu Bura­nu a nebes­ké árie z Fari­nel­li­ho. Jsou tam, jen jsme je tro­chu dokom­po­no­va­li. Dotkli jsme se para­dox­ně nej­ký­čo­vi­těj­ších kla­sic­kých děl, ale koneč­ně má SOMA leh­kost a ironii.

Věnu­ješ se i folklor­ní hud­bě.
Dlou­ho jsem měl k foklo­ru, lido­vým tra­di­cím odpor. Pak jsem zjis­til, že rod­ná ves­ni­ce Orav­ská Polho­ra pat­ří mezi základ­ní dudác­ké, gajdoš­ské obce na Slo­ven­sku. Obje­vil jsem nový svět. Nové spo­je­ní, vní­má­ní mého domo­va i mě jako oso­by. Jeli­kož se tyto tra­di­ce vytrá­cí, začal jsem se věno­vat etno­gra­fic­ké­mu výzku­mu, zazna­me­ná­vat zvy­ky a pís­ně. Folklor, jako vizu­ál, hud­ba, tex­ty, ritu­á­ly, magie, je pro mě sil­ným inspi­rač­ním zdro­jem. Odrá­ží se pře­de­vším v mých star­ších pra­cích, i když do Fau­na se nako­nec dosta­la píš­ťal­ka. Vznik­ly tak dekom­po­no­va­né lido­vé moti­vy v kon­tras­tu s Debussy­ho impre­si­o­nis­tic­kou hud­bou. K folklo­ru se zno­vu vra­cím v chys­ta­ném pro­jek­tu. Bude­me v něm zkou­mat sva­teb­ní ritu­á­ly i kult panenství.