Na jeho první počiny, jak sám říká, vycházely šílené recenze. Vytýkaly mu dramaturgickou neschopnost i divné pohyby. V loňském roce zazářil na České taneční platformě, za pohybově vizuální instalaci SOMA si odnesl hlavní cenu. Od té doby názorově polarizuje sympatizanty současného česko-slovenského tance. Nedávno se navíc představil po vzoru Václava Nižinského v roli Fauna. Nebyl důvod náš rozhovor nikterak odkládat.
Poslední dva projekty — SOMA a Faun jsi prezentoval v galerijních prostorách, co tě k tomu vedlo?
Vždy mě fascinovalo výtvarné umění. Než jsem se dostal k tanci, věnoval jsem se v mládí malbě a kresbě. Velmi silné bylo také setkání s newyorskou umělkyní Karou Rooney, která hostovala před dvěma a půl lety v MeetFactory a přizvala mě ke spolupráci na jedné performance. Po letech jsem opět cítil, že inklinuju k výtvarnému umění a k prostředí galerie, proto jsem se rozhodl SOMU uvést ve výstavní síni Mánes. Divadlo je stále stejný, neživý prostor, kdežto galerie je doopravdy živá, jde o jiný typ prostředí, instalace, povrchu, světla. V galerii působí monoho elementů, které představení ovlivňují. Musím defacto stále vytvářet nový tvar, ale pokaždé se něco naučím, získám nové podněty a zamýšlím se nad novými otázkami. Jsem blíženec a potřebuju stále nové impulsy, jinak se nudím.
Při provedení Fauna v rámci České taneční platformy v Malé dvoraně Veletržního paláce se z horní galerie ozývala hlasitá instalace…
Některé aspekty mohou ve výsledku rušit, snažím se je předem eliminovat, domluvit se s pracovníky galerie, někdy se to nedaří. V tomto konkrétním případě to rušilo i mě jako performera. Na druhé straně je to vždy riziko, s nímž musím počítat. Někdy zkrátka bojuji víc, než bych si přál.
SOMA i Faun mají blízko k výtvarné instalaci. Co tě na výtvarném umění nejvíc zajímá?
Na výtvarném umění mě fascinuje, že nás přivádí k tělu. Jde pochopitelně i o vizuální, scénografickou rovinu, ale vždy a především o tělo. Výtvarné umění je fyzické, vždy se tělem zásadním způsobem zabývalo, vracelo se k němu a bylo k němu upřímnější než jiné umělecké obory. Výtvarné umění tělo vnímalo, zobrazovalo jej, samostatným manifestem je třeba sochařské umění. Moje práce se pohybují na pomezí instalace, performance i jisté malby. Mám rád a často používám statické objekty. Dávám přednost vizuálním než divadelním (dramatickým) situacím.
Jsi v kontaktu se současnou výtvarnou scénou?
Člověk s ní zákonitě přijde do styku, už jen tím, že jen tím, čím jsem v galerii obklopen V poslední době jsem se vrátil k malbě.
Co maluješ?
Jako malý jsem maloval různé useknuté ruce, nohy, uši. Tělo mě vždycky fascinovalo. S tím si hraju i dnes. Nejsem na krajinky. Fyzično v malbě je pro mě také fascinující. Všichni tanečníci vypráví, jak začali v dětství skákat, točit se, tancovat, já začal kreslit. Byl jsem hrozně nefyzický.
Kdy nastal zlom?
Až v pubertě, viděl jsem Madonniny klipy, měla na sobě růžový leotard a já si řekl, tohle chci zkusit. Začal jsem se na tuhle hudbu rozcvičovat a tancovat a přihlásil se do studia tance v Banské Bystrici, kde jsem vyrůstal. Pak jsem viděl představení Jara Viňarského a bylo.
My jsme generace MTV.
Přesně tak, tanec a vizuál byl zásadní. Tanec jsem do té doby vnímal jako něco okrajového, tohle bylo osvobozující. Trénoval jsem stále víc, nikdy jsem ale nepomyslel na to, že bych se mohl tanci profesionálně věnovat. Což se změnilo, když jsem objevil fyzické divadlo.
Máš kromě Madony nějaký silný inspirační zdroj, tíhneš k nějakému minulému nebo současnému tvůrci?
Když jsem byl na stáži v londýnském Labanově centru, absolvoval jsem pár tréninků v DV8. Výsledek byl spíš frustrující než inspirativní, ale stál za to. To jak zacházejí s fyzikalitou těla, přičemž mají absolutní svobodu při výběru tématu a zároveň inklinují k vizualitě a filmovému zpracování.
Co osobnost Václava Nižinského? Jeho Faunovo pozdní odpoledne přepsalo pohybový slovník tehdejšího baletu.
K jeho Faunovi se jistým způsobem hlásím. Když jsem ho viděl poprvé, zaujal mě právě Nižinského pohybový slovník. Fascinovala mě jednoduchost a čistota. Chtěl jsem se vydat stejným směrem, nakonec je můj Faun přeci jen více animálnější. Cituji v něm nicméně tři původní, ikonické pohyby, které jsem nebral jako „copyright“ ale „tribute“. Kdybych chtěl vymyslet jakýkoli jiný začátek Fauna, nic lepšího nevymyslím.
Když se vrátíme k SOMĚ, byla provedena v různých verzích, mužské, ženské, nedávno i nahé. Je mezi nimi rozdíl?
Nahá verze, která se uskutečnila před týdnem, znamenala pro celou SOMU zásadní zlom. Ve spodním prádle měla pořád co do činění se současností, odkazovala na fashion industry, kult těla. Nahá SOMA všechno setřela. Najednou to bylo tělo v nejčistší podobě. Po tříletém procesu se otevřel nový směr, který je pro mě zcela zásadní. Nahá verze mi zodpověděla mnoho otázek.
Prezentaci SOMY předchází v daném místě většinou workshop, z něhož se rekrutují performeři, někteří bez dřívější jevištní zkušenosti. Jak se ti s nimi pracuje?
Je to fascinující proces, na SOMĚ se střetávají dlouholetí tanečníci, jež mají své tělo dokonale zvládnuté a lidé, kteří se nehýbou skoro vůbec. Naposledy se například účastnili výtvarníci, kteří nikdy nevystupovali nazí, respektive nevystupovali vůbec. Princip je jednoduchý, snažím se vytvořit všeobecně příjemnou atmosféru, v níž nejde o performance, ale o sebezkoumání, bytí v prostoru s ostatními lidmi za spoluúčasti diváků. Lidé se díky atmosféře cítí uvolnění, i když se tímto způsobem prezentují poprvé v životě. Každý z nich vznáší jiné otázky, má jiný problém. Je to vyčerpávající proces, který končí ohromným nábojem, něco jako LSD.
Zní to trochu jako umělecký výzkum, chceš v něm v budoucnu pokračovat?
Určitě ano. V SOMĚ zatím chyběla kontinuita, performeři se ke skupině připojili třeba až v den představení. Organizátorům jsem vždy říkal, nemohu vůbec nic zaručit. Až teď jsem zaznamenal velký progres, podařilo se nám odehrát během jednoho týdne dvě představení. Jedno v Lapidáriu Národního muzea, druhé ve Veletržním paláci. Prohloubila se vzájemná důvěra performerů. Přemýšlel jsem o kontinuálnější práci, která by se týkala i workshopů nebo celotýdenního soustředění, kde bych pracoval se skupinou i jinými směry. Podněty k tomu přišly ze strany performerů, což mě potěšilo. Dosáhl jsem jistý milník, teď je potřeba zjistit, kam dál.
Každé provedení SOMY bylo zcela jiné, místem, personálním složením, které považuješ za nejsilnější, nejzdařilejší?
To je těžké posoudit. Pokud bych měl vybrat jen jedno, bude to první uvedení v galerii Mánes, kde jsem byl na pokraji psychického zhroucení. Poprvé jsem prezentoval svoji samostatnou tvorbu, navíc v galerii. Každé provedení SOMY bylo ale výjimečné, právě díky proměňujícímu se personálnímu složení. Vzpomínám na uvedení v mém rodišti v Banské Bystrici, kde jsem se prezentoval i jako performer. Hráli jsme třeba na Kuksu s monumentálními, neskutečně živými Braunovými sochy. Vypadalo to, že s námi vystupuje dalších třicet lidí. Nyní bych chtěl SOMU přenést do přírody. V prvním provedení jsem na scéně používal kostku a figurínu, posléze je odstranil, stejně jako spodní prádlo na těle performerů. Jako poslední „berličku“ bych chtěl odstranit i hudbu. V galerii si tím ještě nejsem jistý, ale v přírodě si to umím představit. To je jedna z mých vizí do budoucna.
Motiv přírody se objevuje i tvém Faunovi.
Fauna jsem zkoušel venku, v lesích, když jsem byl u kamaráda na chalupě. V tomto prostředí byla nahota přirozená. Vznikaly nové impulsy, významy, stejně tak u nahé SOMY, kde se objevovaly stále větší pauzy, momenty ticha. Performeři intenzivněji poslouchaly vlastní tělo. Jejich sdílení bylo neskutečně silné. V SOMĚ nejde o mé choreografické vize, ale zážitek performerů, který pak mohou sdílet i s diváky.
Vraťme se k hudbě případně tichu. Jaký máš vztah ke klasické hudbě?
Miluju klasickou hudbu, proto si ve Faunovi zahraju na píšťalku a pustím Debussyho. Podobné to bylo v SOMĚ, s hudebníkem Mykem jsme zkoušeli s různými hudebními podklady, které připravil, ale pořád to bylo hrozně vážné, chyběla nadsázka a humor, které mám rád. Já tam chtěl mít Strausse, Orffovu Carminu Buranu a nebeské árie z Farinelliho. Jsou tam, jen jsme je trochu dokomponovali. Dotkli jsme se paradoxně nejkýčovitějších klasických děl, ale konečně má SOMA lehkost a ironii.
Věnuješ se i folklorní hudbě.
Dlouho jsem měl k fokloru, lidovým tradicím odpor. Pak jsem zjistil, že rodná vesnice Oravská Polhora patří mezi základní dudácké, gajdošské obce na Slovensku. Objevil jsem nový svět. Nové spojení, vnímání mého domova i mě jako osoby. Jelikož se tyto tradice vytrácí, začal jsem se věnovat etnografickému výzkumu, zaznamenávat zvyky a písně. Folklor, jako vizuál, hudba, texty, rituály, magie, je pro mě silným inspiračním zdrojem. Odráží se především v mých starších pracích, i když do Fauna se nakonec dostala píšťalka. Vznikly tak dekomponované lidové motivy v kontrastu s Debussyho impresionistickou hudbou. K folkloru se znovu vracím v chystaném projektu. Budeme v něm zkoumat svatební rituály i kult panenství.