„Nevědět je svoboda“

Port­fo­lio Diva­dla X10 se dyna­mic­ky roz­růs­tá. Pořá­dá Diva­del­ní fes­ti­val Kut­ná Hora nebo fes­ti­val expe­ri­men­tál­ní elek­tro­nic­ké hud­by i řadu dal­ších akcí. Zatím posled­ním poči­nem je expe­ri­men­tál­ní plat­for­ma Y, kte­rá má pro­po­jo­vat výtvar­ní­ky, diva­del­ní­ky, taneč­ní­ky, teo­re­ti­ky, zkrát­ka všech­ny ote­vře­né duše. O jeho mož­né budouc­nos­ti jsem si poví­dal s jeho kurá­to­ry Annou Chrt­ko­vou a Petrem Dlouhým. 

8. říj­na se na Face­boo­ku Diva­dla X10 obje­vil open call na pro­jekt Y: POSSIBLE FUTURES jehož jste kurá­to­ry. Zají­ma­lo by mě, od koho při­šel prv­ní impuls – jest­li od vás nebo od diva­dla?
Petr Dlou­hý: Prvot­ní impuls při­šel pře­de­vším od Ewy Zem­bok a Kryš­to­fa Koláč­ka z X10. Oslo­vi­li nás, že by chtě­li do diva­dla dostat něja­kou novou pro­gra­mo­vou linii zabý­va­jí­cí se sou­čas­nou per­for­man­ce a vnést tam i užší pro­po­je­ní s výtvar­nou scé­nou, něco, co by neby­lo zalo­že­né na tex­tu jako v jejich běž­ném reper­toá­ro­vém pro­ce­su. My jsme se potom zača­li s Annou bavit kon­krét­ně­ji o tom, jaké akce by nás bavi­li, o jejich for­mě i nápl­ni a vyšly z toho jed­no­rá­zo­vé veče­ry s insta­lač­ní­mi for­má­ty pro­po­je­né se sou­čas­nou teorií.

Tohle bych měl asi vědět, ale jak jste na sebe s X10 natre­fi­li?
P. D.: My jsme se potka­li v Ber­lí­ně, pro­to­že se podí­lím na jed­nom praž­sko­ber­lín­ském pro­jek­tu Pra­lin, v rám­ci kte­ré­ho se pozva­li zástup­ci praž­ské nezá­vis­lé scé­ny na taměj­ší show­ca­se Per­for­ming Arts Fes­ti­val a tam jsme se o něja­ké mož­né spo­lu­prá­ci zača­li bavit.

Je to veli­ce ote­vře­ná for­ma a výsle­dek může být jaký­ko­liv. Co by pro vás byl ide­ál­ní výstup?
Anna Chrt­ko­vá: Musím říct, že nemá­me něja­kou kon­krét­ní ideu, ale spí­še prin­ci­py, kte­ré bychom chtě­li, aby se nám do pro­jek­tu poda­ři­lo vtisk­nout. Za prvé chce­me vytvo­řit „sdí­le­ný časo­prostor“, kte­rý bude napl­něn dvě­ma základ­ní­mi rovi­na­mi — pro­sto­rem a časem. Půjde o akci, kte­rá se ode­hra­je a už se nikdy nebu­de opa­ko­vat stej­ným způ­so­bem. A pro­sto­rem nemys­lí­me jenom mís­to Diva­dla X10 — tedy dům umě­lec­ké­ho prů­mys­lu, jak se tomu říka­lo kdy­si, ale i pro­stře­dí akce samot­né. Jako vystu­do­va­nou scé­no­gra­f­ku mě zají­ma­jí expe­ri­men­tál­ní for­my vysta­vo­vá­ní nebo pre­zen­ta­ce insta­la­cí v kon­krét­ním pro­sto­ru a chce­me, aby účast­ní­ci hned neod­chá­ze­li a zůstá­va­li ve spo­leč­nos­ti vysta­ve­ných děl co nejdéle a pře­mýš­le­li o tom, jak komu­ni­ku­jí navzá­jem mezi sebou i s nimi. Hod­ně bude zále­žet na sklad­bě uměl­ců kte­ří se při­hlá­sí na zákla­dě open callu. Celek bude­me spe­ci­fi­ko­vat pod­le nich. Já tře­ba před­po­klá­dám, že nám lidi pošlou dost videí, ale teď je to doo­prav­dy zatím vel­mi otevřené.

P. D.: Open Call šíří­me hlav­ně po domá­cích kaná­lech a pokud něco bude vel­kým úspě­chem, tak když se nám poda­ří skr­ze něj akti­vo­vat lidi jak z diva­del­ní, tak výtvar­né, mul­ti­me­di­ál­ní, teo­re­tic­ké scé­ny. Podob­né spo­je­ní nám tady chy­bí a chtě­li bychom ho v rám­ci těch jed­no­rá­zo­vých akcí naplnit.

A. CH.: Jed­nak nám chy­bí to spo­je­ní, ale když se člo­věk roz­hléd­ne, neu­nik­ne mu, že někte­ří výtvar­ní­ci a diva­del­ní­ci v urči­té sfé­ře pou­ží­va­jí podob­né prin­ci­py nebo čas­to­krát děla­jí téměř stej­né věci, jenom se nedo­tý­ka­jí lid­sky, pro­to­že mají odliš­ný bac­kground nebo moti­va­ce. Sou­stře­dí­me se na napě­tí mezi gale­rij­ním i diva­del­ním pro­sto­rem a způ­so­bem prá­ce. Diva­del­ní­ci gale­rie už „obsa­di­li“, ale máme pocit, snad neřek­nu něja­ký nesmy­sl, že gale­rie v kon­cen­t­ro­va­né for­mě do diva­del zase tak nepronikly.

Síd­lo X10 je tak deka­dent­ně krás­né i ve vyš­ších pat­rech. Bude­te s insta­la­ce­mi pro­ni­kat i tam, mimo sál?
A. Ch.: Ne, bude­me zůstá­vat jenom v sále. Je to důle­ži­té kvů­li pro­sto­ru pro divá­ky jak jsem o něm mlu­vi­la. Mys­lím si totiž, že kdy­bychom roz­mís­ti­li umě­ní do dal­ších pater, tak bude­me tříš­tit pozor­nost. Vznik­nul by nežá­dou­cí efekt uza­vře­ných poko­jíč­ků a my jako kurá­to­ři chce­me, aby spo­lu díla a návštěv­ní­ci komu­ni­ko­va­li co nejblíž.

P. D.: Je to prá­vě výzva vyu­žít uni­kát­ní spe­ci­fi­ka­ci celé budo­vy co nejmíň a lidi tam nehnat. Navíc když jsou díla vysta­ve­ná v pří­liš výraz­ném pro­sto­ru, tak zani­ka­jí jako kulisy.

Dalo by se říct, že je to něco jako mini ver­ze kon­cep­tu fes­ti­va­lu 4+4 dny v pohy­bu?
P. D.: Čekal jsem, že to řek­neš. Urči­tě ne. 4+4 dny jsou dale­ko pre­ciz­něj­ší, mají dlou­ho­do­běj­ší a vel­mi kon­krét­ní vizi, co vznik­ne pro jaký pro­stor a plá­nu­jí se s kon­krét­ní­mi výtvar­ní­ky dopře­du. My se s tvůr­ci fyzic­ky setká­me pou­ze jed­nou. Začát­kem lis­to­pa­du, kdy si vzá­jem­ně vymě­ní­me názor na sklad­bu pro­sto­ru a dola­dí­me kon­cep­ci insta­la­ce. Na insta­la­ci pak máme pou­ze jeden den před samot­nou akcí. Na insta­la­ci bude­me mít stej­ně jeden den jako na celou pre­zen­ta­ci. V příš­tím roce bychom záro­veň chtě­li vyjít z budo­vy Diva­dla X10. S Ewou záro­veň pro­mýš­lí­me něja­ký event ve veřej­ném pro­sto­ru v blíz­kos­ti Quad­ria, jeden event chys­tá­me na kut­no­hor­ský Diva­del­ní fes­ti­val a s ber­lín­skou plat­for­mou Mon­tag Modus, kte­rá pra­cu­je podob­ně jako my, plá­nu­je­me výměn­nou spolupráci.

Zní tady diva­del­ní­ci, výtvar­ní­ci a teo­re­ti­ci, ale pro­to­že jsem s Taneč­ní zóny, musím se zeptat — s tvůr­ci z con­tem­po­ra­ry dan­ce scé­ny asi taky počí­tá­te?
P. D.: V even­tech po POSSIBLE FUTURES, kte­ré pro­běh­nou v prů­bě­hu příští­ho roku, nespo­lé­há­me pou­ze na uměl­ce z open calls, ale máme i něja­ké pří­mo pozva­né. Pozva­li jsme tře­ba Vik­to­ra Sze­ri­ho a jeho kolek­tiv, kte­rý pra­cu­je s aug­men­to­va­nou rea­li­tou a z tan­ce i fyzic­ké­ho diva­dla hod­ně vychází.

Není teď tako­vý trend v posled­ních letech vzá­jem­ně pro­po­jo­vat uměl­ce napříč dis­ci­plí­na­mi s teo­re­ti­ky? V Brně nedáv­no vznik­la plat­for­ma Terén, ale tře­ba jde o náho­du.
A. CH.: Žád­né tren­dy cíle­ně nesle­du­je­me. Asi se to teď jenom sešlo, že si více lidí řeklo, že potře­bu­je vzá­jem­ně ohle­dá­vat hra­ni­ce žánrů.

P. D.: Dřív se tvůr­ci v jed­né oblas­ti tvá­ři­li, že ta dru­há nee­xis­tu­je. Mění se to.

A. CH.: Už bylo na čase.

P. D.: Záro­veň se nechce­me tvá­řit, že do toho pozvol­né­ho pro­ce­su vzá­jem­né­ho pozná­vá­ní vná­ší­me něco extra nové­ho. Máme pros­tě potře­bu pro­hlu­bo­vat vaz­by i inter­dis­ci­pli­nár­ní refle­xi vlast­ní tvorby.

Dead­li­ne výzvy je 27. říj­na. Už se vám někdo ozval?
P. D.: Ano.

A. Ch.: Je to adrenalin.

P. D.: Po uměl­cích ani nechce­me port­fo­lio, tak­že bude­me sami hod­ně pře­kva­pe­ní, co z toho nako­nec vyjde.

A. Ch.: Čím dál víc si mys­lím, že je ve tvor­bě důle­ži­té moc nevě­dět. Díky Diva­dlu X10 si dopřá­vá­me ten luxus a jsme tak tro­chu ner­vóz­ní a roz­to­mi­le nejis­tí. Je to vlast­ně mani­fest dovo­lit si nevě­dět, zvlášť v době, kdy se musíš před oko­lím neu­stá­le obha­jo­vat a pře­svěd­čo­vat ho, že „víš“, co děláš.