Soubor Holektiv, založený v roce 2016, tvoří studentky HAMU, performerky a akrobatky Eva Stará, Karolína Křížková a Andrea Vykysalá. Kromě propojování tance s akrobatickými disciplínami je pro ně charakteristická u mladých umělců, ne příliš častá schopnost nadhledu a sebeironie. O jejich tvorbě i spolupráci se souborem Bratři v tricku jsme si povídaly v pražském CIRQUEONu, kde částečně vznikal jejich poslední projekt Lov.
Eva s Karolínou studují na Katedře pantomimy HAMU, Andrea na Katedře tance. Jak jste se daly dohromady? Sešly jste se na prvním společném projektu Study a až pak vytvořily soubor?
Eva: Věděly jsme, že je možnost letní rezidence v Altě, tam vznikl materiál a poté jsme Study pojaly jako společnou bakalářskou práci.
Andrea: Pak přišla nabídka z La Fabriky, představení jsme kompletně dokončily a až potom vznikl oficiální spolek, protože nás ta spolupráce bavila a fungovala.
Andreo, mělas před tím nějaké zkušenosti s akrobacií?
A: Ne, dokonce ani jako dítě jsem neprošla žádnou gymnastickou průpravou.
Chtěly jste pracovat s tím, že dvě z vás jsou především akrobatky a třetí tanečnice?
Karolína: Vycházely jsme hlavně z toho, jaké jsou naše společné možnosti.
A: Bylo pro nás důležité především to, aby jakýkoliv pohybový materiál měl svoje místo a svůj smysl.
E: My s Karolínou jsme se necítily jako nějaká velká akrobatická jednotka. I tím, že jsme obě s Andreou vystudovaly Duncan centre, se naše zaměření prolínají.
Zajímá mě, kde berete náměty pro svoje inscenace. Na téma Studů jste přišly až v průběhu rezidence?
A: To téma vzniklo už před tím, na rezidenci jsme se musely hlásit s připraveným projektem.
Mám z představení dojem, že jde hlavně o stud na scéně, před diváky. Nebo jde o stud obecně?
K: Ano, je pro nás zásadní stud na jevišti, nebo spíš před tím, než člověk na jeviště vstoupí. Každá z nás prožívá tento stud jinak a v odlišných intenzitách.
A: Ve Studech se ale objevuje i stud za naše fyzické předpoklady. My s Karolínou jsme menší, Eva větší… Já jsem z toho dlouho měla mindrák, ale právě i to nám přišlo zajímavé zpracovat.
Takže jste musely při tvorbě překonat i to, že ač jste na svoje proporce nechtěly moc poukazovat, nakonec vám nic jiného nezbylo?
K: Musíme to brát v potaz, protože to pořád hraje, i kdybychom na to nechtěly upozorňovat.
E: Určitě. Bojuješ s tím a najednou i mindrák může mít uplatnění…
K: Study obecně vychází hodně z nás.
Ve vaší druhé inscenaci Kaffeeklatsch už se tyto polohy (malé — velká, akrobatky — tanečnice) daleko víc stírají, působíte kompaktněji. Zároveň na mě ale představení působilo statičtějším dojmem.
E: Kaffeeklatsch je úplně jiná práce než Study. Od začátku jsme se cíleně snažily přistupovat jinak i k procesu tvorby, u Studů jsme začaly pohybem, u Kaffeeklatsche dramaturgickou linkou. Původně jsme chtěly udělat představení hodně dynamické, jenomže kavárna je prostě statická, u kafíčka se sedí, povídá a nic moc se neděje. Hlavní motivací k pohybu je snaha získat kávu.
K: Ve Studech byla jenom šála a jinak volný prostor, to nám dávalo i větší volnost. Tady máme prostředí kavárny a prostředí kolem kávovaru, mezi kterými se pohybujeme, proto to možná může působit statičtěji.
Omezovalo vás při práci, že jste měly jasně vyhraněný prostor, nebo naopak?
E: Naopak. Myslím, že jakékoli limity nebo zadání spíš pomáhají.
K: Od začátku jsme věděly, že když budeme dělat představení o kávě, musíme mít nějakou kavárnu. Záměrně používáme dřevěné bedýnky, které jsou variabilní a zároveň jsou pro nás prototypem dnešních hipster kaváren.
Třetí a zatím poslední inscenaci Lov jste vytvořily ve spolupráci se žonglérským duem Bratři v tricku a režisérkou Veronikou Poldauf Riedlbauchovou. Proč právě s nimi?
K: Shodly jsme se na tom, že by pro nás bylo inspirativní navázat spolupráci s jiným souborem.
E: A Bratři mají podobnou poetiku a podobný humor…
A: Zajímala nás spolupráce s režisérem a práci Veroniky sledujeme dlouho.
Jak to fungovalo?
A: Oproti naší předchozí zkušenosti se supervizí s námi Veronika pracovala prakticky od začátku. Už před začátkem zkoušení měla jasno, jaké situace ji na tématu zajímají a společně jsme poté hledali materiál.
Jak jste se připravovaly na zvířecí role? Vaše pohyby i zvuky, které v představení vydáváte, se mi zdají hodně přesné.
K: Hodně jsme to zkoumaly, dívaly se na videa a Veronika oslovila myslivce, který nám pomohl, aby byly jednotlivé situace co nejautentičtější.
A: Ukazoval nám, jak se přijímá mladý myslivec mezi starší, vysvětloval etiku lovu, ukazoval vábničky, učil nás zvuky zvěře…
A koho vlastně téma Lovu napadlo?
A: Asi Karolínu.
K: Zajímala mě tematika myslivosti, lesa. Baví mě estetika myslivců a Bratři do ní skvěle sedí.
E: Taky nás zajímala dualita žena-zvíře.
Study jsou z vašich představení nejabstraktnější, není to těžší práce?
A: Pro mě je to naopak svobodnější a jednodušší, než pracovat s konkrétním tématem, protože si o něm potřebuju co nejvíc nastudovat a být si v něm jistá.
Umíte si představit, že byste udělaly vážné představení?
E: Pro nás je důležité nezůstat jenom v naší bezpečné zóně, abychom se neopakovaly a přitom respektovaly svou poetiku. Chceme vždycky nacházet nadhled, je to pro nás hodnota. Takhle nás to baví a máme pocit, že to pak baví i diváky.
K: Je to součást nás samotných, takové jsme a je přirozené, že tak spolu tvoříme.
