Milan Odstrčil: Když na mě přišla autorita, tak jsem se s ní popral

Učit tanec nikdy nechtěl. Když však před 10 lety při Nové scé­ně ND ini­ci­o­val vznik kur­zů con­tem­po­ra­ry pro veřej­nost, aby divá­ko­vi při­blí­žil sou­čas­ný tanec, na posled­ní chví­li odpad­li domlu­ve­ní lek­to­ři. Z vynu­ce­né­ho zásko­ku na sále vznik­la na prá­ci s ama­tér­ský­mi taneč­ní­ky leh­ká závis­lost. Polo­a­ma­tér­ský sou­bor The Directi­on Pro­ject, kte­rý vykrys­ta­li­zo­val z návštěv­ní­ků kur­zů, má za sebou čtvr­tou pre­mi­é­ru. A je posled­ním pev­ným pojít­kem býva­lé­ho čle­na Later­ny Magi­ky a 420PEOPLE, sou­čas­né­ho řeme­sl­ní­ka Mila­na Odstr­či­la k baletizolu. 

Kdo se s tebou nikdy nepá­ral?
Moje mat­ka a Rodi­on Zelen­kov, můj prv­ní lek­tor na ost­rav­ské kon­zer­va­to­ři, kte­rý kolem nás cho­dil s tyč­kou. Cho­di­li jsme s pod­li­ti­na­mi domů, Vác­lav Jane­ček se na nás jez­dil kou­kat, co dělá­me ve 3. roč­ní­ku a nechá­pal. Tré­nink začí­nal 90 bat­te­ment ten­du z prv­ní pozi­ce. Při­šlo plié a začal tré­nink. Bylo nás 17 a nikdo nesměl povo­lit. Všech­ny nás obe­šel, posta­vil se upro­střed a řekl “povol­te, dru­há strana.”

Jak na tohle vzpo­mí­náš?
Skvě­le. Miřen­ka Čecho­vá na to vzpo­mí­ná jako na teror, já ho při­jal. Měl jsem mož­ná výhod­něj­ší men­tál­ní mož­nost to při­jmout, měl jsem o 4 roky mlad­ší spo­lu­žá­ky. Byl jsem v roč­ní­ku, ve kte­rém se zru­ši­la mož­nost jít z devá­té tří­dy na kon­zer­va­toř, tak­že jsem šel z devá­té zpát­ky do šes­té. Moje výho­da taky je, že jsem své­ráz, byl jsem vždyc­ky pan­káč, když na mě při­šla auto­ri­ta, tak jsem se s ní popral. Do toho mě bylo o čty­ři roky víc, než spo­lu­žač­kám. Ony se muse­ly co 14 dní vážit, pily pro­jí­madla jak paná­ky. Je vám 11 a zaká­žou vám jíst a řek­nou, že máš vel­ká prsa, jas­ně, to člo­vě­ka dosta­ne. Ten pří­stup by měl být jiný. Co vadí mě na čes­kém škol­ství je, že jsme malá země, ale nabí­rá­me roč­ně desít­ky taneč­ní­ků do prv­ních roč­ní­ků kon­zer­va­to­ří. Proč nemů­že­me vzít 4 děti a vycho­vá­vat tady ty Bubeníčky.

Před 10 lety jsi učit začal sám, když jsi zaklá­dal veřej­né kur­zy sou­čas­né­ho tan­ce pro veřej­nost. Co bylo spouš­tě­cím momen­tem?
Já jsem ten­krát nastu­po­val do 420PEOPLE, začí­nal jsem mít o sou­čas­ném tan­ci pově­do­mí a pořád jsme řeši­li, jak dostat divá­ka na před­sta­ve­ní. A můj prv­ní nápad byl, když to divák neza­ži­je, tak proč se na to má při­jít dívat. Pojď­me to dát tomu člo­vě­ku před obli­čej a on pak může pocho­pit, co na jeviš­ti dělá­me, řek­ne to ostat­ním a na to už se naba­lí dal­ší diváci.

Tak­že to byl způ­sob, jak zcit­li­vět vní­má­ní sou­čas­né­ho tan­ce ze stra­ny spo­leč­nos­ti?
Chtěl jsem dostat divá­ka do diva­dla na sou­čas­ný tanec, což když něko­mu řek­neš, tak on abso­lut­ně tápe, jest­li to má chá­pat, nechá­pat, vní­mat něja­ký děj a podob­ně. Tak­že mě napadlo pojď to zku­sit na ten sál. Zku­síš ten prin­cip a pak vlast­ně můžeš chá­pat, ote­vřou se ti obzo­ry. To byla ta moti­va­ce, proč jsem začal učit a proč to celé ten­krát startoval.

Ty jsi teh­dy řekl, že musí­me popřít zaži­té před­sta­vy o bale­ťá­cích jako cvi­če­ných opič­kách v elas­ťá­cích. Cítil ses v tu dobu takhle?
Od té spo­leč­nos­ti jsem to cítil. Zpět­ná vaz­ba byla přes­ně v tomhle. Já jsem se ani na kon­zer­va­to­ři nestý­kal s mojí bub­li­nou. Vždyc­ky jsem pros­tě byl jin­de, pařil s jiný­ma lid­ma, přá­te­lé byli z jiných odvět­ví, pří­tel­ky­ně téměř nikdy neby­ly balet­ky. Tak­že jsem cítil z oko­lí, že mi vždyc­ky někdo říkal taneč­ník, ale vlast­ně nechá­pal, co a jak je. Vždyc­ky, když jsem řekl, že jsem vystu­do­val balet a dělám moder­ní for­mu bale­tu, sou­čas­ný tanec, tak to nikdo nechá­pal. A to mě prá­vě štva­lo. Že člo­věk, kte­rý při­chá­zí o to moci vidět sou­čas­ný tanec, při­chá­zí o hod­ně. Je to stej­ný, jako vysvět­lo­vat hla­do­vé­mu, co to je být najezený.

A kam se to za těch deset let vyvi­nu­lo?
Je super co děla­jí sou­čas­né pro­fe­si­o­nál­ní sou­bo­ry, že zvou lidi na tré­nin­ky. To je neu­vě­ři­tel­né, pro­to­že pokud oprav­du chce člo­věk zažít kva­lit­ní tré­nink, tak při­jde na ten tré­nink pro­fe­si­o­nál­ních lek­to­rů nebo sou­bo­rů, i když samo­zřej­mě nestí­há a nedá­vá to, je to pro něho spíš utr­pe­ní, ale ví, že pros­tě po půl roce se někam posu­ne. Ale poci­ťu­ju, že jsou lidi, kte­ří můžou učit, respek­ti­ve mají na to prá­vo, a jsou lidi, kte­ří si asi mys­lí, že na to mají prá­vo. Zved­nou nohu k uchu a začnou učit — a mys­lí si, že můžou. Což je ale dané i poptáv­kou a vlast­ně je to dob­ře, ono se to někam vyvi­ne. Navíc dorůs­ta­jí gene­ra­ce, kte­ré už si můžou dovo­lit učit, mají vyš­ší zku­še­nost. Když to bouch­lo za nás, 10 — 12 zpát­ky, tak tady byly dva tři sou­bo­ry, kte­ré con­tem­po­ra­ry děla­li, ale nemě­li čas to pře­dá­vat. Dnes už se to začí­ná tří­bit, koneč­ně i stu­dia si začí­na­jí vybí­rat a jsou schop­ná lek­to­ra i zaplatit.

Teh­dy jsi lek­ce nedo­po­ru­čo­val lidem nad 35 let a bez taneč­ní prů­pra­vy. Stá­le to pla­tí?
Tohle je tře­ba výrok, kte­rý po těch x letech musím změ­nit. Začal jsem učit dospě­lá­ky a začal jsem dělat s ama­té­ry, což jsou vět­ši­nou lidi nad 35, a oni to dáva­jí. A jsou dob­rý. Samo­zřej­mě to trvá déle. A to je na lek­to­ro­vi, aby si uvě­do­mil, že nemů­že po nich chtít něco za stej­ný čas jako po někom o 10 let mlad­ším. Mys­lím že to řekl Mar­tin Dvo­řák — není špat­ných taneč­ní­ků, ale lektorů.

Pro koho tedy dnes kur­zy děláš?
Mě hroz­ně baví pra­co­vat s ama­té­ry. Asi bych měl mož­nost se svo­jí his­to­rií si začít hrát s myš­len­kou, že budu pro­fe­si­o­nál­ní cho­re­o­graf. Ale mě na tom štva­ly dvě věci. Jed­na byla, že všich­ni už všech­no řek­li a já bych jen řešil, jak to řek­nu jinak. A já hroz­ně nerad říkám něco, co už všich­ni řek­li. A dru­há věc byla, že když jsem to pár­krát zkou­šel, neba­vi­lo mě na tom to před­stí­rá­ní. Dělal jsem cho­re­o­gra­fii Voj­to­vi Rako­vi na Euro­vi­zi, kte­rá dokon­ce v Čes­ku vyhrá­la, a dal­ší pro růz­né even­ty pro spous­tu firem. A zjis­til, že mě to neba­ví, nebyl jsem na to zvyk­lý. Že něco před­stí­rá­me. To ti ama­té­ři nema­jí. Oni jsou při­ro­ze­ní. Oni zařvou, když je něco bolí, když něco zka­zí na jeviš­ti, tak to je vidět. To mně při­jde skvě­lý. A hlav­ně ta jejich moti­va­ce k tomu to udě­lat, užít si to, to je něco, co pro­fí­ci už dáv­no ztra­ti­li. Pros­tě to enjoy it. Pro­to jsem sám před mno­ha lety pře­stal cho­dit do diva­dla. Pro­to­že jsem nevi­děl na těch taneč­ní­cích, že si to uží­va­jí. Oni si vza­li jen dal­ší pro­jekt, kte­rý chtě­jí uká­zat lidem, ale je na nich vidět, že zít­ra mají dal­ší dvě před­sta­ve­ní. Já ale před­po­klá­dám, že tohle vní­mám přes něja­kou zku­še­nost, oby­čej­ný divák to asi nevnímá.

Tvo­je kur­zy pro veřej­nost vyús­ti­ly v zalo­že­ní ama­tér­ské­ho sou­bo­ru, se kte­rým už jste stih­li uvést čty­ři pre­mi­é­ry. Byl to cíl?
To vznik­lo orga­nic­ky. Na Nové scé­ně, kde jsem učil ješ­tě jako člen Later­ny magi­ky, potom coby rezi­dent 420PEOPLE, jsem lidem na kur­zech řekl, že odchá­zím a že je nelo­gic­ké, abych to vedl dál, pro­to­že už nejsem čle­nem ani jed­no­ho sou­bo­ru. A při­šlo pár lidí, kte­ří ke mě cho­di­li tře­ba tři čty­ři roky, že by chtě­li pokra­čo­vat a já jsem řekl ok, ale nebu­de­me zaklá­dat dal­ší stu­dio, zalo­ží­me sou­bor. Řekl jsem vytvoř­te si to, já vám to zre­ží­ru­ju a pojd­ťe na jeviš­tě. Což si mys­lím, že tady lidi nedě­la­jí. Dneska je jenom byz­nys. Přijď­te, my vás to nau­čí­me, vy zapla­tí­te, čau. Nic. Chy­bí alter­na­ti­va pro ty lidi, co už oprav­du něco umí. Můj plán není učit lidi. Ta alter­na­ti­va je vem­te to a pojď­te to nabíd­nout na jeviš­tě. A díky tomu vzni­kl pro­jekt Directi­on, kdy pros­tě vždy dosta­ne­me nesmy­sl­ný nápad typu udě­lá­me si před­sta­ve­ní. Oni chtě­jí, a to mě baví.

Jak se sou­bo­rem pra­cu­ješ?
Trá­ví­me nad tím čas jed­nou týd­ně na zkouš­ce, občas zaje­de­me na rezi­den­ci do stodo­ly Droz­dov, což je skvě­lý, sto­jí to nic a je to sto­do­la vyba­ve­ná bale­ti­zo­lem, celá zahra­da pro sebe, je to jak v ráji. Tam lepí­me přes víken­dy, co o čtvrt­cích zkou­ší­me. A baví mě to s nimi, pro­to­že ti lidi prá­vě umí jed­nu věc, co my taneč­ní­ci jsme už zapo­mně­li, užít si to a být při­ro­ze­ní. Nejsou schop­ni pře­mýš­let nad tím, jak vypa­da­jí nebo jak se tvá­ří, když musí dělat něco, co já je nutím, a dru­há věc je, že moje prá­ce s nimi spo­čí­vá v tom, že já do nich neo­tis­ku­ju svo­je ambi­ce, ale otis­ku­ju do nich jejich ambi­ce. Takhle jsem posta­vil celou svo­ji prá­ci a je vlast­ně fakt těž­ké najít lidi, kte­ří by s námi chtě­li spo­lu­pra­co­vat a já jim neřek­nu, co mají dělat, ale řek­nu tady máš téma, řek­nu ti stůj na jed­nom mís­tě, můžeš pou­ží­vat pra­vou ruku levou nohu a zkus udě­lat, co chceš. Pak když vidím, že něco děláš, tak za tebou při­jdu a řek­nu tohle je dob­rý, k tomu při­dej tohle a začnu s ním pra­co­vat. A vlast­ně vytvá­ří­me tu věc. Pro­to nikdy nejsem pode­psa­ný pod žád­ným před­sta­ve­ním jako cho­re­o­graf, ale jako reži­sér. Udě­lám tam tře­ba 2, 3 krát­ké vari­a­ce, kte­rá je spo­leč­ná, abychom se někde sešli a zase se roz­dě­li­li, ale vlast­ně 90 % pohy­bů a té cho­re­o­gra­fie jde od těch lidí. Máme tam i hol­ku, kte­rá byla ochr­nu­tá. Teď se posta­vi­la na nohy a nau­či­la se vari­a­ce. Ti lidi chtě­jí. A to stačí.

Vra­cíš se tím na jeviš­tě i ty sám?
Ta ambi­ce tam vůbec není, ta při­chá­zí od nich. Já nemám potře­bu při­chá­zet “tak a teď mám nápad.” Já jsem vlast­ně pasiv­ní hráč, a oni mě nutí, ať cho­dím. Vždyc­ky vymys­lím téma, teď máme tře­ba před­sta­ve­ní Hold on, kte­ré je o tom že, se člo­věk něco celý život sna­ží držet, ale stej­ně je to k niče­mu, pro­to­že v hro­bě se roz­lo­ží všech­no, a takhle si s tím hra­je­me. Tere­za (Hanu­so­vá, pozn. red.) s Roma­nem (Krá­lem, pozn. red.) si na tomhle zákla­dě udě­la­li neu­vě­ři­tel­ný duet. Kte­rý já jsem pak zre­ží­ro­val. Bylo to nád­her­ný a orga­nic­ký. To je takhle. Já nemám ambi­ci se vra­cet na jeviště.

Byl tvůj odchod z pro­fe­si­o­nál­ní­ho půso­be­ní defi­ni­tiv­ní koneč­ná?
Už v tom nejsem pět let, moto­ric­ká paměť je špat­ná, kon­dič­ka je taky už úpl­ně jin­de. Můj pomy­sl­ný návrat je v tom, když někde vypad­ne taneč­ník, ale jed­no před­sta­ve­ní jsem už také něko­mu odmí­tl. Pro­to­že bych na to už neměl. U mě je to jed­no­du­chý, já už se defi­ni­tiv­ně nemůžu vrá­tit. Tře­ba Máj jsem dělal jenom pro­to posled­ních 5 let, že to bylo jedi­né před­sta­ve­ní, kde jsme se setka­li jako sta­rá gar­da, Vašek Kuneš, Nata­ša Novot­ná, Zuza­na Here­ny­i­o­vá. Pro­to jsem to dělal, pro­to­že to byla krás­ná vzpo­mín­ka na to, co jsem s nimi zažil. Vždyc­ky jsme se sešli, na 2 před­sta­ve­ní, poke­ca­li jsme, udě­la­li jsme před­sta­ve­ní, máme to zaži­tý. A teď jse sta­lo, že to hrá­li 2 noví lidi ze 420PEOPLE a zača­li jsme zkou­šet a já jsem zjis­til, že k tomu mám už abso­lut­ní odpor. Mně je 40 a abych se vyrov­ná­val těm klu­kům, co teď sto­jí na par­ke­tu, to mi při­jde absurd­ní. Už to nedám a jsem rád že to nedám, pro­to­že by mě to víc bolelo.

Měla na to vliv i nemož­nost sla­ďo­vá­ní tvé prá­ce s rodin­ným živo­tem?
Byly pro mě zásad­ní dva momen­ty. Když jsem si uvě­do­mil, že už se dál nemůžu posu­nout, že už znám Jiří­ho Kyli­á­na, že jsem pra­co­val s Oha­dem Naha­ri­nem, že jsem pro­ces­to­val celý svět, že jsem dělal v Later­ně magi­ce, s lid­mi, co jsou neu­vě­ři­tel­ný jako pan Kotě­šov­ský, nebo pan Srnec, ti posu­nu­li člo­vě­ka úpl­ně jinam, než vůbec měl šan­ci a tou­hy pře­mýš­let. Tuhle myš­len­ku máte v 34, když se vám naro­di­ly dvě krás­ný děti a tu ener­gii bys­te furt rva­li do něče­ho, co už je hoto­vé. Je dob­ré si to uvě­do­mit a v nej­lep­ším přestat.

Hrál v tom něja­kou roli i čes­ký kon­text?
Já jsem měl abso­lut­ně štěs­tí, že jsem čes­ký kon­text pře­sá­hl díky 420PEOPLE. Já jsem nemu­sel ven, ten venek za mnou při­jel. Nebo respek­ti­ve já jsem měl to štěs­tí, že jsem do toho ven­ku vle­zl doma, pro­to­že oni už se ten­krát roz­hod­li zůstat doma. Vašek Kuneš a Nata­ša Novot­ná. A pro mě byl v té době Vašek někdo, na koho jsem kou­kal na You­Tu­be furt. Pro­to­že mě hroz­ně bavil. Pro­to jsem šel do Later­ny magi­ky, kvů­li 15 minu­tám, pro­to­že tam bylo před­sta­ve­ní, Graf­fi­ti, kte­rý on dělal, abych si to zatr­sal. Trva­lo mi to 4 roky! Najed­nou mi řek­li lidi z NDT (Neder­lands Dans The­a­ter, pozn. red.) pojď s námi dělat. Moje prv­ní zkouš­ka byla s Fran­cescem Nappa, prv­ním sólis­tou krá­lov­ské­ho bale­tu v Mona­ku, Paří­ži a Lon­dýně a já řekl wow, čau Fran­ce­sco. A bylo dru­hé před­sta­ve­ní a my jsme jeli zkou­šet do Holand­ska a já cho­dil do NDT jak domů. A najed­nou neby­lo kam dál jít. Je Ti 34, máš děti.

Ale žiješ tady.
Není tady pro­stře­dí na to, aby se to moh­lo roz­ví­jet a dlou­ho ješ­tě nebu­de. Tře­ba kauza Vin­klát. Pro mě šéf, kte­rý si nechá ode­jít tako­vé­ho člo­vě­ka, je špat­ný šéf. Kdy­bych byl šéf tako­vé insti­tu­ce, tak zavo­lám panu Vin­klá­to­vi. To je to, co já pro­dá­vám. Abso­lut­ní mana­žer­ské selhá­ní. Tihle lidi, až si uvě­do­mí, že to jsou oni, co jsou na tom jeviš­ti, ti jedin­ci, bez kte­rých se manage­ment nepo­hne, tak se může začít řešit stav a posta­ve­ní taneč­ní­ka v čes­ké spo­leč­nos­ti. Ale oni si to neu­vě­do­mu­jí. A samo­zřej­mě kon­ku­ren­ce je obrov­ská, sou­vi­sí s tím i naše škol­ství. Proč máme v Čes­ku 5 kon­zer­va­to­ří. Na pár diva­del. Ale já už nechci do těch­to věcí vklá­dat ener­gii. Já mám teď fir­mu, dělám náby­tek. Zre­pa­su­ju stůl, tím je to hoto­vý. Odve­ze se to a už to nikdy neuvidíme.

Jak se v novém zaměst­ná­ní cítíš?
Per­fekt­ně. Popr­vé v živo­tě vidím prá­ci, kte­rou jsem udě­lal. Před­tím na ni kou­kal někdo jiný. Nikdy jsem nebyl člo­věk, kte­rý by si las­civ­ně pouš­těl svo­je představení.

Jak ses k tomu dostal?
Já jsem jed­nou opra­vil stůl babič­ce půj­če­nou brus­kou, trva­lo to asi pět­a­dva­cet minut. A já na to pak dal­ší čty­ři hodi­ny zíral. A to mě pře­svěd­či­lo, že to chci dělat. Jsem sám. Nemu­sím niko­ho poslou­chat. Je to jen o mě. Pro­to­že když jsem ode­šel, tak jsem zkou­šel růz­ný věci. Šel jsem do Čes­ké spo­ři­tel­ny a asi tři měsí­ce dělal rea­lit­ní­ho mak­lé­ře. Ale musel jsem ode­jít. Pak jsem šel učit. Učil jsem 3 — 4 hodi­ny den­ně, a pak jsem ty lidi nená­vi­děl. 16 let jsem byl jen mezi lid­mi. Dneska učím 4 hodi­ny týd­ně. Chví­li jsme děla­li i worksho­py, měl jsem skvě­lé kli­en­ty. Ale já jsem zjis­til, že se nutím, před­stí­rám. Tohle pro­stře­dí nechci, mě to táh­ne k něja­ké jed­no­du­chos­ti. Chci si ráno natáh­nout mon­tér­ky, smr­dět, mít všu­de nepo­řá­dek, celý den být v pra­chu, opa­lo­vat dve­ře, to mě baví. Ale neba­ví mě vzít si kvá­dro a na něko­ho se usmí­vat. To dělat nebu­du. Chci tu ener­gii dávat dětem. A mít vol­nost. Zjis­til jsem, že nechci lidi, nechci šéfa. A chci něco vytvá­řet. A náby­tek mě baví. Tak­že kdy­by někdo chtěl opra­vit dve­ře, okna, podlahy,…Repasy nábyt­ku jsou jako tanec. Balet je o detai­lu. Tohle musí být taky o detailu.

Milan Odstr­čil
Naro­dil se v Ost­ra­vě, taneč­ní vzdě­lá­ní zís­kal na Taneč­ní kon­zer­va­to­ři hl. m. Pra­hy. Kro­mě Later­ny magi­ky spo­lu­pra­co­val se sou­bo­rem 420PEOPLE či se Stát­ní Ope­rou Pra­ha. Ini­ci­o­val vznik kur­zů sou­čas­né­ho tan­ce pro veřej­nost v Later­na Dan­ce Stu­dio, poz­dě­ji Nová scé­na Stu­dio — Lidé v pohy­bu. Věnu­je se peda­go­gic­ké čin­nos­ti, vede polo­a­ma­tér­ský sou­bor The Directi­on Pro­ject a posled­ní 2 roky je řemeslníkem.

The Directi­on Pro­ject
Polo­a­ma­tér­ský sou­bor The Directi­on Pro­ject sta­ví na auten­ti­ci­tě a vlast­ním pro­je­vu jed­not­li­vých taneč­ní­ků. Vzni­kl v roce 2017 při lek­cích Mila­na Odstr­či­la urče­ných veřej­nos­ti v rám­ci Stu­dia Nová scé­na ND. Za sebou má čty­ři pre­mi­é­ry. Reprí­zu posled­ní­ho před­sta­ve­ní Hold on (pre­mi­é­ra září 2019, Diva­dlo v Celet­né) je mož­né vidět 23. 2. 2020 v praž­ském Diva­dle v Celetné.