Jaký je PROGRES DORY HOŠTOVÉ

foto: archiv Markéty Faustové

foto: archiv Markéty Faustové

Taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka Dora Sulžen­ko Hoš­to­vá zau­ja­la před pěti lety dílem Pro­ces, kte­ré bavi­lo nejen milov­ní­ky tan­ce. Spo­lu s Janem Čtvrt­ní­kem se jí poda­ři­lo při­jít s humor­nou taneč­ní insce­na­cí, kte­rá si bra­la na paškál prá­vě tvůr­čí pro­ces taneč­ních kusů. Nyní je tady Pro­ces 2. Dora obo­ha­ti­la tvůr­čí tým o dva muže a roz­je­la Pro­gres reflek­tu­jí­cí s leh­kos­tí stav sou­čas­né­ho tan­ce. S Dorou jsme se sešly v kavár­ně Čekár­na pod Vyše­hra­dem a poví­da­ly si nejen o nové pre­mi­é­ře, ale také o prá­vě o tom, jak na tom tanec dneska je.

Doro, proč jste se roz­hod­li tvo­řit Pro­gres?
Když se dívám na díla sou­čas­né­ho tan­ce, občas zjiš­ťu­ji, že ani já, ačko­li jsem pro­fík, jim dost čas­to nero­zu­mím. Když si pře­čtu ano­ta­ci typu: Taneč­ní před­sta­ve­ní o ničem a záro­veň o všem, nebo : Točím se v kru­hu a nena­lé­zám ces­tu ven…to abych si dala dva paná­ky před tím, než si sed­nu do hle­diš­tě. Doká­že mě to vždyc­ky otrá­vit. Dívat se 45 minut na to, jak pře­de mnou někdo tan­čí v šedi­vých tep­lá­kách? To si čas­to roz­mys­lím, jest­li strá­vím sobot­ní večer v diva­dle. Mám mno­ho přá­tel, kte­ří mají k tan­ci až despekt. Nero­zu­mí mu. Když vidě­li Pro­ces, cíti­li hroz­nou úle­vu. To mě nakoplo a pro tyhle lidi tvořím!

Jak si dala dohro­ma­dy tuhle troj­ku per­for­me­rů?
Hon­za Čtvrt­ník byl jas­ný od začát­ku. Spo­leč­ná prá­ce na Pro­ce­su nás hod­ně bavi­la a stme­li­la. Vědě­li jsme, že to fun­gu­je. Valen­ti­na znám z Cirk La Puty­ka. Cho­dil ke mně na taneč­ní hodi­ny. Chtě­la jsem mít něko­ho z cir­ku­so­vé­ho pro­stře­dí. A Tom­su jsem zna­la jako mima. Zapad­li per­fekt­ně do kon­cep­tu – kaž­dý z jiné­ho těsta!

Všich­ni jsou neta­neč­ní­ci. Proč?
Baví mě výzvy. Nau­čit je tan­čit výzva byla. Záro­veň i oni mi mohou při­nést něco nové­ho. V čes­kých vodách je taneč­ní­ků málo, chci obje­vo­vat. Asi je pro mě snaz­ší udě­lat z neta­neč­ní­ka taneč­ní­ka než z taneč­ní­ka per­for­me­ra. Klu­ci na scé­ně žijí. Kaž­dý je z jiné­ho pro­stře­dí a kaž­dý se dotkne své­ho žánru.

Jak se žán­ry do finál­ní podo­by Pro­gre­su pro­mít­ly?
Zákla­dem je tanec. Je to moje domé­na. Hle­da­la jsem pře­de­vším tako­vý pohy­bo­vý mate­ri­ál, kte­rý byli klu­ci schop­ni se nau­čit v krát­kém časo­vém úseku. Akro­ba­tic­ká část nám zabra­la nej­víc času a postup­ně jsme muse­li sle­vo­vat z náro­ků. Ve finá­le jsme šli po jed­no­du­chých prin­ci­pech, na jis­to­tu. Vel­ký pro­stor v Pro­gre­su má i pantomima.

Jak jste tvo­ři­li?
Měla jsem jas­nou před­sta­vu a Pro­ces jako odra­zo­vý můs­tek. Ale samo­zřej­mě jsme impro­vi­zo­va­li a hod­ně věcí se od původ­ní před­sta­vy pro­mě­ni­ly. Kaž­dá zkouš­ka byla vel­ké těše­ní a radost. Chtě­li jsme být pros­tě spo­lu! To bylo a je ÚŽASNÉ.

Jak bys popsa­la roz­díl mezi Pro­ce­semPro­gre­sem?
Dlou­ho jsme hle­da­li, jak se odpou­tat od Pro­ce­su, ale vědě­li, jsme, že jeho prin­cip fun­gu­je a chtě­li jsme ho zachovat.

Jak bys ten prin­cip popsa­la?
Hra­je­me hru s divá­kem, dost dlou­ho ho nechá­vá­me na pochy­bách, že to mys­lí­me smr­tel­ně váž­ně, v urči­tý moment, však obrá­tí­me kar­ty a celou věc sho­dí­me. Je to balanc, ten­ký led!

Humor není v čes­kém tan­ci tak čas­tý. Jaký je ten váš?
Iro­nic­ký. Umí­me si udě­lat legra­ci sami ze sebe.

Měli jste při tvor­bě něja­ká úska­lí?
Tech­ni­ku. Závě­reč­ná destruk­ce jeviš­tě je tech­nic­ky doce­la slo­ži­tá, ale nako­nec klap­la. Při­zná­vám, že jsme také měli při­pra­ve­nou pro­jek­ci, kte­rou jsme asi pět hodin před pre­mi­é­rou zru­ši­li. Chtě­li jsme jí tam pro­tla­čit, pro­to­že je v sou­čas­ném tan­ci pře­ci jen feno­mén. Ale obe­šli jsme se i bez ní.

Jaké dal­ší feno­mé­ny nebo odka­zy jste do Pro­gre­su vlo­ži­li?
Je tam tro­chu od vše­ho. Jaké tren­dy teď v diva­dle frčí – pou­ží­vá se folk­lór, zpěv, mlu­ve­né slo­vo, kou­řo­vé efek­ty a efekt­ní scé­no­gra­fie… Jsou tam samo­zřej­mě odka­zy na kon­krét­ní taneč­ní a diva­del­ní před­sta­ve­ní, sku­pi­ny a noto­ric­ky zná­mé cho­re­o­gra­fy. Ale roz­hod­ně není cílem se něče­mu vysmí­vat, nebo něco paro­do­vat. Jen upo­zor­nit na někte­rá klišé. A také neří­kám, že klišé nemů­žeš pou­žít, ale zále­ží, jak je použiješ.

Jak tedy vidíš stav sou­čas­né­ho čes­ké­ho tan­ce?
Mám pocit, že se jeho vývoj nějak zasta­vil. Točí se v kru­hu. Buď expe­ri­men­tu­je moc a potom jde spíš zpát­ky, ane­bo nao­pak nehle­dá nové for­my. Není tady žád­ná vůd­čí sku­pi­na, kte­rá by nasta­vi­la směr kupře­du. Mám pocit, že už by měla při­jít nová generace.

Cítíš pří­chod nové gene­ra­ce tře­ba v Dun­can cen­t­ru, kde vyu­ču­ješ?
Jsou talen­ti, ale dost z nich odjíž­dí do zahra­ni­čí. Mož­ná ta vlna při­jde, až se vrá­tí zpět do Čech. Při­pa­dá mi, že mla­dí lidé nema­jí nutká­ní tvo­řit, jsou to spíš inter­pre­ti. My jsme byli odváž­ní. Skon­či­li jsme ško­lu a hned jsme šli s kůží na trh.

A jak vidíš svou kari­é­ru teď? Co dál?
Mys­lím, že má slá­va taneč­ni­ce už vypr­še­la. A tro­chu cítím Pro­gres jako lou­če­ní. Tvor­ba je pro mě psy­chic­ky i fyzic­ky nároč­ná a navíc sklou­bit tvor­bu s rodi­nou a pra­cí je někdy Matrix…Teď po pre­mi­é­ře se cítím hod­ně vyčer­pa­ná, ale nikdy neří­kej nikdy.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy.