Tanečnice a choreografka Dora Sulženko Hoštová zaujala před pěti lety dílem Proces, které bavilo nejen milovníky tance. Spolu s Janem Čtvrtníkem se jí podařilo přijít s humornou taneční inscenací, která si brala na paškál právě tvůrčí proces tanečních kusů. Nyní je tady Proces 2. Dora obohatila tvůrčí tým o dva muže a rozjela Progres reflektující s lehkostí stav současného tance. S Dorou jsme se sešly v kavárně Čekárna pod Vyšehradem a povídaly si nejen o nové premiéře, ale také o právě o tom, jak na tom tanec dneska je.
Doro, proč jste se rozhodli tvořit Progres?
Když se dívám na díla současného tance, občas zjišťuji, že ani já, ačkoli jsem profík, jim dost často nerozumím. Když si přečtu anotaci typu: Taneční představení o ničem a zároveň o všem, nebo : Točím se v kruhu a nenalézám cestu ven…to abych si dala dva panáky před tím, než si sednu do hlediště. Dokáže mě to vždycky otrávit. Dívat se 45 minut na to, jak přede mnou někdo tančí v šedivých teplákách? To si často rozmyslím, jestli strávím sobotní večer v divadle. Mám mnoho přátel, kteří mají k tanci až despekt. Nerozumí mu. Když viděli Proces, cítili hroznou úlevu. To mě nakoplo a pro tyhle lidi tvořím!
Jak si dala dohromady tuhle trojku performerů?
Honza Čtvrtník byl jasný od začátku. Společná práce na Procesu nás hodně bavila a stmelila. Věděli jsme, že to funguje. Valentina znám z Cirk La Putyka. Chodil ke mně na taneční hodiny. Chtěla jsem mít někoho z cirkusového prostředí. A Tomsu jsem znala jako mima. Zapadli perfektně do konceptu – každý z jiného těsta!
Všichni jsou netanečníci. Proč?
Baví mě výzvy. Naučit je tančit výzva byla. Zároveň i oni mi mohou přinést něco nového. V českých vodách je tanečníků málo, chci objevovat. Asi je pro mě snazší udělat z netanečníka tanečníka než z tanečníka performera. Kluci na scéně žijí. Každý je z jiného prostředí a každý se dotkne svého žánru.
Jak se žánry do finální podoby Progresu promítly?
Základem je tanec. Je to moje doména. Hledala jsem především takový pohybový materiál, který byli kluci schopni se naučit v krátkém časovém úseku. Akrobatická část nám zabrala nejvíc času a postupně jsme museli slevovat z nároků. Ve finále jsme šli po jednoduchých principech, na jistotu. Velký prostor v Progresu má i pantomima.
Jak jste tvořili?
Měla jsem jasnou představu a Proces jako odrazový můstek. Ale samozřejmě jsme improvizovali a hodně věcí se od původní představy proměnily. Každá zkouška byla velké těšení a radost. Chtěli jsme být prostě spolu! To bylo a je ÚŽASNÉ.
Jak bys popsala rozdíl mezi Procesem a Progresem?
Dlouho jsme hledali, jak se odpoutat od Procesu, ale věděli, jsme, že jeho princip funguje a chtěli jsme ho zachovat.
Jak bys ten princip popsala?
Hrajeme hru s divákem, dost dlouho ho necháváme na pochybách, že to myslíme smrtelně vážně, v určitý moment, však obrátíme karty a celou věc shodíme. Je to balanc, tenký led!
Humor není v českém tanci tak častý. Jaký je ten váš?
Ironický. Umíme si udělat legraci sami ze sebe.
Měli jste při tvorbě nějaká úskalí?
Techniku. Závěrečná destrukce jeviště je technicky docela složitá, ale nakonec klapla. Přiznávám, že jsme také měli připravenou projekci, kterou jsme asi pět hodin před premiérou zrušili. Chtěli jsme jí tam protlačit, protože je v současném tanci přeci jen fenomén. Ale obešli jsme se i bez ní.
Jaké další fenomény nebo odkazy jste do Progresu vložili?
Je tam trochu od všeho. Jaké trendy teď v divadle frčí – používá se folklór, zpěv, mluvené slovo, kouřové efekty a efektní scénografie… Jsou tam samozřejmě odkazy na konkrétní taneční a divadelní představení, skupiny a notoricky známé choreografy. Ale rozhodně není cílem se něčemu vysmívat, nebo něco parodovat. Jen upozornit na některá klišé. A také neříkám, že klišé nemůžeš použít, ale záleží, jak je použiješ.
Jak tedy vidíš stav současného českého tance?
Mám pocit, že se jeho vývoj nějak zastavil. Točí se v kruhu. Buď experimentuje moc a potom jde spíš zpátky, anebo naopak nehledá nové formy. Není tady žádná vůdčí skupina, která by nastavila směr kupředu. Mám pocit, že už by měla přijít nová generace.
Cítíš příchod nové generace třeba v Duncan centru, kde vyučuješ?
Jsou talenti, ale dost z nich odjíždí do zahraničí. Možná ta vlna přijde, až se vrátí zpět do Čech. Připadá mi, že mladí lidé nemají nutkání tvořit, jsou to spíš interpreti. My jsme byli odvážní. Skončili jsme školu a hned jsme šli s kůží na trh.
A jak vidíš svou kariéru teď? Co dál?
Myslím, že má sláva tanečnice už vypršela. A trochu cítím Progres jako loučení. Tvorba je pro mě psychicky i fyzicky náročná a navíc skloubit tvorbu s rodinou a prací je někdy Matrix…Teď po premiéře se cítím hodně vyčerpaná, ale nikdy neříkej nikdy.