Tordreádor všeho bytí

Jed­no ze závě­reč­ných fes­ti­va­lo­vých před­sta­ve­ní fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha se sta­lo nejen jeho vlast­ním vrcho­lem, ale také pat­ři­lo k zásad­ním zahra­nič­ním high­li­gh­tům v uply­nu­lé sezo­ně. Tvůr­ci fran­couz­ské­ho pro­jek­tu Tor­d­re s taneč­ni­cí, kte­rá má pro­té­zu celé­ho zápěs­tí, divá­ky nevy­dí­ra­li a han­di­cap schvál­ně nene­cha­li vyční­vat. Tor­d­re i jako insce­na­ce dale­ko pře­kra­čo­va­la běž­ný taneč­ní standard. 

Co čekáte od striptýzu?

Co si před­sta­ví­te, když se řek­ne striptýz? Mno­ho mož­nos­tí není. Divák stripshow zpra­vi­dla přes­ně ví, co může oče­ká­vat (na roz­díl od diva­dla, kde bývá před­ví­da­tel­nost spí­še na ško­du). Nako­nec i s před­sta­va­mi a oče­ká­vá­ní­mi divá­ků si pohrál špa­něl­ský taneč­ník Pere Fau­ra, téměř na závě­ru fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha. Svo­je dílo nazval pros­tě: Striptease.

Číslo 3,5: Tongue isn’t Language. So lick me hard

Poča­sí dává, ale také bere. Poča­sí má zkrát­ka dar. Když jste v úzkých s téma­tem — hovo­ru ane­bo klid­ně úvod­ní­ku, zachrá­ní vás. Je totiž neko­neč­ně mož­nos­tí, jak ho ucho­pit. Od jed­no­du­chých úvah: „jak bylo“, „jak bude“ se skr­ze něj dá vylhat do kos­mo­lo­gic­kých nebo meta­fy­zic­kých rovin a tím vypl­nit trap­né prázd­no zdán­li­vě rele­vant­ním obsahem.

I am counting my unborned children.

Na scé­ně, jejíž domi­nan­tou je čtver­co­vé mini jeviš­tě, sto­jí cih­lo­vá věž. Věž, kte­rá může být sym­bo­lem síly a pev­nos­ti, a již postup­ně do výš­ky sta­ví žena, o níž nic nevím. Céci­le Da Cos­ta je zpě­vač­ka, hereč­ka, taneč­ni­ce a per­for­men­ka, spo­lu­pra­cu­jí­cí se Spit­fi­re Com­pa­ny, Far­mou v jes­ky­ni, Cirque­o­nem a mno­ha dalšími. 

Číslo 2: Procházet tvou zdí

Naše redak­ce je tichá. Zje­vu­je se na před­sta­ve­ních jako duch v pod­kro­ví. Zazna­me­ná­vá uni­kát­ní, fes­ti­va­lo­vou sou­čas­nost aby zůsta­la ucho­va­ná v budouc­nu. Fun­gu­je jako rych­lý výsa­dek na něko­li­ka mís­tech zaráz — ope­ra­tiv­ci nabe­rou data a zase zmi­zí. Žád­ná bari­é­ra — soci­ál­ní, jazy­ko­vá pro ně není pře­káž­kou. Pro­jdou zdí Dru­hé čís­lo už poně­kud plněj­ší než to předešlé. 

Výlet do historie na Tanci Praha

Mary Wig­man, Kurt Jooss, Dore Hoyer, Pina Bausch, Wil­li­am For­sy­the — to jsou jmé­na, kte­rá prav­dě­po­dob­ně už někdy sly­šel kaž­dý taneč­ní nad­še­nec a roz­hod­ně všich­ni pro­fe­si­o­ná­lo­vé. Jejich tvor­ba se nás stá­le dotý­ká a ovliv­ňu­je řadu sou­čas­ných cho­re­o­gra­fů, peda­go­gů i inter­pre­tů, ať už na vědo­mé nebo nevě­do­mé úrov­ni. Ač už o všech těch­to osob­nos­tech bylo napsá­no mno­ho, němec­ké taneč­ni­ce Chris­ti­na… Pokra­čo­vat ve čte­ní Výlet do his­to­rie na Tan­ci Praha

Nepřebývá to, co chybí?!?

V rám­ci fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha se v jih­lav­ském DIO­Du před­sta­vi­la sku­pi­na Ver­Te­Dan­ce s cho­re­o­gra­fií Chy­bě­ní. Svět­lá, ve vět­ši­ně čás­tí bílá scé­na se tře­mi prak­ti­kábly v zad­ní čás­ti se v rám­ci celé insce­na­ce kon­kre­ti­zu­je a defi­nu­je svě­tel­ným designem. Ten pro­mě­ňu­je cha­rak­ter atmo­sfé­ry, čas­to jde v pro­ti­kla­du k mnoh­dy depre­siv­ně půso­bí­cí hud­bě, více­krát však umoc­ňu­je pocit úzkos­ti, nemo­houc­nos­ti, chy­bě­ní. Obzvlášť v abso­lut­ně vyprázd­ně­ném pro­sto­ru blac­kbo­xu… Pokra­čo­vat ve čte­ní Nepře­bý­vá to, co chybí?!?

Václav Kuneš: „Pro Sidiho je důležité, aby tanečníci uměli pracovat sami.“

Obje­­ví-li se v prů­bě­hu sezó­ny v Pra­ze ori­gi­nál­ní dílo mla­dé­ho a začí­na­jí­cí cho­re­o­gra­fa v oblas­ti sou­čas­né­ho tan­ce, o kte­rém se mlu­ví, půjde se vší prav­dě­po­dob­nos­tí o absol­ven­ta taneč­ní Kon­zer­va­to­ře Dun­can cen­t­re. Tato úspěš­ná ško­la, dítě pore­vo­luč­ní doby, sla­ví prá­vě teď své 25. naro­ze­ni­ny a záro­veň sto čty­ři­cet let od naro­ze­ní vel­ké ame­ric­ké taneč­ní refor­má­tor­ky Isa­do­ry Duncan.