Mary Wigman, Kurt Jooss, Dore Hoyer, Pina Bausch, William Forsythe — to jsou jména, která pravděpodobně už někdy slyšel každý taneční nadšenec a rozhodně všichni profesionálové. Jejich tvorba se nás stále dotýká a ovlivňuje řadu současných choreografů, pedagogů i interpretů, ať už na vědomé nebo nevědomé úrovni. Ač už o všech těchto osobnostech bylo napsáno mnoho, německé tanečnice Christina Ciupke a Anna Till se jim rozhodly znovu věnovat a podnikly kreativní výzkum, jehož výsledek jsme mohli vidět v divadle Ponec 6. a 7. června v rámci festivalu Tanec Praha. Nazvaly ho undo, redo and repeat.
Od začátku je jasné, že se nebude jednat o klasické představení: hlediště je nepřístupné, diváci jsou rozmístěni po jevišti a svými řízenými přesuny proměňují prostor a určují čelo tanečního sálu. Do ruky jsme dostali obsáhlé libreto, ve kterém Christina a Anna popisují způsob své práce: ke každé ze zmíněných osobností požádaly vždy jednoho pamětníka (v případě Piny Bausch jich bylo více), aby s nimi sdíleli konkrétní fyzické vzpomínky, části choreografií, tanečního principu… a v ideálním případě připojili zadání, jak mají Anna s Christinou s materiálem dál pracovat. Nejedná se tedy o žádný vzpomínkový večer, který by reprodukoval to, co už bylo vytvořeno. Autorky inscenace interpretují vzpomínky svědků, které samy o sobě časem podléhají zkreslení, a to nejen prostřednictvím tance, ale i videa a zvukových záznamů.
První vzpomínanou osobností je Mary Wigman, o které hovoří Irene Sieben, tanečnice a novinářka, která u Wigman studovala taneční pedagogiku. Základním prvkem je pohyb v kruhu, na základě zadání se mají tanečnice pohybovat zcela synchronizovaně, což se někdy daří lépe, někdy hůře. Sieben autorkám popsala principy tanečních hodin u Mary Wigman, jejich konkrétní zpracování už bylo na nich. Dá se ale předpokládat, že se jedná o vcelku věrnou reprodukci, protože popis je poměrně detailní. Jde prakticky o studii kruhového pohybu s vychýlením trupu ve všech možných variantách.
V kruhovém obrazci zůstáváme i v případě druhé ukázky. Na Kurta Joosse vzpomínala Reinhild Hoffmann, která u něj vystudovala tanec na Folkwang-Hochschule. Pro Annu a Christinu upravila část svého sóla Vor Ort z roku 1997; podle ní se v jejím díle odráží především Joossův cit pro kvalitu pohybu. Z choreografie ale čiší především minimalismus. Tanečnice na podlahu křídou nakreslí velký kruh, na jeho obvod umístí starou koloběžku a medicinbal a jednoduchými pohyby se přesouvají po kruhu s občasnými zastaveními a drobnou manipulací s předměty. Za nimi na velkém plátně je stejně úsporná projekce, která do jisté míry kopíruje počínání tanečnic na scéně. Pro Hoffmann ale bylo zásadní především to, že s nimi pracovala naživo na sále, místo aby pro ně sepsala instrukce. Podle ní lze totiž skrze tělo číst informace, které často nelze verbalizovat.
Výzkum tanečníka Martina Nachbara využily Christina a Anna pro interpretaci tvorby Dore Hoyer. Nachbar se už od roku 2000 zabývá jejím kultovním cyklem choreografií Affectos Humanos z roku 1962, který se snaží rekonstruovat. Tanečnicím dal za úkol připravit závěrečný výjev z choreografie Angst — pomalé postavení z lehu, třas celého těla a nakonec vztáhnout obě paže vzhůru. Nachbarovi šlo ale především o přenesení prožitku. Nechal tančit jen Christinu, Anna ji pozoruje a snaží se naladit na její emoci, prožitek strachu a bezmoci. Na závěr můžeme ze záznamu vidět tentýž úryvek v originální verzi — je s tou novou prakticky totožný.
Na tvorbu Piny Bausch vzpomíná devatenáct lidí, náhodně vybraných diváků, kteří popisují konkrétní vzpomínky na její představení. Tato část je pohybově nejúspornější, tanečnice si vytyčí linii pomocí kabelu od mikrofonu a obuty v lodičkách pak monotónně opakují několik jednoduchých kroků po diagonále. Pohyb tentokrát slouží spíše jako vizuální doprovod textové části. Překvapivě detailní i poetické popisy Bauschiných choreografií vidíme promítnuté na plátně nebo slyšíme ze záznamu. Tanec Anny a Christiny jako by znázorňoval tok času, stereotypní opakování kroků nás uvrhuje do meditace.
V poslední části, věnované Williamu Forsythovi, se autorky obrátily na Thomase McManuse, který ve Forsythově Balletu Frankfurt tančil 13 let a působil také jako jeho asistent. Tato část, přes přesné zadání, dává Anně a Christině největší svobodu v tvorbě. Tanečnice dostaly za úkol najít každá pět obrázků, které jim silně asociují pohyb a poskytnou jim rámec pro následný tanec; Forsythe na tomtéž principu pracoval s malbami Tieopola. McManusovi šlo o zreplikování původního postupu, jen s jiným zdrojovým materiálem. Autorky na jeho základě vytvořily krátký duet, který předvádí nejprve s vlastními komentáři — co který pohyb znamená, proč ho do variace zařadily, jakým způsobem v něm pracují s prostorem nebo s vlastním tělem. Následuje jedno provedení bez komentářů. Je fascinující sledovat, jak například vtipné ztvárnění „arogantního koně“ může působit sofistikovaně, když nevíme, co se za pohybem skrývá.
Inscenace undo, redo, repeat bylo příjemným zpestřením v programu Tance Praha. Jeden z večerů byl festivalem nabízen jako představení pro studenty tanečních oborů, rozhodně se ale nejedná o edukativní program. Jak studentům, tak veřejnosti autorky předkládají nový pohled na tvorbu známých umělců, zdůrazňují jejich přesah do současnosti a nabízejí možnosti, jak jejich odkaz posunout dál.
undo, redo and repeat
Umělecká koncepce / účinkují: Christina Ciupke, Anna Till
Dramaturgický poradce: Igor Dobričić
Light design: Mehdi Toutain-Lopez
Video monitoring: Andrea Keiz
