Jedno ze závěrečných festivalových představení festivalu Tanec Praha se stalo nejen jeho vlastním vrcholem, ale také patřilo k zásadním zahraničním highlightům v uplynulé sezoně. Tvůrci francouzského projektu Tordre s tanečnicí, která má protézu celého zápěstí, diváky nevydírali a handicap schválně nenechali vyčnívat. Tordre i jako inscenace daleko překračovala běžný taneční standard.
Vyrovnat se s handicapem na jevišti asi nejvíc záleží na samotných inscenátorech, jak s ním pracují. Mohou vás tím citově vydírat nebo k němu přistoupit jako choreograf Jaro Viňarský v inscenaci Chybění s citem, nadhledem a vtipem. V českém kontextu ale naprosto nevídané zapojení handicapu v divadle představil projekt Tordre francouzského choreografa Rachida Ouramdaneho. Ten spojil do jednoho celku intimní zpovědi dvou tanečnic — Litevky Lory a Angličanky Annie.
Každá má nějaký unikátní rys. Lora je schopná se neuvěřitelně dlouho a rychle točit, aniž by ztrácela orientaci a padala. Techniku vyvinula jako malá, když potřebovala relaxovat. Místy se točí tak rychle, že se z toho přechází hlava kolem. Stává se čmouhou a její končetiny optickým klamem. V rychlosti mizí klouby i jednoznačné, jestli jde o její vlastní ruce. Naopak Annie má protézu pravého zápěstí a její pohybové části rychlé natolik, aby augmentace dostatečně vynikla. Choreograf inscenaci koncipuje jako sérii sólo výstupů, které se v několika málo okamžicích protínají, když jedna tanečnice konfrontuje druhou. Celek působí, jako seriál složený z krátkých epizod puštěných na jeden zátah. Expozice funguje jako znělka, hudebně připomínající jingle televizního varieté nebo cirkusu. Průběžně se vrací, někdy i několikrát po sobě. Tanečnice se rozkošně přihlouple prohání po scéně jako klauni při defilé s podtextem: nyní vám ukážeme, jak jsme divné. Útočí i tím na cirkus jako místo, kde se handicapovaní kdysi vystavovali jako senzace, něco exotického, na co bylo možné plivat nebo házet kamení. Revuální okázalost ale tvůrci rozbíjí čím dál komplikovaněji strukturovanými scénami, ať již sólo nebo kde jsou Lora i Annie spolu na jevišti. Postupné násobení motivu tak zesiluje dojem, jak je klasický cirkus vyprázdněný pojem a nahradili ho daleko sofistikovanější formy.
Ouramdane také postupně přidává text i divadelní prostředky a popírá čtvrtou stěnu postupným obou performerek, že v divadle nejsou sami, ale s publikem. Od úplného minimalismus k maximu, co mu jeviště poskytuje. Začíná s pozorností na tělo, kterou postupně rozmělňuje v souhře se scénografií — dvěma se otáčejícími tyčemi, na nichž tanečnice lehají Od dokumentárních promluv, kde se Lora zpovídá ze svého dětství, se propracovává po její vrcholně poetická zamyšlení, například, zda je více normální zastřelit labuť nebo si nakreslit úsměv na obličej. Všechno pomrkávání po normalitě všechnu pozornost směřuje k vnímání handicapu Annie. Pohled na něj nemá být hezký nebo ošklivý. Divák si má být vědomí jeho přítomnosti, nicméně ho inscenátoři netlačí do falešného soucitu ani dojetí nad tím, jak Annie dokáže s protézou existovat nebo překonává fyzické limity. Tordre je básní o samozřejmém soužití dvou kamarádek, které na první pohled vypadají odlišně, ale ve skutečnosti jsou si velmi blízké.
Tordre
Koncept a choreografie: Rachid Ouramdane s Annie Hanauer & Lora Juodkaite
Světelný design: Stéphane Graillot
Režie: Yoann Bourgeois a Rachid Ouramdane
