V rámci festivalu Tanec Praha se v jihlavském DIODu představila skupina VerTeDance s choreografií Chybění. Světlá, ve většině částí bílá scéna se třemi praktikábly v zadní části se v rámci celé inscenace konkretizuje a definuje světelným designem. Ten proměňuje charakter atmosféry, často jde v protikladu k mnohdy depresivně působící hudbě, vícekrát však umocňuje pocit úzkosti, nemohoucnosti, chybění. Obzvlášť v absolutně vyprázdněném prostoru blackboxu jihlavského DIODu, ve kterém se bohužel ve středeční večer sešlo jen nemnoho zájemců o pohybové divadlo.
Choreografie Jara Viňarského pracuje s tématem tělesného handicapu. Nemusí jít o handicap pouze fyzický, ale o jistou ztrátu pochopení, empatie. Pět performerů se fyzickou ztrátu, nedostatek snaží pohybově formulovat.
Hledání pohybových možností u sebe i v kolektivu, když něco chybí a něco naopak přebývá, zahajuje svým prozkoumáváním Marek Menšík, než se vydá do volného prostoru bez hranic a záchranných mostů. Zkouší nemožnosti svého těla na praktikáblech. Jeho pohyb vychází z překvapivých míst, z ramen, ze zad. Všechny řídí jeho dlouhé, zdánlivě neřiditelné tělo. Jeho pohyb po volném prostoru se vyznačuje pevnou jistotou v nejistotě. Nedůvěrou ve vlastní končetiny a jejich fyzickou možnost a existenci. Ovšem veškerý takto nejistý, skoro až chromý pohyb je plný preciznosti, konkrétnosti, jasnosti a energie, ačkoliv každá jeho návaznost a další pokračování působí zdánlivě nahodile až překvapivě.
V tomto ohledu, nejistoty, ale energičnosti a preciznosti má každý svojí chvíli hledání, průzkumu. Nejpůsobivější projev vychází z pohybů Markéty Stránské, která do inscenace vstupuje s protézou dolní končetiny. V tuto chvíli se zdá, že ona protéza je spíše na obtíž a to, co chybí není končetina, ale svoboda. Ta přichází v momentu zbavení se kotvy a reálného chybění. Pohyb Markéty Stránské, ačkoliv neustále budí pochyby v jeho funkčnost je absolutně jistý, pevný, přirozený, lehký, ohromující. Dojímá a fascinuje nejen absolutní samozřejmostí, ale i faktem, že všichni ostatní tanečníci, performeři, nedosahují stejné fascinace. Zkrátka jim něco chybí. I ve chvílích skupinové choreografie převažuje pozornost koncentrovaná na Stránskou než na ostatní, které její chybění svými těly mnohdy doplňují.
Předávaná energie, kontinuita, návaznost, propojení a interakce mnohdy působí nepochopitelně, až téměř nemožně, ale vždy přichází včasná odezva a pohybová kooperace do sebe zapadne. Objevují se i momenty, kdy jsou performeři zdánlivě proti sobě, ale vždy se najde někdo, kdo je v jejich nemohoucnosti zachrání, podpoří, podrží. Takovým nenápadným, téměř až neviditelným mentorem každé záchrany absentování se zdá být Jaroslav Ondruš, naopak jako provokatér může působit Jan Bárta, který jediný mluví v performanci. Nelze nikomu z přítomných performerů upřít charisma a působivost každého pohybu a energie vložené v něj. Kdokoliv z nich by chyběl, nevzniklo by takové fascinující melancholické zamyšlení.
VerTeDance – Chybění
Koncept, choreografie: Jaro Viňarský
Dramaturgie: Jan Zaťko
Světelný design: Tomáš Morávek
Scéna: Tomáš Morávek, Adriana Černá
Kostýmy: Adriana Černá
Hudba: Tomáš Procházka
Tvorba a tanec: Tereza Ondrová, Markéta Stránská, Jaroslav Ondruš, Marek Menšík, Jan Bárta
Premiéra 1. 11. 2015. Psáno z festivalu Tanec Praha 7. 6. 2017.