Co si představíte, když se řekne striptýz? Mnoho možností není. Divák stripshow zpravidla přesně ví, co může očekávat (na rozdíl od divadla, kde bývá předvídatelnost spíše na škodu). Nakonec i s představami a očekáváními diváků si pohrál španělský tanečník Pere Faura, téměř na závěru festivalu Tanec Praha. Svoje dílo nazval prostě: Striptease.
Na prázdném jevišti nás vítá stativ s kamerou. Tanečník přichází o chvíli později v obleku, s kravatou a kloboukem, zapíná kameru a bez většího ptaní se pouští do striptýzu, který zastaví u spodního prádla. Jeho parodický tanec obsahuje všechny pohyby a klišé, typické pro tento druh zábavy. U některých obzvlášť ikonických kreací se pohyb zpomalí, aby bylo opravdu zřejmé, že Faura dokonale ovládl „techniku“ včetně mimického výrazu. Během tance několikrát kameru přesune nebo ji sundá ze stativu a tančí s kamerou v ruce, namířenou na diváky. Ty do hry také několikrát zapojí, náhodně vybraným jedincům tančí na klíně, čechrá jim vlasy…, kamera je tak v těchto případech snímá opravdu zblízka. Jaký je účel filmování zatím není jasné, nijak ale neruší.
Po úvodních zhruba deseti minutách následuje přednášková část. Faura přichází na scénu oblečen a vysvětluje, proč si vybral fenomén striptýzu jako téma svojí choreografie — pojmenoval své dílo Striptease, aby na něj přišlo co nejvíc diváků a až poté řešil, jak s ním naloží, studoval knihy o striptýzu, sledoval filmy a sbíral informace… Choreograf a tanečník paroduje sám sebe jako umělce, ale i uměnovědné obory a teorie. Striptýz, nad jehož formou ani účelem není třeba příliš hloubat, pojmenovává komplikovanými definicemi, vrší odborné termíny, které dohromady nedávají smysl, u příliš složitých konstruktů se zastaví a explicitně je slovo po slově vysvětluje. Nechápavost diváků ho rozčiluje, a tak křičí, drmolí, rozhazuje rukama a nejvíc připomíná neurotického Louise de Funése. Na komice celému absurdnímu výstupu přidává řečníkův silný španělský přízvuk, který porozumění už tak obtížně pochopitelného textu ještě znesnadňuje.
Poslední část večera je věnovaná projekci. Nejprve sledujeme Demi Moore a její kreaci z (ne příliš dobře hodnoceného) filmu Striptease. Faura se k ní po chvíli přidává naživo, je to tatáž choreografie, kterou jsme viděli v úvodu. Pak tanečník promítá a pozoruje sám sebe, záběry svého těla z různých vzdáleností, které opět doprovází umělecko-filozofickými komentáři. Ty nejsou nijak hluboké, tentokrát už ovšem dávají smysl. A konečně přicházejí na řadu záběry z videokamery a zároveň pointa celého kusu: hodnota a význam uměleckého díla, v tomto případě zastoupeného striptýzovou show, se odvíjí od toho, jakým prizmatem se na něj díváme a co od něj očekáváme. V projekci běží záběry publika, které Faura pořídil v úvodu představení, a současně s nimi předvádí, kterou část choreografie během těchto záběrů právě předváděl. Plejáda výrazů ve tvářích je až překvapivě široká, od pobavení přes lehké rozpaky či zadumání až po očividné znudění.
Pere Faura ve svých dílech často zpracovává popkulturní symboly, kromě striptýzu například disco, muzikály nebo pornografii. Sám se ale z této popkultury nevyčleňuje, je její součástí a při zkoumání a zároveň zesměšňování těchto fenoménů zároveň zkoumá i zesměšňuje sám sebe. Nestaví se do role kazatele, jeho inscenace je příjemně lehká. Při snaze o jeho hlubší rozbor bychom se jen zařadili mezi ty, jež ve své přednášce paroduje.
Striptease
Námět a režie: Pere Faura
Tančí: Pere Faura & Demi Moore
Hudba: Carlos Jobim and Annie Lennox with a mixing by Ivo Bol
Světelný design: Paul Schimmel