Rozhovor s CreWCollective

Ve Stu­diu ALTA jsem vyhle­dal tro­ji­ci, kte­rá jako základ­ní pilíř sví­rá vesmír zva­ný CreW­Collecti­ve a ptal se jich na taneč­ní improvizaci.

CreW­collecti­ve vzni­kl původ­ně jako pro­jekt ve vir­tu­ál­ním pro­sto­ru. Jak jste se dosta­li do toho veřej­né­ho?
Jan Bár­ta: CreW vznik­lo nej­pr­ve jako vir­tu­ál­ní plat­for­ma. For­mou webo­vých strá­nek jsme si dali za úkol pro­po­jo­vat roz­díl­né uměl­ce a to pře­váž­ně výtvar­ní­ky, hudeb­ní­ky a per­for­me­ry. Je to tako­vý „dešt­ní­ko­vý efekt” kte­rý se poma­lu ale jis­tě pře­ta­vu­je z webu do reál­né­ho dění. CreW se v posled­ní době tedy více sou­stře­dí na pro­duk­ci spe­ci­fic­kých akcí.

Veřej­ný pro­stor je hod­ně sklo­ňo­va­ná, až mi někdy při­pa­dá, že mód­ní, man­t­ra. Jak to s ním máte vy?
Kate­ři­na Die­t­zo­vá: My jsme ho zača­li vní­mat před něja­kým časem, ale ani ne pro­to, že by byl módní.

JB: Pro nás to byla ze začát­ku spíš znou­zectnost, pro­to­že všech­no se děla­lo na ces­tě. Dlou­ho jsme nemě­li ani stu­dio, natož adre­su. Sice úzce spo­lu­pra­cu­je­me se stu­di­em Truh­lár­nu na praž­ském Žiž­ko­vě, ale pev­nou základ­nou nedis­po­nu­je­me. Adre­su síd­la máme také jen krát­ce. V pod­sta­tě to do teď pro­bí­há for­mou pře­su­nů, co kdo nabe­re na záda nebo do auta.

KD: No, to je prav­da. Z téhle situ­a­ce to vyply­nu­lo, když jsme se tomu zača­li více věno­vat před pěti lety při impro­vi­za­cích Setká­me se. Byl to intu­i­tiv­ní kon­cept, kte­rý vychá­zel z před­po­kla­du, že se pokaž­dé ode­hra­je někde jin­de. Nejdřív to bylo v pro­sto­ru Undre­ground a postup­ně se z toho stá­val vět­ší punk — v industri­ál­ních sta­rých budo­vách nebo polo­roz­bo­ře­ných vil­kách. Řek­li jsme si: „To je super, tady impro­vi­za­ce úpl­ně sedí”. Od toho jsme zača­li roz­ví­jet jak prá­ci v nedi­va­del­ních pro­sto­rech, kde spe­ci­fic­ká archi­tek­tu­ra dává tělu úpl­ně jiný kon­text než blackbox.

JB: Kon­cept se z toho stal poz­dě­ji. Mobi­li­ta a fle­xi­bi­li­ta je navíc vel­mi příjemná.

Jana Novo­ry­to­vá: Baví nás pra­co­vat v pro­sto­rech ne-diva­del­ních, a jed­nou z mož­nos­tí je pro­stor veřejný.

Při pro­jek­tech jako Moving Orchest­ra nebo Setká­me se jste navští­vi­li mís­ta po celé repub­li­ce a jest­li správ­ně tuším, na žád­né z nich jste se zatím nevrá­ti­li.
KD: To zále­ží. Někde jsme to dali jako princip.

JN: S Moving Orchest­ra jsme se vrá­ti­li do Moving Stati­on v Plzni. Hrá­li jsem tam ješ­tě před rekon­struk­cí. Moving Orchest­ra vlast­ně navá­za­lo na Setká­me se a pohy­bem, hud­bou a svět­lem osa­zu­je růz­nou archi­tek­tu­ru. To jsem teh­dy udě­la­li i v Plzni — tako­vou pohy­bo­vou, svě­tel­nou tří­ho­di­no­vou instalaci.

Máte radě­ji inte­ri­é­ry nebo exte­ri­é­ry?
JN: Ty jo, asi jak na co.

JB: Za mě je roz­ho­du­jí­cí atmo­sfé­ra mís­ta. Napří­klad v Plzni na Náplav­ce k svě­tu jsme pou­ži­li k pro­jek­tu Per­for­ma­tiv­ní bio­graf čás­teč­ně dál­nič­ní most jako pro­jek­ční plo­chu, bylo tam echo, tak­že to celé náram­ně oži­lo a zís­ka­lo ten potřeb­ný zvuk, bar­vu a pro­stor, nako­nec tedy mís­to bylo roz­ho­du­jí­cí pro ten daný večer- neopakovatelné!

KD: Na začát­ku jsme vůbec nevě­dě­li, co tam bude­me dělat. Podiv­ně zko­se­ný pro­stor, kde neby­lo moc mís­ta k hnu­tí, hudeb­ní­ci nadá­va­li na akus­ti­ku nebo že je tam řeka a ozvě­na. Nako­nec to pat­ři­lo k pro­sto­ro­vě vůbec nej­lep­ším Per­for­ma­tiv­ním bio­gra­fům, co jsme děla­li. Člo­věk na to při­chá­zí v prů­bě­hu, jest­li je „stage” fajn.

Impro­vi­za­ce je pro vás klí­čo­vá. Mys­lí­te si, že má v čes­kém tan­ci dosta­teč­ný pro­stor?
JB: Mys­lím, že impro­vi­za­ce v Čechách ješ­tě stá­le není bra­ná jako nedíl­ná sou­část tvor­by a tvůr­čí­ho pro­ce­su. Situ­a­ce je urči­tě jiná i v růz­ných roz­díl­ných oblas­tech, jako je napří­klad diva­dlo. V diva­del­ním svě­te fun­gu­jí už poměr­ně dlou­ho růz­né uza­vře­né sku­pi­ny impro­vi­zá­to­rů, kte­ří ale s tím okol­ním svě­tem moc neko­mu­ni­ku­jí. Cílem CreW do dal­ších sezón je prá­vě pro­po­je­ní těch­to žán­ro­vých sku­pin. Sám jsem měl mož­nost ten­to rok učit na jed­nom tří­den­ním impro­vi­zač­ním fes­ti­va­lu a byla to skvě­lá zku­še­nost. Pře­kva­pil mne vel­ký zájem u diva­del­ní­ků o pohy­bo­vou impro­vi­za­ci a hle­dá­ní a zkou­še­ní tím­to směrem.

Býva­jí dost uza­vře­ní. A v taneč­ním svě­tě — cítí­te něja­ký posun?
JN: Impro­vi­za­ce je pořád na okra­ji, ale za posled­ních tře­ba pět let se to z mého pohle­du hod­ně změ­ni­lo. Lidi, co to děla­jí, i lidi, co se na to díva­jí se hod­ně otevřeli.

KD: Prv­ní Setká­me se bylo pro čty­ři divá­ky s dva­nác­ti účin­ku­jí­cí­mi. Chtě­lo to asi chvil­ku, pro­to­že nedáv­no v Kladru­bech, doce­la malé měs­teč­ko, při­šlo pade­sát lidí.

JB: Vypa­dá to, že se Češi pře­sta­li bát cho­dit a kou­kat na taneč­ní impro­vi­za­ci a na věci, kte­ré odha­lu­jí pro­ces vůbec, jako tře­ba work-in-pro­gress. K tomu jsme teď ale dru­hou stra­nu oslo­vi­li DAMU, ať s námi spo­lu­pra­cu­jí, a zatím zájem jeví vět­ši­nou mezi­ná­rod­ní studenti.

Tak­že ple­nér, říká­te…
JN: Ple­nér a něja­ká ta archi­tek­tu­řič­ka, když to říkáš takhle… To máme rádi.

Co teď chys­tá­te?
JN: 14. červ­na odstar­to­va­la ve Stu­diu ALTA nová série impro­vi­zač­ních veče­rů Po pás. Inspi­ro­val nás amster­dam­ský model Mon­day Match, kde kurá­tor sesta­vu­je sku­pi­nu lidí, kte­ří spo­lu víc jak rok neby­li v žád­ném tvůr­čím vzta­hu a dají spo­lu impro­vi­zač­ní set. Dal­ší večer bude v říj­nu a jeho hos­tem bude Julyen Hamilton.

Díky.