Autor: Marcela Magdová

Prv­ní Pin­kbus pro­bě­hl těs­ně před covi­do­vou epi­de­mií, nikdy neza­po­me­nu na str­hu­jí­cí ener­gii a totál­ní vzá­jem­nost, kte­rá se mezi per­for­me­ry a divá­ky vytvo­ři­la ve Venu­ši ve Šveh­lov­ce. Ten večer jako by padly všech­ny ste­re­o­ty­py a bari­é­ry. Bylo jed­no kdo, je kdo, šlo o osla­vu lid­ství, váš­ni­vou, drzou, pro­vo­ku­jí­cí, upřím­nou. Za tři roky své exis­ten­ce se stal Pin­kbus neod­mys­li­tel­nou sou­čás­tí domá­cí… Pokra­čo­vat ve čte­ní Pla­ne­ta bož­ské lás­ky, neko­neč­né svo­bo­dy a sexu­ál­ní liberté

Před nedáv­nem obdr­že­la Cenu Thá­lie v kate­go­rii alter­na­tiv­ní diva­dlo, a to i přes­to, že se svou mezi­ná­rod­ní nezá­vis­lou sku­pi­nou T.I.T.S. per­for­man­ce group, jak říká, nepat­ří tak tro­chu nikam. Sama je roz­kro­če­na mezi čes­kým a nor­ským kon­tex­tem obdob­ně jako mezi růz­né sty­ly a žán­ry. V duchu roman­tic­ké­ho poje­tí umě­ní věří, že se jeho pro­střed­nic­tvím mohou lidé ote­ví­rat a že diva­dlo, kte­ré dělá, je… Pokra­čo­vat ve čte­ní Nela H. Kor­ne­to­vá: Kon­cept trpí­cí­ho uměl­ce je blbost

Do čtvr­té deká­dy své exis­ten­ce vstou­pi­la taneč­ní kon­zer­va­toř Dun­can Cen­t­re pod novým vede­ním. Ve výbě­ro­vém říze­ní uspěl taneč­ník, cho­re­o­graf a peda­gog Petr Tyc. V let­ních měsí­cích, kdy vrcho­li­la jeho pří­pra­va na pře­vze­tí funk­ce, jsme se sešli nad otáz­ka­mi pří­mo sou­vi­se­jí­cí­mi s kon­kur­zem, dlou­ho­do­běj­ší kon­cep­cí ško­ly, a nako­nec i vize­mi pří­mo se dotý­ka­jí­cí­mi aktu­ál­ní­ho obra­zu sou­čas­né­ho tan­ce. Po téměř roce jsme… Pokra­čo­vat ve čte­ní Petr Tyc: Nechci orga­ni­zo­vat, ale vést

Již sedm let se na pro­gra­mu fes­ti­va­lu Pra­gue Pri­de obje­vu­je večer věno­va­ný sou­čas­né­mu tan­ci. Kro­mě zahra­nič­ních sku­pin před­sta­vil i domá­cí respek­to­va­né tvůr­ce. Duchov­ním otcem a kurá­to­rem této pro­gra­mo­vé sek­ce je taneč­ník, peda­gog a pří­le­ži­tost­ný cho­re­o­graf Hon­za Malík. O tom, jak vůbec došlo na tanec v rám­ci Pri­du a jaký bude letoš­ní (post)pandemický roč­ník jsme spo­lu hovo­ři­li během jed­no­ho čer­ven­co­vé­ho odpoledne.

Jak vzpo­mí­náš na Ban­sko­bystric­kou kon­zer­va­toř, a to i v kon­tex­tu čer­stvé kni­hy Miřen­ky Čecho­vé Balet­ky, ve kte­ré se ohlí­ží za stu­di­em na praž­ské kon­zer­va­to­ři.K Ban­ské Bys­tri­ci mám stá­le sil­ný vztah, je to moje rod­né měs­to, milu­ji pří­ro­du kolem, a navíc Zuza­na Háj­ko­vá, kte­rá na Kon­zer­va­tó­riu J. L. Bellu ved­la taneč­ní obor mi zpřístup­ni­la svět sou­čas­né­ho tan­ce, kri­tic­ké­ho myš­le­ní,… Pokra­čo­vat ve čte­ní Lucia Kaši­a­ro­vá: Dřít drž­kou o beton

„Někte­rá setká­ní mají svůj čas, i když chce­me mít neu­stá­le všech­no pod kon­t­ro­lou“, jak říká Tere­za Lene­ro­vá Hra­dil­ko­vá. Náš roz­ho­vor byl plá­no­ván na pod­zim loň­ské­ho roku, ale ne, a ne se domlu­vit a sejít. Nako­nec jsme se potka­li až v brz­kém před­ja­ří a jak se uká­za­lo v době zásad­ní­ho Tere­zi­na roz­hod­nu­tí a zva­žo­vá­ní nových kari­ér­ních výzev. 

Během letoš­ní sezo­ny na sebe upo­zor­nil dvě­ma pro­jek­ty zasa­ze­ný­mi do netra­dič­ní­ho pro­sto­ru, taneč­ní pou­tí kra­ji­nou a Chrá­mo­vým tan­cem, pro­ve­de­ným během boho­služ­by v malostran­ském kos­te­le sv. Miku­lá­še. Zají­ma­lo mě, co Micha­la Záho­ru inspi­ro­va­lo k tomu, aby opus­til běž­ný blac­kbox, nako­nec se náš hovor sto­čil k 90. letům, jeho půso­be­ní na Dun­can Cen­t­re a ne pří­liš opti­mis­tic­ké vizi tan­ce do budoucna. 

Za její­mi slo­vy se skrý­vá vel­ké odhod­lá­ní, při­tom se v jed­nom kuse smě­je. Důvo­dů k rados­ti má Marie Kin­sky hned něko­lik. Dva­cet let od své­ho zalo­že­ní letos sla­ví Cen­t­rum cho­re­o­gra­fic­ké­ho roz­vo­je SE.S.TA, desá­té naro­ze­ni­ny má fes­ti­val Kore­spon­Dan­ce, jež před něko­li­ka lety pře­síd­lil do Žďá­ru nad Sázavou.