Autor: Marcela Magdová

Již sedm let se na pro­gra­mu fes­ti­va­lu Pra­gue Pri­de obje­vu­je večer věno­va­ný sou­čas­né­mu tan­ci. Kro­mě zahra­nič­ních sku­pin před­sta­vil i domá­cí respek­to­va­né tvůr­ce. Duchov­ním otcem a kurá­to­rem této pro­gra­mo­vé sek­ce je taneč­ník, peda­gog a pří­le­ži­tost­ný cho­re­o­graf Hon­za Malík. O tom, jak vůbec došlo na tanec v rám­ci Pri­du a jaký bude letoš­ní (post)pandemický roč­ník jsme spo­lu hovo­ři­li během jed­no­ho čer­ven­co­vé­ho odpoledne.

Prak­tic­ky z nuly vykře­sa­la respek­to­va­né kul­tur­ní cen­t­rum, jež posky­to­va­lo záze­mí řadě výraz­ných uměl­ců a mezi­ná­rod­ních fes­ti­va­lů. Začí­na­li bez vody a bez tep­la. Nyní je situ­a­ce Stu­dia Alta, jak sama Lucia Kaši­a­ro­vá říká: „nemá­lo podob­ná.“ Přes­to neztrá­cí entu­zi­as­mus a pře­sun Alty do kar­lín­ské Inva­li­dov­ny vní­má jako restart, pří­le­ži­tost osob­ní­ho sebe­po­zná­ní či mož­ný návrat k vlast­ní umě­lec­ké tvorbě. 

„Někte­rá setká­ní mají svůj čas, i když chce­me mít neu­stá­le všech­no pod kon­t­ro­lou“, jak říká Tere­za Lene­ro­vá Hra­dil­ko­vá. Náš roz­ho­vor byl plá­no­ván na pod­zim loň­ské­ho roku, ale ne, a ne se domlu­vit a sejít. Nako­nec jsme se potka­li až v brz­kém před­ja­ří a jak se uká­za­lo v době zásad­ní­ho Tere­zi­na roz­hod­nu­tí a zva­žo­vá­ní nových kari­ér­ních výzev. 

Během letoš­ní sezo­ny na sebe upo­zor­nil dvě­ma pro­jek­ty zasa­ze­ný­mi do netra­dič­ní­ho pro­sto­ru, taneč­ní pou­tí kra­ji­nou a Chrá­mo­vým tan­cem, pro­ve­de­ným během boho­služ­by v malostran­ském kos­te­le sv. Miku­lá­še. Zají­ma­lo mě, co Micha­la Záho­ru inspi­ro­va­lo k tomu, aby opus­til běž­ný blac­kbox, nako­nec se náš hovor sto­čil k 90. letům, jeho půso­be­ní na Dun­can Cen­t­re a ne pří­liš opti­mis­tic­ké vizi tan­ce do budoucna. 

Za její­mi slo­vy se skrý­vá vel­ké odhod­lá­ní, při­tom se v jed­nom kuse smě­je. Důvo­dů k rados­ti má Marie Kin­sky hned něko­lik. Dva­cet let od své­ho zalo­že­ní letos sla­ví Cen­t­rum cho­re­o­gra­fic­ké­ho roz­vo­je SE.S.TA, desá­té naro­ze­ni­ny má fes­ti­val Kore­spon­Dan­ce, jež před něko­li­ka lety pře­síd­lil do Žďá­ru nad Sázavou. 

Na jeho prv­ní poči­ny, jak sám říká, vychá­ze­ly šíle­né recen­ze. Vytý­ka­ly mu dra­ma­tur­gic­kou neschop­nost i div­né pohy­by. V loň­ském roce zazá­řil na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě, za pohy­bo­vě vizu­ál­ní insta­la­ci SOMA si odne­sl hlav­ní cenu. Od té doby názo­ro­vě pola­ri­zu­je sym­pa­ti­zan­ty sou­čas­né­ho čes­­ko-slo­­ve­n­ské­­ho tan­ce. Nedáv­no se navíc před­sta­vil po vzo­ru Vác­la­va Nižin­ské­ho v roli Fau­na. Nebyl důvod náš roz­ho­vor… Pokra­čo­vat ve čte­ní Mar­tin Tala­ga: Jsem blí­že­nec, potře­bu­ji stá­le nové impulsy

S Hon­zou Mockem se zná­me ze stu­dií diva­del­ní vědy. Už teh­dy mě fas­ci­no­va­lo, jak se z tiché­ho inte­lek­tu­á­la doká­zal na jeviš­ti pro­mě­nit v razant­ní­ho tvůr­ce kan­to­rov­ské­ho typu. Sle­do­va­la jsem jeho este­tic­ké obra­ty a nechá­pa­la, jak se může vyví­jet tak dyna­mic­ky během krát­ké doby. Prů­běh byl vždy dost podob­ný, nový sou­bor, nový název, nové téma, nové postu­py a tech­no­lo­gie, jedi­nou… Pokra­čo­vat ve čte­ní Jan Mocek: Lidem od diva­dla praská hlava