Taneční zónaVystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.
Již sedm let se na programu festivalu Prague Pride objevuje večer věnovaný současnému tanci. Kromě zahraničních skupin představil i domácí respektované tvůrce. Duchovním otcem a kurátorem této programové sekce je tanečník, pedagog a příležitostný choreograf Honza Malík. O tom, jak vůbec došlo na tanec v rámci Pridu a jaký bude letošní (post)pandemický ročník jsme spolu hovořili během jednoho červencového odpoledne.
Jak vzpomínáš na Banskobystrickou konzervatoř, a to i v kontextu čerstvé knihy Miřenky Čechové Baletky, ve které se ohlíží za studiem na pražské konzervatoři.K Banské Bystrici mám stále silný vztah, je to moje rodné město, miluji přírodu kolem, a navíc Zuzana Hájková, která na Konzervatóriu J. L. Bellu vedla taneční obor mi zpřístupnila svět současného tance, kritického myšlení, […]
„Některá setkání mají svůj čas, i když chceme mít neustále všechno pod kontrolou“, jak říká Tereza Lenerová Hradilková. Náš rozhovor byl plánován na podzim loňského roku, ale ne, a ne se domluvit a sejít. Nakonec jsme se potkali až v brzkém předjaří a jak se ukázalo v době zásadního Terezina rozhodnutí a zvažování nových kariérních výzev.
Festival Nultý bod vstoupil do druhé dekády své existence. Po předchozích ročnících podobajících se tanci mezi vejci, dramaturgické přešlapy přehlušily výrazné umělecké vstupy a dokonale se letos obnažila jeho názorová nejistota a estetická netečnost.
Během letošní sezony na sebe upozornil dvěma projekty zasazenými do netradičního prostoru, taneční poutí krajinou a Chrámovým tancem, provedeným během bohoslužby v malostranském kostele sv. Mikuláše. Zajímalo mě, co Michala Záhoru inspirovalo k tomu, aby opustil běžný blackbox, nakonec se náš hovor stočil k 90. letům, jeho působení na Duncan Centre a ne příliš optimistické vizi tance do budoucna.
