Lucia Kašiarová: Dřít držkou o beton

foto: Jan Komárek

foto: Jan Komárek

Prak­tic­ky z nuly vykře­sa­la respek­to­va­né kul­tur­ní cen­t­rum, jež posky­to­va­lo záze­mí řadě výraz­ných uměl­ců a mezi­ná­rod­ních fes­ti­va­lů. Začí­na­li bez vody a bez tep­la. Nyní je situ­a­ce Stu­dia Alta, jak sama Lucia Kaši­a­ro­vá říká: „nemá­lo podob­ná.“ Přes­to neztrá­cí entu­zi­as­mus a pře­sun Alty do kar­lín­ské Inva­li­dov­ny vní­má jako restart, pří­le­ži­tost osob­ní­ho sebe­po­zná­ní či mož­ný návrat k vlast­ní umě­lec­ké tvorbě. 

Jak vzpo­mí­náš na Ban­sko­bystric­kou kon­zer­va­toř, a to i v kon­tex­tu čer­stvé kni­hy Miřen­ky Čecho­vé Balet­ky, ve kte­ré se ohlí­ží za stu­di­em na praž­ské kon­zer­va­to­ři.
K Ban­ské Bys­tri­ci mám stá­le sil­ný vztah, je to moje rod­né měs­to, milu­ji pří­ro­du kolem, a navíc Zuza­na Háj­ko­vá, kte­rá na Kon­zer­va­tó­riu J. L. Bellu ved­la taneč­ní obor mi zpřístup­ni­la svět sou­čas­né­ho tan­ce, kri­tic­ké­ho myš­le­ní, dala pocit zod­po­věd­nos­ti samu za sebe, nau­či­la mě, že to, co chci, se mohu poku­sit rea­li­zo­vat. Stu­di­um neby­lo jen o tan­ci, ale o ide­á­lech, kte­ré zásad­ně for­mo­va­ly moji sou­čas­nou osobnost.

Kni­hu Miřen­ky Čecho­vé jsem sice nečet­la, ale umím si před­sta­vit, co všech­no se tam píše a doká­žu se s tím zto­tož­nit. Bohu­žel jsem měla mož­nost na Praž­ské kon­zer­va­to­ři učit, a i přes­to, že jsem byla v pozi­ci lek­tor­ky, jsem kaž­dé ráno zvra­ce­la. Byl to nesne­si­tel­ný stres. Způ­sob jed­ná­ní se stu­den­ty pro mě byl nepře­ko­na­tel­ný, vzda­la jsem to. Chtě­la jsem tam­ní sys­tém změ­nit, ale nešlo to. Nevím, jak to vypa­dá dnes, a nechci situ­a­ci na kon­zer­va­to­řích pauša­li­zo­vat, ale prav­dou je, že na někte­rých ško­lách je sys­tém nefunkč­ní a bohu­žel i lidi kte­ří tam učí nejsou vyspě­lé osob­nos­ti. Samo­zřej­mě na strikt­ní hie­rar­chii a nefunkč­nost kaž­dý zare­a­gu­je jinak, něko­ho to zoce­lí, něko­ho polo­ží na lopat­ky. Já tako­vým způ­so­bem fun­go­vat nechci, a i pro­to je Alta tole­rant­ní, smíř­li­vá. Nechci, aby lidé zaží­va­li nerov­né jednání.

Ovliv­nil tě stá­lý sou­bor Štu­dia Tan­ca, jehož sou­čás­tí si byla po stu­di­ích?
Když jsem se sta­la sou­čás­tí Štu­dia Tan­ca, vůbec jsem si to neu­vě­do­mo­va­la. Byla jsem stu­dent­ka a měla se účast­nit taneč­ních před­sta­ve­ní, být v sou­bo­ru a být za to pla­ce­ná. Zís­ka­la jsem díky tomu pocit, že je to prá­ce. Tanec mě baví, ale zku­še­nost, že jsem pla­ce­ná, cho­dím kaž­dý den v osm ráno do diva­dla, mi tepr­ve ozřej­mil sta­tut zaměst­ná­ní.
Zuza­na Háj­ko­vá chtě­la vybu­do­vat cen­t­rum sou­čas­né­ho tan­ce, což se jí poda­ři­lo. Mít v regi­o­nál­ním diva­dle na Slo­ven­sku stá­lý sou­bor taneč­ní­ků je neví­da­né. My byli prv­ní pio­ný­ři, veli­ce sil­ný roč­ník, kte­rý jí v tom pomohl, ona zase pomoh­la nám, abychom se sta­li nezá­vis­lý­mi indi­vi­dui. Bylo to obou­stran­né. Nako­nec jsme všich­ni ode­šli do zahra­ni­čí, Zuza­na to veli­ce těž­ce nes­la. Nicmé­ně mys­lím, že to bylo správ­né roz­hod­nu­tí. Milan Tomášik žije a pra­cu­je ve Slo­vin­sku, Milan Herich v Bel­gii, Sta­ni­sla­va Vlče­ko­vá a Rena­ta Bub­ni­a­ko­vá tvo­ří v Bratislavě.

V Čes­ku stá­lý taneč­ní sou­bor pořád chy­bí.
Exis­tu­jí uměl­ci, kte­ří jsou schop­ní pra­co­vat na den­ní bázi, chtě­jí mít pra­vi­del­né výkon­nost­ní tré­nin­ky, zdo­ko­na­lo­vat se ve své tech­ni­ce, pra­co­vat s kon­krét­ním cho­re­o­gra­fem a být začle­ně­ni do jas­né­ho pra­cov­ní­ho pro­ce­su. Záro­veň je důle­ži­té nabí­zet k tomu­to mode­lu ekvi­va­lent. Umě­lec má mít mož­nost vybrat si, chce-li být sou­čás­tí stá­lé­ho sou­bo­ru nebo tvo­řit nezá­vis­lé pro­jek­ty. Kaž­dý pre­fe­ru­je­me něco jiné­ho, někdo má rád nejis­to­tu, někdo nao­pak jis­to­tu, a taky se potře­by uměl­ců mění v rám­ci život­ních obdo­bí. Když jsi mla­dý, chceš svě­tu uká­zat, co doká­žeš, pak máš dítě, chceš se spí­še uzem­nit, na stá­ří si nao­pak řek­neš: „otes­tu­ji ješ­tě něco nové­ho, co jsem nikdy nedě­lal“. Jsou to život­ní cykly, kte­ré nás všech­ny pot­ka­jí a je skvě­lé se v rám­ci nich uplat­nit na růz­ných plat­for­mách. Ale když tako­vá mož­nost není a eko­no­mi­ka tako­vý sys­tém nena­bí­zí, je to hroz­ně smut­né, respek­ti­ve deho­ne­stu­jí­cí. Nelze být pořád vyšťa­ve­ný a dřít drž­kou o beton. Uměl­ci, tak jako všech­ny ostat­ní pro­fe­se si zaslou­ží mini­mál­ně zajiš­tě­ní pri­már­ních potřeb k výko­nu své prá­ce. A to se v nezá­vis­lém kul­tur­ním sek­to­ru bohu­žel neděje.

Jak si před­sta­vu­ješ odpo­ví­da­jí­cí pod­po­ru?
Je jed­no, jest­li jde o léka­ře, soci­ál­ní pra­cov­ní­ky, děl­ní­ky, taneč­ní­ky, všich­ni si zaslou­ží­me důstoj­né pod­mín­ky. Otáz­kou je, co je míně­no důstoj­ný­mi pod­mín­ka­mi. Pro mě jako zástup­ce nezá­vis­lé­ho kul­tur­ní­ho cen­t­ra to zna­me­ná, že se mě vůbec někdo zeptá, co potře­bu­ji. Což se s Altou ani ze stra­ny magis­trá­tu ani minis­ter­stva kul­tu­ry nikdy nesta­lo. Dají nám dota­ce a oče­ká­va­jí výsled­ky, ale jakým způ­so­bem se k nim dopra­cu­je­me a co k tomu reál­ně potře­bu­je­me, se nikdy netá­žou. Nikde není zfor­mu­lo­va­né, zdo­ku­men­to­va­né a už vůbec ne uzá­ko­ně­né jaké pod­mín­ky ke své­mu živo­tu potře­bu­je nezá­vis­lé umění.

Zpět k tvé­mu stu­diu, i přes­to že tvr­díš, jak je pro tebe důle­ži­tá prak­tic­ká a mimo umě­lec­ká čin­nost, vystu­do­va­la si ryze umě­lec­ké ško­ly, po kon­zer­va­to­ři VŠMU a HAMU.
Lidé, kte­ří mě zna­jí, vědí, že jsem tanec nikdy nechtě­la stu­do­vat. Z prag­ma­tic­kých důvo­dů, jsem se k tan­ci vždy vrá­ti­la, abych měla na roh­lík. Zní to absurd­ně, ale je to tak. Něko­li­krát jsem se poku­si­la tan­ce vzdát, nikdy to nevy­šlo. Stej­ně tak, ať půso­bím jak­ko­li vizi­o­nář­sky, jsem prak­tic­ký člo­věk. Dělám, to, co cítím, že je v živo­tě nut­né a časem se mi potvr­di­lo, že tanec je pro mě z mno­ha růz­ných důvo­dů taky nut­nost. A radost a moud­rost, kte­ré z něj ply­nou jsou pro mě život­ním darem.

Co tě nao­pak odtrh­lo od Slo­ven­ska?
V Pra­ze jsem ve starém NOD s Tomá­šem Kri­vo­ší­kem pra­co­va­la na pro­jek­tu Sapro-Aga­pé. Bylo to vel­mi inten­ziv­ní zkou­še­ní. Pra­ha na mě měla tako­vý vliv, že poté, co jsme odpre­mi­é­ro­va­li a já se vrá­ti­la zpět na Slo­ven­sko, zůsta­la jsem tam už jen dva týd­ny. Během jed­né noci na bra­ti­slav­ském inter­ná­tě jsem se sba­li­la a vrá­ti­la se do Pra­hy. Šlo o náh­lé roz­hod­nu­tí, byl úpl­něk a já potře­bo­va­la svůj život změnit.

Jak to teh­dy bylo s „čes­ko­slo­ven­ským“ tan­cem?
O čes­kém tan­ci jsem nemě­la ani páru, byla jsem spíš „vídeň­ská taneč­ni­ce“. Bra­ti­sla­va je s Víd­ní spo­je­ná dale­ko více než s Čes­kem. Ostat­ně pro­to jsem pak zalo­ži­la fes­ti­val Hybaj ho. Vní­ma­la jsem, že čeští a slo­ven­ští taneč­ní­ci o sobě vzá­jem­ně vědí jen málo. Mys­lím, že i díky Hybaj ho se poda­ři­lo komu­ni­ka­ci mezi Čes­kem a Slo­ven­skem roz­ví­řit, teď už je samo­zřej­mé, že jde o jed­nu spo­leč­nou plat­for­mu. Když jsem při­šla do Pra­hy nevě­dě­la jsem o zdej­ším sta­vu obo­ru nic. Na Slo­ven­sku se nemlu­vi­lo ani o fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha. Pama­tu­ji si, jak jsme se ješ­tě jako stu­den­ti roz­hod­li, že fes­ti­val navští­ví­me. V Ope­ře, krás­ném zla­tém diva­dle tan­či­li Izra­el­ci v cho­re­o­gra­fii Oha­da Naha­ri­na. Do té doby jsem měla zafi­xo­vá­no, že sou­čas­ný tanec se pre­zen­tu­je leda v gará­ži či na lou­ce. V Pra­ze jsme vidě­li, že to může být i v ofi­ci­ál­ním diva­dle, kam si divá­ci kou­pí dra­hé líst­ky a hez­ky se oblék­nou. Byl to pro mě šok.

Čemu ses po pře­su­nu do Čes­ka věno­va­la?
Pra­co­va­la jsem asi rok v designer­ské fir­mě, byl to dal­ší z mých útě­ků od tan­ce. Pama­tu­ji si, jak mi Daniel Raček ve sně­hu na Kar­lo­vě mos­tě říkal: „Lucia máš robiť, čo máš robiť. Vykaš­li sa na to a nasle­duj svo­je srd­ce.“ Dru­hý den na to jsem opus­ti­la fir­mu a zno­vu se zača­la věno­vat tanci.

Jak to bylo s Altou?
Alta nevznik­la ze snu či tou­hy něco zalo­žit, rea­li­zo­vat. Z důvo­du finanč­ních zdro­jů jsem nastou­pi­la jako pro­dukč­ní v Diva­dle Ponec. Tepr­ve teh­dy jsem se popr­vé dosta­la do užší­ho kon­tak­tu s čes­ký­mi taneč­ní­ky. Sedě­la jsem v kan­ce­lá­ři, kam den­no­den­ně při­chá­ze­li taneč­ní­ci a stě­žo­va­li si, že nema­jí, kde zkou­šet. V Pon­ci byly pro­sto­ry ke hra­ní, niko­li ke zkou­še­ní. Když ligh­t­de­signer Petr Voří­šek opouš­těl původ­ní skla­dy WD LUxu, pozna­me­na­la jsem jen tak do vět­ru, že je to mís­to, kte­ré by se na zkou­še­ní dalo vyu­žít. Jenomže Petr Voří­šek je stej­ný blá­zen jako já, a tak pro­hlá­sil, že je to skvě­lý nápad. Všech­no jsme vystě­ho­va­li, na pod­la­hu polo­ži­li bale­ti­zol a zača­li pro­sto­ry nabí­zet jako zku­šeb­nu, bez vody a bez tep­la. Non­sens. Nyní je situ­a­ce Alty nemá­lo podob­ná. Poté, co při­je­ly bul­do­ze­ry a všech­no srov­na­ly se zemí, jsme hle­da­li dal­ší pro­stor. Z toho vznik­la Alta v Hole­šo­vi­cích, kte­rá dnes také čeká na bul­do­ze­ry. Pro­to jsme se pře­stě­ho­va­li na Invalidovnu.

Proč zrov­na Alta?
Když vyhrál Jaro Viňar­ský v rám­ci Tan­ce Pra­ha Cenu Saz­ky, muse­li jsme vytvo­řit občan­ské sdru­že­ní, aby mohl finanč­ní odmě­nu s cenou spo­je­nou vůbec pře­vzít. Hrá­li jsme si se slo­vy a vznik­lo sdru­že­ní ALT@RT. Pro­stor, kte­rý sdru­že­ní zastře­šo­va­lo pak zase na zákla­dě slov­ní hříč­ky dostal název ALTA.

Od původ­ní ide­je se Alta pro­mě­ni­la vel­mi zásad­ně.
Původ­ní myš­len­ka — napl­ňo­vat potře­by uměl­ců, se nikdy neztra­ti­la, je pří­tom­na i dnes. Já i celý tým Alty jsme cit­li­ví k potře­bám spo­leč­nos­ti a zejmé­na těch uměl­ců, jež jsou zví­da­ví, nebo­jí se ris­ko­vat až dojdou k tomu, že jako umě­lec můžeš být i občan­sky anga­žo­va­ný. Sle­du­je­me jejich potře­by a ty se sna­ží­me napl­nit. Ti, co v Altě zkou­še­li, při­šli s myš­len­kou, že by v ní také rádi hrá­li. Udě­lat z Alty diva­dlo nebyl můj nápad, ale těch, jež pro­stor potře­bo­va­li. Poz­dě­ji jsem se sta­la mat­kou a z Alty se sta­lo cen­t­rum ini­ciu­jí­cí dět­ské kur­zy. Ote­vře­li jsme se i dal­ším akti­vi­tám nezisko­vých orga­ni­za­cí se spo­le­čen­sky anga­žo­va­ným zamě­ře­ním. Nikdy jsem se nechtě­la věno­vat pou­ze umě­ní, tan­ci. O smě­řo­vá­ní Alty čas­to dis­ku­tu­ju s Ivo­nou Kre­u­zman­no­vou, kte­rou utvr­zu­ji v tom, že si nejsme kon­ku­ren­cí. Nechci pro­vo­zo­vat taneč­ní diva­dlo, ale kul­tur­ní cen­t­rum. Mís­to, kam mohou lidé při­jít a mohou být pře­kva­pe­ní tím, co v něm najdou. Je důle­ži­té, aby bylo kre­a­tiv­ní a pod­po­ro­va­lo mož­nost se růz­ným způ­so­bem pro­je­vit. Při­jít do Alty by mělo zna­me­nat nalézt zají­ma­vý pro­gram, a jest­li to bude tanec, diva­dlo, kino, před­náš­ka, výsta­va nebo se zde budou sázet kytič­ky, je jed­no. Není tře­ba něco gene­ro­vat, být pro­duk­tiv­ní, sna­ží­me se vytvo­řit pro­stře­dí, kam může člo­věk při­jít a být sám sebou, kre­a­tiv­ní, ini­ci­a­tiv­ní, táza­jí­cí se a kri­tic­ky mys­lí­cí, ale ani to není norma.

O ose Alta Ponec se čas­to mlu­ví, ostat­ně i v sou­vis­los­ti s jed­not­li­vý­mi uměl­ci, jež s vámi spo­lu­pra­cu­jí. Jak se vzá­jem­ně vní­má­te? Je pro­stor i pro pří­pad­nou spo­lu­prá­ci?
Sna­ží­me se spo­lu­pra­co­vat, ale ne ve smys­lu prak­tic­kém. Nedě­lá­me spo­leč­né pro­jek­ty. Víme o sobě. Kaž­dá plat­for­ma je zamě­ře­ná jinak, vzá­jem­ně se inspi­ru­je­me a sdí­lí­me zku­še­nos­ti. Máme pra­vi­del­né schůz­ky. Plá­nu­je­me napří­klad pre­mi­é­ry, z toho­to hle­dis­ka se sna­ží­me si nekon­ku­ro­vat. Teď, co jsme se pře­stě­ho­va­li do Kar­lí­na, jsme měli spo­leč­nou schůzku s Bará­kem, Kasár­na­mi Kar­lín a Pří­sta­vem, bude­me hle­dat spoj­ni­ce, dis­ku­to­vat o mož­né spo­lu­prá­ci. To, že jsme kaž­dý svůj, je dob­ře, je dob­ré vědět o jina­kos­tech. Alta se napří­klad nikdy neza­mě­řo­va­la na výsle­dek, neza­jí­má mě, co umě­lec repre­zen­tu­je, ale proč to dělá, proč pře­mýš­lí tak, jak pře­mýš­lí, kde hle­dá inspi­ra­ci, jak se vzdě­lá­vá a jaké lidi k sobě při­ta­hu­je. Taneč­ní­ky a per­for­me­ry vní­má­me vždy skr­ze jejich per­for­man­ci. V Altě jim chce­me dát pro­stor, aby se moh­li roz­vi­nout v celé šíři své­ho zábě­ru. Na dru­hou stra­nu je skvě­lé, že exis­tu­jí diva­dla, kde se na výji­meč­né úrov­ni pre­zen­tu­je jejich dílo. Na to nemá­me pro­sto­ry a možnosti.

Neu­stá­le se kate­go­ri­zu­je sou­čas­ný tanec a per­for­man­ce, je v sou­čas­né době mož­né mlu­vit o něja­kých roz­dí­lech?
Pole­mi­zo­vat je mož­né o všem. Děla­jí to zejmé­na kri­ti­ci a teo­re­ti­ci, což je skvě­lé. Pro­blém Alty je, že má potíž defi­no­vat, čím se zabý­vá. Kdy­bychom měli teo­re­ti­ka, kte­rý by s námi pojme­no­vá­val, co dělá­me, hroz­ně by nám to pomoh­lo. Na dru­hou stra­nu, tím, že jsme mimo defi­ni­ce, máme sami mož­nost hle­dat nové pojmy, slo­va, mož­nos­ti, pro­po­je­ní, kom­bi­na­ce, spo­lu­prá­ce. Opět se vra­cím, ke své his­to­rii, nikdy jsem se nevní­ma­la jako taneč­ni­ce nebo uměl­ky­ně. Sna­ži­la jsem se jakým­ko­li způ­so­bem vyjá­d­řit co cítím ve vzta­hu k oko­lí. A takhle je to pořád, je mi jed­no, jest­li bude někdo oko­pá­vat zahrád­ku, čímž se vyjá­d­ří k téma­tu nedo­stat­ku praž­ské zele­ně nebo se taneč­ník potí na zku­šeb­ně, z čehož pak vznik­ne před­sta­ve­ní, či si někdo vez­me kla­cek a řek­ne nebu­du tan­čit, jeli­kož to dnes nemá smy­sl. For­ma pro mě není důle­ži­tá, stej­ně jako mě neza­jí­má, jest­li je to zruč­né, tech­no­lo­gic­ky doved­né, hez­ké či ošklivé.

Pro vět­ši­nu lidí je umě­ní syno­ny­mem este­ti­ky, krás­na.
I já se někdy nechám unést este­ti­kou, nechci ale, aby mi říka­li, na co se mám dívat. Chci si sama vybrat, jakou opti­ku zvo­lím. Může to být pompéz­ní, ale mě klid­ně zaujme, jak z reflek­to­ru padá prach a bude to pro mě nej­krás­něj­ší moment z celé­ho představení.

Od začát­ku jsi figu­ro­va­la v Ini­ci­a­ti­vě pro Inva­li­dov­nu, zva­žo­va­la si už teh­dy even­tu­ál­ní pře­sun Alty na Inva­li­dov­nu?
Upřím­ně ne. Exis­ten­ce Alty byl důvod, proč ini­ci­a­ti­va vznik­la. S ide­ou Alty, kte­rá bude na Inva­li­dov­ně napl­ňo­vat kul­tur­ní a komu­nit­ní akti­vi­ty, mě oslo­vi­la gene­rál­ní ředi­tel­ka Národ­ní­ho památ­ko­vé­ho ústa­vu Naděž­da Gory­cz­ko­vá. Nabíd­ku jsem odmít­la s tím, že Inva­li­dov­na není pro Altu vhod­ný pro­stor, nechtě­la jsem ale zce­la zaho­dit šan­ci. Oslo­vi­la jsem pro­to Nisa­na Al Jaza­i­ri­ho, Pet­ra Zema­na, Marii Fol­tý­no­vou, Lídu Vac­ko­vou a Ale­še Zeme­na s výzvou, abychom zalo­ži­li Ini­ci­a­ti­vu pro Inva­li­dov­nu. Situ­a­ce se nako­nec vyvi­nu­la jinak, Alta v Inva­li­dov­ně je momen­tál­ně nej­lep­ší řešení.

Jak bude vypa­dat pro­voz Alty v násle­du­jí­cích měsí­cích? Jest­li se neple­tu objekt se v zimě nedá vytá­pět?
Diva­del­ní sál a něko­lik míst­nos­tí se bude­me sna­žit vyto­pit. V zimě budo­vu pro veřej­nost uza­vře­me, otví­rat se bude jen na kon­krét­ní akce. V létě poje­de­me napl­no, chys­tá­me kaž­do­den­ní pro­gram, nao­pak na leden a únor vyhlá­sí­me prázdniny.

Jakou novou per­spek­ti­vu pro­stor Inva­li­dov­ny při­ne­sl?
Výzvy, s nimiž se potře­bu­je­me popa­so­vat. Ješ­tě více pro­hlou­bil již exis­tu­jí­cí vizi, být kul­tur­ním cen­t­rem. V Altě nyní síd­lí orga­ni­za­ce a uměl­ci, jimž říká­me spo­lubyd­lí­cí. Mají své míst­nos­ti – ate­li­é­ry, zku­šeb­ny, kte­ré vyu­ží­va­jí ve spo­lu­prá­ci s námi pro svo­je akti­vi­ty. Alta dra­ma­tur­gu­je jejich výstu­py a utvá­ří z nich pro­gram. Co se původ­ních rezi­den­tů, vel­kých pro­duk­cí týče, ty v rám­ci vel­ké soli­da­ri­ty v prů­bě­hu trans­for­ma­ce a pře­su­nu pro­gra­mo­vě zastře­ši­ly Ponec, Tanec Pra­ha, Alfred ve Dvo­ře, Venu­še ve Šveh­lov­ce, Diva­dlo X10 a Palác Akro­po­lis, kde budou dále reprí­zo­vat. My se teď sna­ží­me vytvo­řit nové pro­jek­ty, kte­ré by paso­va­ly pří­mo do Inva­li­dov­ny. Je to spe­ci­fic­ký pro­stor, ne zce­la vhod­ný pro taneč­ní pro­jek­ty, o to víc mě baví. Vyzý­vá k otáz­ce, co dnes zna­me­ná dělat taneč­ní či pohy­bo­vé umě­ní, a zda-li se vůbec dá dělat v tako­vém pro­sto­ru. Mys­lím, že ano, ale není to pro kaž­dé­ho. Zužu­je se tím výběr, kdo s Altou může spolupracovat.

Sle­du­ješ zahra­nič­ní ini­ci­a­ti­vy podob­né Altě?
Jsme sou­čás­tí networ­ku Trans Euro­pe Halles, kte­rý sdru­žu­je orga­ni­za­ce fun­gu­jí­cí v brown­fiel­dech a pro­po­ju­jí­cích umě­ní s občan­ským angaž­má. Setká­vá­me se dva­krát roč­ně, sdí­lí­me své pro­blémy a zku­še­nos­ti, kaž­dá z plat­fo­rem fun­gu­je na jiné poli­tic­ko-finanč­ní bázi. Kaž­dá je jiná. Z toho­to hle­dis­ka nee­xis­tu­je úzus, což mě uklidňuje.

Jakou má Alta vizi do budouc­na, tvr­díš, že Alta je myš­len­ka.
Tohle není z mých úst, zfor­mu­lo­va­li jsme tuhle tezi spo­leč­ně s týmem a líbí se mi. Věřím, že lidé, kte­ří do Alty při­šli a souzní s ní, by v podob­ných akti­vi­tách pokra­čo­va­li, i kdy­by Alta zanik­la. Její myš­len­ka by se pře­su­nu­la někam jinam. Mož­ná už teď exis­tu­je ini­ci­a­ti­va mla­dých lidí, o kte­ré ani nevím. Je důle­ži­té si uvě­do­mit, že vždyc­ky exis­tu­je poten­ci­ál jin­de. Nejsme ti zásad­ní, mož­ná jsme důle­ži­tí pro­to, abychom pro­ko­pá­va­li tunel a tvo­ři­li pří­le­ži­tos­ti pro dru­hé. Jinak může­me zanik­nout a je to v pořád­ku, nic se nestane.

Co ty a Alta, kam a jak dál?
Sna­žím se najít si v Altě novou pozi­ci. To se mi daří i díky tomu, že část mana­žer­ské agen­dy postup­ně pře­bí­rá naše nová výkon­ná ředi­tel­ka Kara­ri­na Živa­no­vić. Jed­na z mých vlast­nos­tí je ini­ci­a­ce. Když vidím poten­ci­ál, sna­žím se ho roz­ví­řit. Věřím, že Alta má poten­ci­ál a může fun­go­vat sama o sobě. Já si teď i díky koro­na­kri­zi uvě­do­mi­la, jak jsem zane­dbá­va­la své­ho syna a rodi­nu, koneč­ně jsme měla mož­nost být s nimi víc. A to chci udr­žet ale­spoň na pár let, než syn ode­jde z domu. Zabý­vám se také svý­mi umě­lec­ký­mi ambi­ce­mi. Chtě­la bych být ješ­tě umě­lec­ky aktiv­ní, i když to není život­ní nut­nost. Tanec je odvět­ví, kte­ré si zaslou­ží pozor­nost. Věnu­je se tělu, duši, fyzic­ké­mu kon­tak­tu, na což se dnes ve vizu­ál­ně onli­ne pro­sto­rech zapo­mí­ná. Momen­tál­ně jsem v aso­ci­ál­ním sta­vu. Sna­žím se být více sama se sebou než s lid­mi. Ráda bych věno­va­la pro­stor sobě.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.