Nula jako prázdnota

Fes­ti­val Nul­tý bod vstou­pil do dru­hé deká­dy své exis­ten­ce. Po před­cho­zích roč­ní­cích podo­ba­jí­cích se tan­ci mezi vej­ci, dra­ma­tur­gic­ké pře­šla­py pře­hlu­ši­ly výraz­né umě­lec­ké vstu­py a doko­na­le se letos obna­ži­la jeho názo­ro­vá nejis­to­ta a este­tic­ká netečnost.

Akce, jež sama sebe defi­nu­je jako pre­zen­ta­ci nových pro­vo­ka­tiv­ních a dosud nepro­zkou­ma­ných žánrů v oblas­ti per­for­ma­tiv­ní­ho umě­ní, nara­zi­la mini­mál­ně tře­mi mnou zhléd­nu­tý­mi zahra­nič­ní­mi pro­duk­ce­mi na limi­ty zvo­le­né dra­ma­tur­gie. Ani jed­na z per­for­man­cí nijak nepře­kra­čo­va­la ově­ře­né postu­py, neba­lan­co­va­la na hra­ně již usta­ve­ných žánrů a nedráž­di­la for­mou ani obsa­hem. Nao­pak iri­to­va­la svou bez­ob­saž­nos­tí. A pokud k něja­ké výpo­vě­di smě­řo­va­la, byl to jen zápas nudy s banalitou.

Pop­kul­tur­ní neo­ša­ma­nis­mus
Ve své per­for­man­ci Cutlass Spring se měla Kana­ďan­ka Dana Michel dotý­kat hra­nic sexu­a­li­ty a sexu­ál­ních návy­ků, dale­ko víc ji ale zne­klid­ňo­va­la vlast­ní totož­nost, ste­re­o­ty­py spo­je­né s její bar­vou ple­ti, a nako­nec i se sou­čas­nou pop­kul­tu­rou. Svůj výstup zapo­ča­la nená­pad­ný­mi pohy­by, tře­ním o pojízd­nou plat­for­mu a hrdel­ní­mi zvu­ky, kte­ré při něm vydá­va­la. Pro­log při­po­mí­na­jí­cí kopu­la­ci a intim­ní prů­zkum sebe sama se ale záhy str­hl v divá­ky ohro­žu­jí­cí inva­zi. Intim­ní aré­nu, vysta­vě­nou na jeviš­ti Diva­dla v Celet­né per­for­mer­ka obsa­di­la něko­li­ka plas­to­vý­mi židle­mi, kte­ré v prů­bě­hu pro­duk­ce s náma­hou a topor­nos­tí sklí­ze­la a nahra­zo­va­la stá­le nový­mi před­mě­ty domá­cí spo­tře­by. Ty pak pou­ží­va­la v dal­ším lec­kdy absurd­ním jed­ná­ní. Vrcho­lem její těles­né pata­fy­zi­ky – pře­va­lo­vá­ní, pla­ze­ní nebo jen str­nu­lý výraz a brá­nič­ní rezo­nan­ce, byla kou­pel v ledo­vé tříš­ti, jež si vysy­pa­la na pod­la­hu z ige­li­to­vých pyt­lů běž­ně dostup­ných na ben­zi­no­vých pum­pách. S dět­skou vehe­men­cí se rácha­la v rych­le tají­cích kost­kách stej­ně jako na závěr urput­ně bojo­va­la s lan­kem klat­ky, pomo­cí něhož vytáh­la nad hla­vy divá­ků ze záclon impro­vi­zo­va­ná nebe­sa. Dana Michel se ve per­for­man­ci spo­lé­ha­la na sym­bo­li­ku pou­ži­tých rekvi­zit a čás­tí kos­tý­mů či naho­ty (ple­chov­ka Coca Coly, baret, těž­ké vojen­ské boty, obna­že­ná ňad­ra), aniž by se důsled­ně­ji zabý­va­la samot­ným jed­ná­ním, kte­ré bylo navíc zjev­ně čás­teč­ně impro­vi­zo­va­né. Celek pak půso­bil roz­pa­či­tě a bezzubě.

Taneč­ní juke­box
Avi­zo­va­nou hvězdou fes­ti­va­lu měl být per­for­mer a cho­re­o­graf Raimund Hoghe, jehož kari­é­ra je mimo jiné spja­ta s Pinou Bausch v němec­kém Wup­per­ta­lu. Do Pra­hy při­ve­zl duet Son­gs for Taka­shi, v němž se před­sta­vil spo­lu s japon­ským taneč­ní­kem Taka­shi Uenem, jež ho prav­dě­po­dob­ně inspi­ro­val k této bláz­ni­vé, post­mo­der­ní taneč­ní férii. Hoghe v něm byl plně zau­jat pohy­bo­vou doved­nos­tí a este­ti­kou těla mla­dé­ho taneč­ní­ka, kte­ré­mu v urči­tých momen­tech pone­chá­val abso­lut­ní svo­bo­du. Cho­re­o­gra­fo­va inter­ven­ce vyjma osob­ní­ho angaž­má, spo­čí­va­la v důsled­ném výbě­ru hudeb­ní sto­py vinou­cí se napříč žánrů a jazy­ků, při­čemž leit­mo­ti­vem byly pře­váž­ně fran­couz­ské popo­vé hity minu­lých dese­ti­le­tí. Jed­na sklad­ba stří­da­la dru­hou stej­ně jako taneč­ní­ko­vy pohy­bo­vé etu­dy, a pře­de­vším Hoghe­ho bizar­ně kos­tý­mo­va­né vstu­py na jeviš­tě, z nichž byla cítit uměl­co­va nos­tal­gie i tou­ha pro­vo­ko­vat za kaž­dou cenu. Uene­ho akce upo­za­ďo­va­ly výstřed­ní orgie, Hoghe něko­li­krát po sobě kla­dl a pak zase sbí­ral kvě­ti­ny z jeviš­tě, roz­lé­val po něm vodu, aby ji násled­ně setřel mopem a podob­ně. Prá­vě tahle chtě­ná a záměr­ná podiv­nost čini­la ze Son­gs for Taka­shi spíš své­hla­vou, osob­ní sebe­pre­zen­ta­ci než poctu čis­té­mu pohy­bu. Neko­neč­né hudeb­ní pásmo jen pro­hlu­bo­va­lo už tak kon­cen­t­ro­va­nou nudu.

Vyso­ko­rych­lost­ní klišé
Do roz­lehlé­ho beto­no­vé­ho kom­ple­xu DUP39, respek­ti­ve na jeho dol­ní hra­cí plo­chu umís­ti­li orga­ni­zá­to­ři taneč­ně pohy­bo­vou dysto­pii Make Your­self pol­ské per­for­mer­ky Mar­ty Zió­łek. V mno­hém při­po­mí­na­la pro­jekt Susan­ne Ken­ne­dy Coming Soci­e­ty, uve­de­ný tuto sezo­nu na toč­ně ber­lín­ské Volksbüh­ne, tedy přes­ně­ji jeho laci­něj­ší ver­zi. Pěti­ce, pokud mož­no sexy mužů a žen oble­če­ných do elas­tic­kých tri­ko­tů a spor­tov­ních oděvů, jež měla zvý­raz­nit novo­do­bou kalo­kagha­tia, ata­ko­va­la ješ­tě před začát­kem schá­ze­jí­cí se divá­ky. Kaž­dý per­for­mer měl svou man­t­ru, kte­rou bez ustá­ní až hyp­no­tic­ky opa­ko­val, aniž by rea­go­val na vněj­ší pod­ně­ty. Jako bychom měli co do čině­ní s kybor­gy nebo snad novou for­mou lid­ské muta­ce. Což bylo ale v příkrém roz­po­ru se zvo­le­nou este­ti­kou reha­bi­li­tu­jí­cí dis­ko­té­ko­vý vizu­ál 80. a 90. let. K šťast­ně se exhi­bu­jí­cí pěti­ci se poslé­ze při­da­la záhad­ná posta­va s čer­nou mas­kou, Mar­ta Zió­łek, kte­rá modu­lo­va­ným hla­sem, jak ze záhro­bí varo­va­la před sou­čas­ným svě­tem. Její pro­roc­tví ale zce­la zanik­lo ve víru blyš­ti­vé a stá­le se pro­mě­ňu­jí­cí, vyso­ko­rych­lost­ní estrá­dy. Veš­ke­rá závaž­nost se tak vytra­ti­la pod balas­tem vizu­ál­ní­ho a slov­ní­ho klišé.

Dana Michel: CUTLASS SPRING
Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, per­for­mer­ka: Dana Michel
Hudeb­ní kon­zul­tant: David Dru­ry
Lighting Design: Kari­ne Gauthier

Raimund Hoghe: SONGS FOR TAKASHI
Kon­cept, cho­re­o­gra­fie a výpra­va: Raimund Hoghe
Tanec: Taka­shi Ueno, Raimund Hoghe
Umě­lec­ká spo­lu­prá­ce: Luca Gia­co­mo Schul­te
Svět­la: Raimund Hoghe, Amau­ry Seval
Zvuk: Pas­cal Gehrke

Mar­ta Zió­łek: MAKE YOURSELF
Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Mar­ta Zió­łek
Per­for­me­ři: Agnie­sz­ka Kryst, Ramo­na Nagab­c­zy­ńska, Robert Wasiewicz, Paweł Sakowicz, Katar­zy­na Siko­ra, Mar­ta Zió­łek
Zpěv: Maria Mag­da­le­na Kozłowska
Dra­ma­tur­gie: Anka Her­but
Hud­ba: Lubo­mir Grze­lak
Výpra­va a vizu­ál­ní efek­ty: Domi­ni­ka Olszowy