Kulturní centrum, kolektiv a produkční jednotka ALTA je neustále v pohybu. Po v pořadí třetím stěhování zakotvila v budově bývalého Panského pivovaru v Libni, kde třetího května odstartovala ostrý provoz. Oproti dřívějším členitým prostorám barokní Invalidovny nyní disponuje jako v někdejších halách v Holešovicích velkým sálem. Kudy vedla cesta do nového působiště a jak se zde zatím kolektiv ALTY zabydlel, jsem se zeptala umělecké ředitelky a výkonné ředitelky Studia ALTA Lucie Kašiarové a Lídy Vackové.
ALTA sídlila nejprve na Praze 7 v Holešovicích, později se přesunula na Prahu 8 do Karlína, hledali jste nové působiště cíleně v těchto městských částech?
Lída Vacková: Když jsme se dozvěděli, že se budeme muset z Holešovic vystěhovat, snažili jsme se i přes plánovanou stavbu náš pobyt v objektu bývalé autolakovny co nejdéle prodloužit. Následně jsme kontaktovali radnici Prahy 7 a snažili se nalézt náhradní prostor tam. Strávili jsme rok a půl v jednáních, jež nikam nevedla. V tu dobu jsme spolu s Lucií pod hlavičkou ALTY vstoupili do Iniciativy pro Invalidovnu, a to s tím, že v objektu ve správě Národního památkového ústavu, určenému k rekonstrukci, budeme provozovat jednu řekněme divadelní místnost, a to paralelně s naší holešovickou činností. Posléze se ukázalo, že ALTA jako taková nezanikne a její přesun do Invalidovny je cesta, jak dočasně přečkat periodu, než nalezneme místo, kde budeme pokračovat dál. Po roce působení na Invalidovně, kdy ji spravovala Iniciativa, složená z několika organizací, bylo jasné, že budovu musí do své správy převzít jedna, přičemž ALTA byla v tu chvíli nejstabilnější. Od začátku však bylo jasné, že pobyt v Invalidovně je jen provizorium, které mělo trvat dva roky. Nakonec jsme tam byli téměř tři roky.
Lucia Kašiarová: Bylo několik období, kdy jsme se rozhodovali, jestli se přeskupíme do produkční jednotky bez vlastního prostoru nebo jsme naopak organizace, která prostor potřebuje a chce se o něho starat, na čemž jsme se vždy shodli. A co se Invalidovny týče, příslib od generální ředitelky NPÚ Naděždy Goryczkové týkající se živého umění, které v Invalidovně plně podporovala, ji samotnou převálcoval, jelikož zjistila, že to není v rámci instituce schůdná cesta a bude lepší v ní zřídit muzeum s přidruženými komunitními aktivitami. Což je hrozná škoda, po dvou letech našeho působení je to místo, kam začali chodit lidé. Opouštíme živý prostor, který se může stát zase prázdným.
LV: Ze strany NPÚ jsme dostali nabídku, abychom v Invalidovně ještě rok zůstali, ovšem v situaci, kdy je do prostoru jakákoli investice zbytečná, jelikož má projít rekonstrukcí, nás přiměla odejít. Po opravě by sice v objektu měla pokračovat jakási umělecká a komunitní činnost, v tuto chvíli nám však provozovat v Invalidovně dvě místnosti malého charakteru nedává smysl. Potřebujeme se jako tým identifikovat s prostorem, který nás dotváří a zároveň o nás referuje.
Jaká byla cesta do vašeho nynějšího nového působiště, bývalého libeňského panského pivovaru?
LV: Do Libně jsem se dostala už dřív, a to v souvislosti s Löwitovým mlýnem, když jsem se do něho znovu vypravila, správce objektu, který mě provázel se dotázal, zda-li se jdu podívat i do vedlejší budovy tedy bývalého pivovaru a tak jsem šla. A ocitla se v místě, které disponuje rozlehlým sálem. V Invalidovně jsme se „museli smířit“ s tím, že jsme spíš laboratoř, a že vzhledem k omezenému prostou nedosáhneme na to, produkce reprízovat a zastřešit kolektivy, kterým nabídneme velký hrací prostor. Museli jsme se smířit s tím, že, i když nám chybí, v Holešovicích tahle etapa skončila. Nyní je pro nás naopak velká hala klíčová a postupně budeme zpřístupňovat další místnosti.
Kam jste po zkušenosti ALTY na Invalidovně tuto myšlenku, jelikož Lucie o ALTĚ hovoří vždy jako o myšlence, posunuli?
LK: Ověřili jsme si, že jsme organizace, která je schopná se adaptovat a to včetně
lidí, kteří s námi pracují. Z ALTY na Invalidovně vznikla spíš laboratoř, kde se umělecké projekty připravovaly a promýšlely, kde se mohlo experimentovat. Současně v ní fungovalo až pět skupin vedle sebe. Zároveň se ale potvrdilo, že nám hrací prostor chybí, že jsme rádi, když můžeme ukázat, co se nám s umělci podařilo vybudovat, kam dospěli, a mít tu možnost je při cestě k divákům následovat. Během aktuálního stěhování jsme naši myšlenku redefinovali. Tázali jsme se, co zanechat, co přenést do nového místa. Rozhodli jsme se, že chceme zůstat jakýmsi pracovním, laboratorním prostorem, zároveň nám však nové působiště přináší možnost se o projekty starat, uvádět je a reprízovat, posouvat umělce do uměleckého marketingu.
LV: Na Invalidovně jsme zjistili, že je pro nás důležitá zahrada, která je nejen prostorem okolo, ale díky níž jsme vidět. To se nám z logiky prostoru i majetkových poměrů v okolí, v Holešovicích nedařilo. Na Invalidovně jsme najednou měli 2000 m² zahrady, v Libni nyní máme veřejný prostor před budovou a zákoutí jež dotváří zdejší dobrou energii.
LK: Zahrádka i prostředí nám zároveň umožňuje komunitní činnost. Přičemž komunitu definujeme buď jako ty, kteří jsou nám blízko, potřebují pracovní prostředí, tzn. umělci a profesní komunita. K nim jsou pak přidruženi ti, které to zajímá, jsou nakloněni umění, kulturním aktivitám, tedy širší publikum, které s námi nutně nemusí komunitně žít.
V důsledku absence velkého sálu vás museli některé produkce opustit, na Invalidovně jste naopak získali tzv. spolubydlící, ti, co tam měli ateliér či zkušebnu, jak to bude s těmito spřátelenými subjekty v Libni?
LK: K úplnému odpojení nikdy nedošlo. Všechny umělecké skupiny nebo jednotlivci, co s námi spolupracovali již v Holešovicích, s námi zůstali v kontaktu, někdo měl na Invalidovně sklad, někdo zkoušel či měl rezidenci, někomu jsme pomohli dramaturgicky. Což znamená, že ve spolupráci s nimi, budeme pokračovat i zde. Nemohu předpovědět, jak konkrétně, projekty se vyvíjejí v čase a potřebách, ale co můžu říct, že na podzim připravujeme novou premiéru skupiny ME-SA, budeme spolupracovat s uskupením tYhle, intenzivně spolupracujeme, a to i na jiných pracovních úrovních s Jiřím Šimkem ze skupiny Ufftenživot, s Petrem Šavelem, z mladých skupin je to Manus art collective. Uskutečnit u nás premiéru jsme dali letos šanci i SPOLKu. Kombinace etablovaných skupin a řekněme nováčků bude probíhat i v další sezoně 2024. Nechceme umělce, kteří chtějí jen uvádět produkce, ale ty, kteří s námi budují partnerský vztah. Mladým umělcům navíc nabízíme prostor fyzický, ale i mentální. Bavíme se s nimi, jak fungovat v kulturním prostředí, jak se na scéně etablovat. V rámci našeho nového formátu artist to artist, se u nás vytvořila skupinka umělců, kteří vzájemně sdílí své zkušenosti.
V Libni chcete navázat spolupráci s dalšími místními kulturními subjekty, ať už z nezávislého sektoru či zřizované jako Divadlo pod Palmovkou.
LK: Spolupráci jsme již využili. Tím, že jsme se stěhovali, jsme od ledna neměli k dispozici prostory. Kurátor performance a mezioborových projektů Petr Dlouhý vymyslel, jak se napojit na další lokální spolky a iniciativy, díky tomu proběhl několikrát náš event v prostorách Galerie Světová 1, z čehož vzniklo hezké přátelství, které určitě bude pokračovat. Dále jsme dělali akci v Nové libeňské synagoze, kterou spravuje Spolek Krajina přílivu. Přijetí na libeňskou Palm Beach, jak ji Petr přezdívá, je skvělé.
LV: Důležitá není jen naše práce a energie v týmu, ale právě ona sousedství. V Libni jsme se setkali s neuvěřitelným přijetím, například z Velkého mlýna (projekt znovuoživení historické budovy Löwitova mlýna iniciovaný Spolkem Velký mlýn ve spolupráci s Městskou knihovnou, Prahou 8 a soukromými subjekty, poznámka red.), který je pod námi, táhneme pitnou vodu, kterou tu zatím nemáme. Oni procesem žádosti o stavební povolení, stejně jako vyjednáváním s městem již prošli, jsou fakticky rok před námi. Jejich otevřenost a sdílnost co se týče těchto problémů vůči nám je neuvěřitelná, a to i přesto, že doposud nikdy nepřišli do kontaktu s nezávislým uměním. Těším se na to, že nebudeme sami, už teď nejsme.
LK: Nevytváříme zde prostor pro uzavřenou instituci, snažíme se vejít do kontextu lokality, nasát ji a zjistit, co zdejší lidé chtějí a v čem bychom jim mohli být prospěšní. I když je občas budeme záměrně provokovat.
LV: Když jsme se na začátku rozhodovali, jestli do Libně naše aktivity přeneseme, studovali jsme i strategické dokumenty Prahy 8. Území libeňského podzámčí je od začátku definované jako rozvojová oblast pro volný čas a kulturu. Tím pádem nám naše aktivity zde dávaly smysl. Stejně jako to, že sál, v němž budeme působit, byl někdejší pivovarskou tančírnou, tedy místem, kde se kultura potažmo umění kdysi provozovalo.
Jak hodláte koncipovat sezonu i v důsledku možností objektu a počasí.
LK: Sezonu jsme začali 3. května a bude končit posledním říjnem. Program je sestaven ze sekcí obsahující rezidence, reprezentující pět linií, jsou různě zaměřené na tvůrčí proces, některé končí dokonce i uvedením premiéry a reprízováním, dále přenášíme některé staré inscenace z Invalidovny, které se adaptují do nového prostoru, snažíme se dělat produkce pro místní školy a děti.
LV: Dále máme několik mezinárodních projektů, některé letos končí či naopak začínají. Důležitý je blok česko – norsko – islandské spolupráce.
LK: V rámci rezidencí máme výměnné projekty s Chorvatskem, Rumunskem a také Norskem. Do ALTY se přijede prezentovat rumunské kulturní centrum Areal. Sezona končí v říjnu, pak se dostaneme do „útlumu“, kdy to navenek vypadá, že se nic neděje, my naopak intenzivně pracujeme na přípravách dalšího roku, píšeme granty, vzděláváme se, vyjíždíme do zahraničí.
LV: I v předchozích působištích existoval nějaký útlum, v Holešovicích to byl měsíc v létě a měsíc v zimě kvůli počasí a termoregulaci budov. V Invalidovně, kde se budova nevytápěla, to bylo podobné, jen delší období směřované do zimních měsíců. Teď máme za sebou etapu stěhování a první adaptace objektu a hrozně se těšíme na lidi.
