Před nedávnem obdržela Cenu Thálie v kategorii alternativní divadlo, a to i přesto, že se svou mezinárodní nezávislou skupinou T.I.T.S. performance group, jak říká, nepatří tak trochu nikam. Sama je rozkročena mezi českým a norským kontextem obdobně jako mezi různé styly a žánry. V duchu romantického pojetí umění věří, že se jeho prostřednictvím mohou lidé otevírat a že divadlo, které dělá, je pro všechny, nikoli jen pro úzkou komunitu.
Před nedávnem jste získala Cenu Thálie v kategorii alternativní divadlo, považujete se za alternativní umělkyni?
V performanci Badman, říkám, že nechci být ve smyslu genderu zaškatulkovaná, což vnímám i v rámci uměleckých oborů a žánrů. Mým cílem je zkoumat téma, materiál, vizualitu, které ke mně promlouvají a doufám, že se prostřednictvím divadla, jaké dělám, dotknou i ostatních. Do jaké kategorie nakonec spadnu, je mi jedno. Mezinárodní umělecká skupina T.I.T.S. performance group, kterou vedu, nepatří tak trochu nikam. V českém prostředí má silnou tradici zejména činoherní divadlo, které mě tolik nezajímá. Nechci replikovat to, co už lidé znají a co funguje.
Cena Thálie byla donedávna spojená především s tradičním činoherním divadlem, má pro vás tudíž nějakou relevanci?
Rozhodně. Je to důkaz proměny uvažování o divadle. Osobně z toho mám radost kvůli svým babičkám, jež se na předávání mohly dívat v televizi, “ to už přece něco znamená, že jo?”. A také kvůli otci, který za mě cenu přebíral, jelikož já tou dobou hrála v Norsku. V přímém přenosu řekl: Dámy a pánové a pány a dámové. Cena Thálie se tak díky tomu stala platformou i jinak smýšlejících lidí.
Mnoho let jste součástí norského kontextu, je tam divadlo, co do škatulkování nebo vnímání alternativy jiné?
Lehce, nicméně tradiční, interpretační metoda převažuje. Stanislavskij řádí všude a ve velkém. Možná existuje více scén a festivalů, v jejichž dramaturgii dominuje netradiční/alternativní divadlo nebo performance, i v odlehlejších místech než jen v Oslu. Jinak jsou si česká a norská divadelní krajina relativně podobné.
Kam vůbec spadají vaše divadelní začátky?
V rámci spolupráce Národního divadla moravskoslezského s naší základní školou si mě vyhlédla operní sbormistryně Lenka Živocká. Pochopitelně jsme se nevěnovali opeře, byli jsme jen malé, roztomilé děti, které zpívají. Bylo to ale mé první setkání s divadlem, které mě fascinovalo. Dalším důležitým impulzem se stal Dům dětí a mládeže v Kopřivnici, kde jsme jako mladí teenageři měli možnost v bezpečném prostředí, dělat to, co nás zajímá, a navíc bez toho, aniž bychom měli nějakého vedoucího. Mohli jsme dělat divadlo posvém, a to už mi zůstalo.
Pracujete především s tělem, fyzické divadlo v českém prostředí nemá zas tak dlouhou tradici, i když v 90. letech se tu několik takových skupin objevilo. Znala jste je nebo odkud vzešel impuls věnovat se právě tělesnému výrazu.
Viděla jsem TNF a skupinu Děrevo, v tu chvíli ke mně promlouvaly. Dnes už by mě jejich čistá forma neoslovila. Zásadní pro mě byla inscenace jedné z Turbových žaček Martiny Krátké, na základě, níž jsem se rozhodla studovat obor Klaunská scénická a filmová tvorba na JAMU. V podstatě šlo o studium fyzického divadla s tím, že jsme pracovali i audiovizuálně. Už v Kopřivnici jsme si jako teenageři hráli s kamerami a videem.
Jak vzpomínáte na studium na JAMU?
Byla jsem hodně mladá a netušila, jak má studium umění vypadat. Začínala jsem pod vedením Ctibora Turby, Pierre Nadaud se vedení ateliéru chopil posléze. Obor se formoval, studium bylo volné, pedagogové vycházeli z našich předpokladů a z toho, kam směřujeme. V tomto období pro mě bylo zásadní setkání a tvorba s choreografkou Ioanou Monou Popovici. Věděla jsem, že chci ve studiu pokračovat, a to i mimo Českou republiku. Pečlivě jsem prozkoumala studijní plány všech divadelních škol v Evropě a rozhodla se pro tři, v Berlíně, Amsterdamu a Fredrikstadu v Norsku (asi 80 km od Osla). Tam byly přijímačky jako první a jelikož mě přijali, dalších jsem se už nezúčastnila.
Jaké má Norská divadelní akademie, kam jste nastoupila, zaměření?
Obor se jmenuje acting, tzn. herectví, ale v podstatě jde o tvůrčí autorskou školu. Studium probíhá formou workshopů. Každý ročník má svého uměleckého vedoucího, který sleduje vývoj studentů, sám však vede pouze jeden až dva kurzy. Vyjma učitele zpěvu a herectví se pedagogové neustále střídají. Studijní plán se řídí tím, kdo je v ročníku. Pokud se sejdou studenti zaměření na pohyb, mají tím pádem více pohybu, pokud preferují hudbu, budou mít více kompozice. My měli hodně workshopů právě v koncept developmentu, kompozici, performance art a tanci. Je to mezinárodní škola, takže studium probíhá v angličtině. Ve škole v současné chvíli učím morning practice workshop: “Body of Many Voices”, což je můj hybridní přístup k tělesnosti, tanci a hlasu zároveň.
Jaké to bylo přijít do Skandinávie jako jiného kulturního kontextu?
Rychle jsem se musela naučit dobře anglicky, neboť do té doby jsem v tomto jazyce nepracovala. Určitě docházelo ke kulturním střetům a tření, které jsem musela řešit, jelikož jsem hodně přímá osoba. Někdy došlo i na slzy. Hodně jsem se toho především naučila. Přicházela jsem z tradičního prostředí, v tématech queer, gender, feminismu, rasové politiky jsem neměla žádnou edukaci. To, co mi dnes přijde jako samozřejmé, pro mě bylo neznámé. Musela jsem se zbavit obalů, které jsem měla naučené z českého prostředí. Kdybych si teď povídala se svojí starou Já, která přijela do Skandinávie, musela bych si vynadat. Příchod do Norska změnil diametrálně mé přemýšlení.
A změnil nebo zformoval také vaše umělecké směřování?
Určitě. Jsem poctivá a vášnivá studentka, i v tom, na co si ostatní stěžovali, jsem vždy našla nějaký smysl, což mě i umělecky posouvalo. Mantra školy zněla: “Fail, now is the time” (je čas na chyby) ve smyslu, až budete profesionálové obří chyby už dělat nemůžete. Tlačte na své hranice, zkoušejte a bořte to, co máte pocit, že můžete. Nicméně myslím, že tento přístup mi zůstal. A myslím si, že umění by mělo být odvážné, dokonce i troufalé. A když to někdy nevyjde a bude to holt chyba, tak si nenechat zbořit ten svůj svět, protože ten reálný to rozhodně nezboří. Hlavně, že se člověk snažil, dělat vše tak, jak nejlépe umí, v co bytostně věří a dál se vyvíjí. Hlavně nezpohodlnět.
V roce 2013 jste v Norsku ukončila školu a zároveň zformulovala své divadelní vize. V tomto „manifestu“ uvádíte, že vaším cílem je smyslová, atmosférická performance zkoumající hranice uměleckých forem, kde bude platit rovnováha mezi známým a neznámým, bezpečným a riskantním, instinktem a intelektem. Co na to říkáte nyní v roce 2022?
Přijde mi to, že to sedí, jen bych to dnes možná formulovala trochu jinak. Schází tam například slovo lidskost, které je pro mě velmi důležité. Věřím, že lidskost je z veškeré mé práce cítit, a to třeba například i z performance Cult of Busy, která pracuje hodně s mobilními telefony. Přijde mi, že kontrasty mohou koexistovat, neboť vytváří jakýsi meziprostor, průsečík věcí, takzvanou prahovost (treshold).
Skupina T.I.T.S. spojuje nejen performery, ale i výtvarníky a hudební skladatele, jak potom vznikají vaše díla.
Zpočátku jsme pracovali hodně kolektivně, což se začíná pozvolna proměňovat. Jako vedoucí většinou přijdu s tématem, které bych chtěla umělecky uchopit a prozkoumat. T.I.T.S má své jádro, ale jinak nejsme personálně stabilní, každý dělá i na jiných projektech. Což znamená, že, ne všichni vždy mohou a také ne vždy jsou všichni potřeba. Zároveň spolupracujeme i s novými lidmi, což je zdravé. Více hlav více ví. Složky pracují hodně společně, žádná většinou nepřebijí ty ostatní, i když to tak může na někoho působit, podle mého jsou si rovny.
To byl můj případ v souvislosti s Tumor: Polyamor, kde podle mě text dominoval.
I tam, kde používám pevný text jako například Tumor: karcinogenní romance a Tumor: Polyamor však byly na počátku určité jiné motivy, jako karaoke songy, fyzikalita, požírání, videa či luminiscenční vizualita. Někdy vzniká text až v průběhu a je dílem samotných performerů, pochopitelně nemá takový rozsah a strukturu. Text pro mě ale není nejdůležitější. V performanci Mine, která spočívá ve fyzické technice intenzivně pracující s hlasem, jsem například věděla, jaké mě zajímá téma a jakou formu si chci vyzkoušet (opera). Text byl minimální. A v rozpracovaném představení There is something in the air, nebude asi vůbec.
Pracujete s různými spolupracovníky, jak si je vybíráte? Mají něco, co vás na nich přitahuje?
Nemám na to přesný klíč. Určitě je tam element náhody, zároveň si s nimi rozumím lidsky. Zajímá nás stejné téma nebo mají v rámci své tvorby, co nabídnout. Vždycky je tam fascinace na jedné či více úrovních.
Žít projektovým způsobem není jednoduché, jste rozkročená mezi dvě divadelní kultury, potažmo mezinárodně, jak dlouho se dá tohle vydržet?
Nevím, momentálně namísto abych si Thálii užívala, o všem pochybuji. Právě proto by měl člověk hledat věci, za kterými si stojí, témata, jež ho zajímají a spolupracovníky, s nimiž chce opravdu pracovat. Když zjistím, že si s někým nesedím, nemá to smysl dál pokračovat. Jelikož slavná ani bohatá nebudu, trpět v rámci procesu by už bylo přes míru. Koncept trpícího umělce je blbost, všichni trpíme a dostatečně. Zároveň bychom všichni chtěli mít nějakou stabilitu, ale nechceme se vzdát toho, za čím si stojíme. Což neznamená, že to bude po chuti všem. Chtěla bych ale dělat divadlo pro všechny. Kromě My Own Private Picture, kde se na mě promítala obří vagina, zvu na všechny projekty i své babičky. Věřím, že se lidé mohou otevírat a jestli otevřeme jednoho člověka je to úžasné. A kdykoliv na nás přijde někdo z jiné sociální bubliny, než je ta naše, oslavuju! Jsem romantický typ umělce, možná, že se to nikdy nestane, ale uvnitř v hlavě nedělám divadlo jen pro svoji komunitu, ale prostě pro lidi, a to pro VŠECHNY.
