Petr Tyc: Nechci organizovat, ale vést

Do čtvr­té deká­dy své exis­ten­ce vstou­pi­la taneč­ní kon­zer­va­toř Dun­can Cen­t­re pod novým vede­ním. Ve výbě­ro­vém říze­ní uspěl taneč­ník, cho­re­o­graf a peda­gog Petr Tyc. V let­ních měsí­cích, kdy vrcho­li­la jeho pří­pra­va na pře­vze­tí funk­ce, jsme se sešli nad otáz­ka­mi pří­mo sou­vi­se­jí­cí­mi s kon­kur­zem, dlou­ho­do­běj­ší kon­cep­cí ško­ly, a nako­nec i vize­mi pří­mo se dotý­ka­jí­cí­mi aktu­ál­ní­ho obra­zu sou­čas­né­ho tan­ce. Po téměř roce jsme se k dis­ku­zi nad smě­řo­vá­ním Dun­can Cen­t­re vrá­ti­li pro­střed­nic­tvím něko­li­ka dopl­ňu­jí­cích otá­zek. Roz­ho­vor tak lze vní­mat jako více méně časosběrný.

---

ČERVENEC 2021

Proč jste se roz­ho­dl při­hlá­sit do výbě­ro­vé­ho říze­ní na pozi­ci ředi­te­le Dun­can Cen­t­re?
Účast­nil jsem se ho již před šes­ti lety. Stál jsem na roz­ces­tí a hle­dal, kam dál vyra­zit, pro­to jsem se roz­ho­dl, že to zku­sím. O jeden hlas jsem pro­hrál. Situ­a­ce pro mě byla více méně uza­vře­ná. Teď po šes­ti letech jsem se roz­ho­dl, že to zku­sím zno­vu. Beru to jako vel­kou výzvu, ale ne z hle­dis­ka karier­ních ambic.

Proč tedy?
Kon­zer­va­toř Dun­can Cen­t­re hra­je v mém živo­tě zásad­ní roli, i když jsem na ní nestu­do­val, vedl jsem tam pou­ze workshop. Jako cho­re­o­graf jsem však pra­co­val s řadou absol­ven­tů této ško­ly, nebo sle­do­val jejich prá­ci a čas­to ji veli­ce obdi­vo­val. Když jsem v roce 1992 (v tom­to roce byl zalo­žen Dun­can Cen­t­re, poznám­ka red.) ode­šel ze Šmo­ko­va Praž­ské­ho komor­ní­ho bale­tu, kde jsem vyros­tl, do Lon­dý­na do Ram­bert Dan­ce Com­pa­ny, byla to pro mě obrov­ská změ­na. Z „taneč­ní­ho rea­lis­mu“ jsem se dostal k filo­zo­fii Mer­ce Cun­ningha­ma, tedy čis­tě abs­trakt­ní­mu tan­ci. A když jsem se pak po dvou letech vrá­til domů, byl jsem svo­jí zahra­nič­ní zku­še­nos­tí sil­ně ovliv­něn. Postup­ně jsem hle­dal vlast­ní výraz v kon­tex­tu stře­do­ev­rop­ské­ho význa­mo­vé­ho poje­tí tan­ce. Na této ces­tě jsem potká­val taneč­ní­ky z Dun­ca­nu. Záro­veň je nut­né při­po­me­nout, že v dru­hé polo­vi­ně 90. let byli v Dun­ca­nu pre­zen­to­vá­ni vyni­ka­jí­cí uměl­ci evrop­ské alter­na­tiv­ní scény.

V čem se liši­la vaše kon­cep­ce roz­vo­je ško­ly před šes­ti lety a dnes?
Kon­cep­ci jsem pod­le aktu­ál­ní situ­a­ce upra­vil a roz­ší­řil, v pod­sta­tě jsem ale vyšel z té původ­ní. Roz­díl mezi teh­dy a teď je v tom, že jsem o šest let moud­řej­ší. Ško­la za tu dobu také pro­šla jis­tou zku­še­nos­tí. Záro­veň jsem se sna­žil o Dun­can Cen­t­re dozvě­dět co nejvíc.

Ško­la půso­bi­la v 90. letech jako zje­ve­ní, jaká je její pozi­ce dnes?
Kon­zer­va­toř byla radi­kál­ní spíš v post­ko­mu­nis­tic­kém kon­tex­tu. Eva Bla­žíč­ko­vá zjev­ně neby­la men­tál­ně zatí­že­ná mizer­nou situ­a­cí v sou­čas­ném umě­ní v tom­to pro­sto­ru. Tra­di­ce dun­ca­nis­mu a ško­la Jar­mi­ly Jeřáb­ko­vé, ze kte­ré vychá­ze­la, se uká­za­ly jako aktu­ál­ní a rezo­no­va­ly v kul­tur­ních spo­le­čen­ských kru­zích. Pro­je­vi­la se i kon­ste­la­ce 90. let jako ote­vře­né­ho pro­sto­ru, z hle­dis­ka západ­ní­ho svě­ta neo­ra­né­ho pole s vel­ký­mi mož­nost­mi. Dneš­ní situ­a­ce je jiná. Ve ško­le už není Eva Bla­žíč­ko­vá. Čes­ký pro­stor se pro­mě­nil, už nejsme ti zají­ma­ví, odliš­ní nováč­ci s mno­ha výho­da­mi. Západ na nás není zvě­da­vý, obzvlášť, když se mu chce­me připodobnit.

Co feno­mén Dun­can Cen­t­re obe­stře­ný jis­tým tajem­stvím?
To už samo o sobě dál neob­sto­jí, musí­me ho dopl­ňo­vat novým obsa­hem. Sni­žo­vá­ní ambi­cí k pou­hé výcho­vě správ­ným způ­so­bem si umě­lec­ká ško­la nemů­že dovo­lit, vize musí být sil­něj­ší, ško­la musí mít výraz­nou tvář. Je tře­ba vyu­žít všech­ny hod­no­ty, kte­ré byly do ško­ly vlo­že­né a žijí v jejích absol­ven­tech, kte­ří dnes na ško­le učí. Je tře­ba se maxi­mál­ně sna­žit, aby prá­vě tito lidé byli inspi­ro­vá­ni a moh­li inspi­ro­vat dal­ší stu­den­ty. Aby se maxi­mum toho, co bylo Evou Bla­žíč­ko­vou do ško­ly vlo­že­no, pře­nes­lo dál. Nemu­sí to být nezbyt­ně tajem­stvím zastře­ný dun­ca­nis­mus, ale kre­a­ti­vi­ta lidí, kte­ří hle­dí do budouc­nos­ti, niko­li do minu­los­ti a jsou ote­vře­ní novým věcem, chtě­jí se učit. Umě­lec­ká ško­la je sou­stav­né hledání.

Mlu­ví­te o výraz­né vizi, mohl bys­te ji tro­chu při­blí­žit?
Kaž­dá umě­lec­ká ško­la má dvě mož­nos­ti, může hle­dat napros­to výji­meč­nou osob­nost, kte­rou posta­ví do své­ho čela, aby ji pře­tvo­ři­la ve své dílo, nebo se může vydat smě­rem ote­vře­nos­ti a nekon­čí­cí­ho hle­dá­ní. Dun­can Cen­t­re sdru­žu­je množ­ství lidí, kte­ří ško­lou vět­ši­nou pro­šli, mají urči­tý způ­sob myš­le­ní, své koře­ny, zku­še­nost a před­sta­vu, kam se vydat. Ovšem nevím o tom, že by někdo z nich něja­kou svou výraz­nou před­sta­vu ve ško­le pro­sa­zo­val. Do ško­ly nejdu s tím, abych zde rea­li­zo­val svou vizi, ale komu­ni­ko­val, for­mu­lo­val, hle­dal ces­tu a sna­žil se jí smě­řo­vat. Urči­tě budu do ško­ly vná­šet svůj názor a pohled na taneč­ní umě­ní, ale vize by měla vzni­kat spo­leč­ně v kolek­ti­vu. Eva Bla­žíč­ko­vá se také obklo­po­va­la pod­nět­ný­mi osob­nost­mi, stej­ným způ­so­bem bych rád pra­co­val i já. Nechci být mana­žer, ale lídr. Nechci orga­ni­zo­vat, ale vést. Je to o komu­ni­ka­ci dovnitř ško­ly a ven a také výbě­ru spo­lu­pra­cov­ní­ků. Vol­ba člo­vě­ka, kte­rý bude ve ško­le učit nebo pove­de díl­nu, ško­lu záro­veň smě­řu­je. Není však tře­ba mlu­vit vzlet­ně o vizích. Co pova­žu­ji za důle­ži­té, je mířit vyso­ko. Jinak by moh­la být ško­la pro nada­né žáky pro­mar­ně­ná šance.

Mys­lí­te, že úlo­ha ředi­te­le Dun­can Cen­t­re je více umě­lec­kou nebo mana­žer­skou pozi­cí?
Člo­věk, kte­rý je ve vede­ní ško­ly musí umě­ní rozu­mět, musí být scho­pen roze­znat umě­lec­kou kva­li­tu, dob­rý tanec od špat­né­ho. Je také potře­ba, aby chá­pal tanec jako sou­část sou­čas­né­ho umě­ní, jako něco co do něho zapadá.

Sou­čas­ný tanec aktu­ál­ně výraz­ně inkli­nu­je k per­for­ming arts, vzni­ka­jí růz­né cros­so­ve­ry, jak se na to v sou­vis­los­ti s Dun­can Cen­t­re a tře­ba i jeho osno­va­mi, dívá­te?
Je zají­ma­vé, že ten­den­ci pře­kra­čo­vat žánro­vé hra­ni­ce měli absol­ven­ti Dun­can Cen­t­re od začát­ku. Kris­tý­na Lho­tá­ko­vá vytvá­ře­la insce­na­ce, kte­ré čas­to neby­ly vůbec zalo­že­ny na tan­ci. Opí­ra­la se o skvě­lou dra­ma­tur­gii, v níž vyu­ží­va­la vylo­že­ně diva­del­ní pro­střed­ky. Pet­ra Haue­ro­vá je autor­kou sil­ně diva­del­ně vizu­ál­ních děl, kde byl tanec jen jed­nou ze slo­žek. I v pra­cích mlad­ších absol­ven­tek jako Mar­ta Voden­ko­vá se vysky­tu­je sil­ný diva­del­ní prvek.

Lze tanec vůbec (na)učit?
Umě­lec­ká ško­la může žákům pomo­ci v sobě kre­a­ti­vi­tu obje­vit, může ji pod­ně­co­vat a učit řemes­lo. Sám se necí­tím být taneč­ním peda­go­gem, ale o výu­ce cho­re­o­gra­fie jsem hod­ně pře­mýš­lel, a zejmé­na díky své pra­xi věřím, že jako vyu­ču­jí­cí v oblas­ti tvor­by jsem scho­pen stu­den­tům něco pře­dat. Jako taneč­ník jsem vždy hle­dal prin­ci­py správ­né­ho pohy­bu. Tak­že i v oblas­ti taneč­ních tech­nik, dou­fám, doká­žu mla­dým taneč­ní­kům něco předat.

ČERVEN 2022

Na začát­ku minu­lé­ho roz­ho­vo­ru jste tvr­dil, že pozi­ci ředi­te­le Dun­can Cen­t­re bere­te jako vel­kou výzvu, ostat­ně do výbě­ro­vé­ho říze­ní jste se hlá­sil podru­hé, loni úspěš­ně. Změ­ni­lo se něco na tom­to kon­sta­to­vá­ní?
Od srp­na minu­lé­ho roku, kdy jsem nastou­pil, jsem se sezna­mo­val s fun­go­vá­ním ško­ly po strán­ce legisla­tiv­ní, finanč­ní, per­so­nál­ní. Pře­de­vším ale po strán­ce kon­cep­ce vzdě­lá­vá­ní a její­ho napl­ňo­vá­ní. Zatím­co prv­ní aspek­ty mají pev­ná pra­vi­dla a pomá­ha­jí mi s nimi zástup­ky­ně ředi­te­le, eko­nom, a dal­ší kole­go­vé, všech­na roz­hod­nu­tí ohled­ně kon­cep­ce a její­ho napl­ňo­vá­ní jsou na mně. Nemys­lím tím, že bych roz­ho­do­val bez podrob­né dis­ku­ze s kole­gy, ale názo­ry se liší a jsou čas­to ovliv­ně­ny oba­va­mi ze změ­ny, osob­ní­mi moti­va­ce­mi nebo tře­ba vzta­hy. Komu­ni­ka­ce a dosa­ho­vá­ní kon­sen­su je čas­to vel­mi obtíž­né. Tak­že to výzva stá­le je.

Na začát­ku moji nej­bliž­ší pod­ří­ze­ní oče­ká­va­li, že chci osob­ně roz­ho­do­vat o všem, co se ve ško­le sta­ne. Tako­vých úko­nů je ale až pře­kva­pi­vě hod­ně, a navíc tako­vá for­ma říze­ní není zdra­vá. Postup­ně jsme si nasta­vi­li reál­něj­ší roz­dě­le­ní kom­pe­ten­cí. Kro­mě prá­ce ve ško­le jsem absol­vo­val povin­né vzdě­lá­vá­ní pro ředi­te­le, nedáv­no jsem ho zakon­čil obha­jo­bou závě­reč­né práce.

Do ško­ly jste nahlí­žel pou­ze zvnějš­ku, jaký je na ni váš aktu­ál­ní pohled po téměř roč­ní zku­še­nos­ti?
Je to vel­mi dob­rá ško­la. A je to tak díky základ­ní kon­cep­ci taneč­ní­ho vzdě­lá­vá­ní v KDC, kte­rou Eva Bla­žíč­ko­vá vytvo­ři­la. Zjed­no­du­še­ně by se dalo říct, že zatím­co jiné kon­zer­va­to­ře a taneč­ní ško­ly u nás se zamě­řu­jí na vir­tu­o­zi­tu, KDC se zamě­řu­je na tvo­ři­vost a umě­lec­kou hloub­ku. Tato kon­cep­ce vychá­zí z kom­bi­na­ce před­mě­tů: tech­ni­ky pod­le Dun­can meto­dy a dal­ší moder­ní a sou­čas­né taneč­ní tech­ni­ky, impro­vi­za­ce, tvor­ba. A samo­zřej­mě na způ­so­bu jejich výu­ky, kva­lit­ních učitelích.

Aby se ško­la moh­la dál roz­ví­jet, potře­bu­je však hle­dat dal­ší pilí­ře, na kte­rých bude stát. Dokud byla ve ško­le Eva Bla­žíč­ko­vá, byla hlav­ním pilí­řem z val­né čás­ti ona, její cha­risma a její auto­ri­ta. V tom dob­rém, ale i nao­pak, drže­la ško­lu jak­si pev­ně sevře­nou. Ona pro­mě­ňo­va­la to, co jsme nazva­li tajem­nou filo­zo­fií své meto­dy, v urči­té reál­né výsled­ky. Mys­lím, že je ta filo­zo­fie stá­le plat­ná, ale také si mys­lím, že sama o sobě dnes už nesta­čí. Také její taju­pl­nost věci nepři­dá­vá — kaž­dý z žáků Evy Bla­žíč­ko­vé si ji vysvět­lu­je po svém. Pro­to teď usi­lov­ně dis­ku­tu­je­me o kro­cích, kte­ré budou pří­nos­né. Po roce své­ho sezna­mo­vá­ní se se ško­lou mám cel­kem jas­no v tom, co je tře­ba zlepšovat.

Vrá­tím se ješ­tě k sou­čas­né kva­li­tě ško­ly. Neměl bych totiž zapo­me­nout na výu­ku tzv. teo­re­tic­kých před­mě­tů. Máme ve ško­le vyni­ka­jí­cí mla­dé uči­te­le, zapá­le­né pro svou prá­ci. Pokra­ču­je­me ve zlep­šo­vá­ní vzdě­lá­va­cích plá­nů jed­not­li­vých předmětů.

Mlu­vil jste o hle­dá­ní peda­go­gů-osob­nos­tí, ote­vře­ných novým věcem, kte­ří budou inspi­ro­vat dal­ší stu­den­ty. Máte již kon­krét­ní jmé­na?
Za vel­mi význam­nou pova­žu­ji domlu­ve­nou spo­lu­prá­ci s Janem Horá­kem, umě­lec­kým šéfem Stu­dia Hrdi­nů. V příš­tím roce se bude podí­let na výu­ce před­mě­tu Tvor­ba. Dal­ším dra­ma­tur­gem, v tom­to pří­pa­dě dra­ma­tur­gy­ní, se kte­rou jsem zatím jen kon­zul­to­val své zámě­ry a veli­ce dou­fám v užší dlou­ho­do­bou spo­lu­prá­ci, je Maja Hrie­šik. Ta se věnu­je (nejen) taneč­ní a diva­del­ní dramaturgii.

Zahá­jil jsem spo­lu­prá­ci s Pierrem Nadaud, vedou­cím Ate­li­é­ru Fyzic­ké­ho diva­dla JAMU. Už u nás vedl jed­nu díl­nu, v příš­tím roce počí­tám se dvě­ma roz­sáh­lej­ší­mi, než byla ta letoš­ní. Peda­gož­ky ško­ly Mar­ta Voden­ko­vá s Petrou Haue­ro­vou vyjed­na­ly spo­lu­prá­ci s cho­re­o­gra­f­kou Tere­zou Ondro­vou. Ta teď vrcho­lí a dou­fám, že na ni navá­že­me. Vel­mi zají­ma­vá absol­vent­ka KDC a čer­s­tvě také Fol­kwang Uni­ver­si­tät der Kün­s­te Sára Kolu­cho­vá letos ved­la týden­ní díl­nu, na příští rok plá­nu­je­me dal­ší. Prv­ní škol­ní rok v roli peda­go­ga KDC už má letos za sebou Hele­na Arenber­ge­ro­vá a já jsem moc rád, že pokra­ču­je. Do ško­ly se vrá­ti­ly Eliš­ka Bene­šo­vá a Kate­ři­na Stupecká.

Zatím prv­ní krůč­ky jsme udě­la­li v oblas­ti spo­lu­prá­ce s výtvar­ní­ky. Letos to byla spo­lu­prá­ce s ate­lie­ry Micha­la Pěchouč­ka a Jiří­ho Čer­nic­ké­ho na UMPRUM. Ze spo­lu­prá­ce s ate­li­é­rem Micha­la Pěchouč­ka vzni­kl krát­ký film. Kurá­to­ra a kole­gu Jiří­ho Čer­nic­ké­ho na UMPRUM Micha­la Novot­né­ho jsem požá­dal o vede­ní semi­ná­ře na téma tanec v sou­čas­ném výtvar­ném umě­ní. Dou­fám, že spo­lu­prá­ci s těmi­to a dal­ší­mi výtvar­ní­ky bude­me dál rozvíjet.

V KDC už ovšem výji­meč­né umě­lec­ké osob­nos­ti dlou­ho­do­bě půso­bí. Jako pří­klad bych uve­dl skla­da­tel­ku Janu Vörö­šo­vou. Její poten­ci­ál bych rád vyu­žil ješ­tě lépe, než tomu bylo dosud.