Bazaar – na pokraji smrti a nového zrození

Po loň­ském digi­tál­ním pro­vi­zo­riu – malé smr­ti diva­dla se na sklon­ku letoš­ní­ho léta opět v plné síle (znovu)zrodil fes­ti­val pro­gre­siv­ních scé­nic­kých pra­cí Baza­ar. Vyjma domi­nant­ní­ho umě­lec­ké­ho akce­le­rá­to­ru ozna­čo­va­né­ho jako Sobot­ní Baza­ar, během něhož se roz­pra­co­va­ná díla dostá­va­jí popr­vé před zra­ky divá­ků, upo­zor­nil na sym­pa­tic­ky pod­vrat­né Hlu­bi­ny domá­cí sku­pi­ny Wari­ot Ide­al a nabí­dl dvě pozo­ru­hod­né zahra­nič­ní pro­duk­ce – You Are Safe Agá­ty Sini­ar­ské a Toge­ther slo­vin­ské­ho dua Leja Juri­šić / Mar­ko Man­dić aspi­ru­jí­cí na udá­lost roku. Defi­ni­tiv­ně tak vyvrá­til zako­ře­ně­né pře­svěd­če­ní zdej­ších fes­ti­va­lo­vých mata­do­rů o inspi­ra­tiv­ním zápa­do­ev­rop­ském diva­dle a umě­lec­ky pofi­dér­ních výsled­cích bar­ba­rů z východu.

Podti­tul letoš­ní­ho roč­ní­ku Jsme kra­ji­na, měl logic­ky odrá­žet ústřed­ní téma lid­ské popu­la­ce na pla­ne­tě Zemi – pro­bí­ha­jí­cí kli­ma­tic­kou kata­stro­fu (v rám­ci fes­ti­va­lu se také usku­teč­ni­lo dis­kus­ní setká­ní uměl­ců s věd­ci a eko­lo­gic­ký­mi akti­vis­ty), nako­nec nabí­dl celou šká­lu aso­ci­a­cí a mož­ných vari­ant toho­to sou­slo­ví. Jsme kra­ji­nou ve smys­lu shlu­ku buněk, kte­ré vytvá­ří živý orga­nis­mus stej­ně jako strom, rost­li­nu či, bak­te­rii. Jsme sou­čás­tí pří­ro­dy a její­ho řádu a cha­o­su. Naše těla jsou slo­ži­tou sce­né­rií tvo­ře­nou množ­stvím sva­lů a kos­tí, kaž­dé jiné, s jiný­mi dis­po­zi­ce­mi a vněj­ším vzhle­dem. Naše ner­vo­vá sou­sta­va je slo­ži­tým teré­nem s nepře­ber­ný­mi odstí­ny emo­cí. A v nepo­sled­ní řadě i vzá­jem­né vaz­by mezi jed­not­li­vý­mi lid­ský­mi orga­nismy vzdá­le­ně při­po­mí­na­jí, hloub­ku oce­á­nů stej­ně jako hor­stva a pro­lákli­ny, kte­ré se naštěs­tí ješ­tě pořád sna­ží­me pře­ko­ná­vat. Rodí­me se, umí­rá­me a stá­le věří­me, že tato man­t­ra bude věč­ná. Ale co bude s pla­ne­tou, na níž zemře život? Ane­bo zmi­zí jen člo­věk? I tako­vé otáz­ky tanou na mysl při kon­fron­ta­ci se zmí­ně­ný­mi insce­na­ce­mi. Kaž­dá ostří jed­not­liv­ce potaž­mo lid­ský rod ve vzta­hu k pří­ro­dě v odliš­ném úhlu a pod jiným mik­ro­sko­pic­kým sklem. Kaž­dá zkou­má hra­ni­ci smr­ti a nové­ho zro­ze­ní. Hlu­bi­ny jsou návra­tem k ritu­á­lu a nábo­žen­ství, kte­ré však hyne v post­mo­der­ním para­do­xu a sna­ze pře­chyt­ra­čit při­ro­ze­ný běh věcí. You Are Safe v odlid­ště­né podo­bě, pro­střed­nic­tvím bytos­tí, kte­ré pře­ži­ly eko­lo­gic­kou destruk­ci. A str­hu­jí­cí per­for­man­ce Toge­ther nao­pak pomy­sl­ným výkři­kem: ecce homo!

Těž­ko v čes­kém per­for­ma­tiv­ním teré­nu hle­dat sku­pi­nu či pro­jekt, kte­rý by tak doko­na­le souzněl s letoš­ním fes­ti­va­lo­vým mot­tem a záro­veň posou­val hra­ni­ce scé­nic­ké­ho umě­ní, jako se to daří usku­pe­ní Wari­ot Ide­al v jejich Hlu­bi­nách. Z exis­tu­jí­cích mě napa­dá pou­ze zábě­rem i zámě­rem spří­z­ně­né usku­pe­ní Han­da Gote či zánov­ní Tabu­la Rasa. V Hlu­bi­nách sle­du­je­me tro­ji­ci obskur­ních nomá­dů sna­ží­cích se nalézt spá­su ve sta­ro­zá­kon­ní obě­ti stej­ně jako šaman­ském ritu­á­lu. Jen­že pod­sta­ta lid­ské­ho pachtě­ní, kte­rou záměr­ně povy­šu­je­me do tra­gic­kých poloh, je ve sku­teč­nos­ti banál­ní a mnoh­dy absurd­ní. V tako­vém svě­tě pro­to může z trpí­cí­ho Boha povstat nový bůh, hoke­jo­vý bran­kář a Sysi­fos done­ko­neč­na krá­če­jí­cí po dře­vě­né klá­dě a zasy­pá­va­jí­cí se lis­tím, gro­tesk­ně padat na při­pra­ve­nou sta­rou mat­ra­ci. Obra­zy, jež nám Wari­o­ti před­klá­da­jí, balan­cu­jí na hra­ně váž­nos­ti a trap­nos­ti, aniž by nám v naší nejis­to­tě poskyt­li sebe­men­ší indi­cii. Úlev­ným nám může být zje­ve­ní doko­na­le ani­mo­va­né­ho ducha „Bří­zá­ka,“ jež uza­ví­rá před­cho­zí poku­sy o život a jeho smysl.

Série obra­zů v pohy­bu a akci Agá­ty Sini­ar­ské, zná­mé svý­mi eko-femi­nis­tic­ký­mi a eman­ci­pač­ní­mi pro­jek­ty, You Are Safe, vychá­zí z kon­tras­tu mezi extrém­ní poma­los­tí až vláč­nos­tí a jeho obrá­ce­nou polo­hou, pře­pje­tím ba dokon­ce explo­zí. Tři obna­že­né ženy trů­ní­cí na ige­li­to­vé plo­še jako by zosob­ňo­va­ly někte­ré z iko­nic­kých děl sta­rých mis­trů, ševe­lí, hvíz­da­jí a pro­vo­ka­tiv­ně pomr­ká­va­jí do postup­ně se plní­cí­ho pub­li­ka. Spo­lu se začát­kem se však v ost­rém stři­hu pro­mě­ňu­jí v nekon­krét­ní bytos­ti, snad posled­ní znám­ky živo­ta na jinak pus­té pla­ne­tě. Smys­lem není kon­kre­ti­za­ce, ani defi­ni­ti­va. Spíš záblesk, impre­se, údiv nad až nepři­ro­ze­nou modu­la­cí lid­ské­ho těla, z níž per­for­mer­ky vysvo­bo­zu­je vel­ký třesk – umně vizu­a­li­zo­va­ná píseč­ná bou­ře, kte­rá rodí nový, umě­lo­hmot­ný svět pre­fab­ri­ká­tů jako doko­na­lé náhraž­ky někdej­ší, nyní již nadob­ro ztra­ce­né přírody.

Málo­kdy se při spo­leč­né prá­ci sejdou uměl­ci s tak ohrom­ným osob­ním cha­risma­tem a jevišt­ní pré­zens, jaký­mi dis­po­nu­je slo­vin­ské duo Leja Juri­šić a Mar­ko Man­dić, kte­ří doká­za­li v aré­ně Pon­ce i při­lehlém ven­kov­ním pro­sto­ru napl­nit neu­vě­ři­tel­ných šest hodin fyzic­kou akcí. Ať se na scé­ně dělo coko­li, nároč­né až hra­nič­ní kre­a­ce, momen­ty zklid­ně­ní a rela­xa­ce i zdán­li­vá prázd­no­ta, od těch dvou nešel odtrh­nout zrak. Pro­střed­nic­tvím své­ho (v pří­pa­dě Mar­ko Man­diće povět­ši­nou nahé­ho) těla, a to tře­ba i odha­le­ním jeho intim­ní fyzi­o­lo­gic­ké potře­by, kte­rá ani v nejmen­ším nepů­so­bi­la jak­ko­li hra­ně, pro­vo­ka­tiv­ně či snad dokon­ce obscén­ně, ale i pros­tým bytím zno­vu a zno­vu při­ta­ká­va­li lid­ství. A to dokon­ce při plném vědo­mí toho, že: „jeho smy­sl jen čas­to razí ces­tu nesmys­lu.“ Jejich Toge­ther je plné šar­vá­tek a pádů, kle­sa­jí však se stej­nou ener­gií a váš­ní, s jakou se doká­žou sbli­žo­vat a vrůs­tat jeden do dru­hé­ho, mění při­tom mas­ky i dané okol­nos­ti. Ať už mají kýbl na hla­vě nebo si zrov­na hra­jí na býčí zápa­sy, je v tom všech­no, odva­ha i strach, lás­ka i nená­vist. A nechy­bí ani všu­dypří­tom­ná iro­nie. Per­for­man­ci dopro­vá­zí hudeb­ní pla­y­list napříč žánrů a sty­lů, na ze stro­pu visí­cích obra­zov­kách se obje­vu­jí glo­sy a teze, obo­jí čas­to mra­zi­vě zci­zu­jí­cí pro­bí­ha­jí­cí jevišt­ní akci.

Navzdo­ry závaž­né­mu téma­tu, jež si letoš­ní Baza­ar zvo­lil, pře­ci jen před­sta­ve­ný­mi pro­jek­ty zasel kap­ku opti­mis­mu, a to, že na pokra­ji smr­ti sou­čas­né civi­li­za­ce, pře­ci jen zůstá­vá jis­tá nadě­je na nové zro­ze­ní, nově reha­bi­li­to­va­nou huma­ni­tu, nové občan­ské angaž­má i nové rovi­ny scé­nic­ké­ho umění.

Wari­ot Ide­al: Hlubiny
Režie: kol.
Účin­ku­jí: Voj­ta Šve­jda, Jan Kali­vo­da, Jan Dörner
Pre­mi­é­ra: 30. 10 2018

Aga­ta Sini­ar­ska: You Are Safe 
Kon­cept, cho­re­o­gra­fie: Aga­ta Sini­ar­ska, Ania Nowak, Katar­zy­na Wolinska
Účin­ku­jí: Aga­ta Sini­ar­ska, Ramo­na Nagab­c­zy­ńska, Karo­li­na Kraczkowska
Dra­ma­tur­gie: Mate­u­sz Szymanowka
Svě­tel­ný design: Joan­na Les­nie­rowska Pro­duk­ce: Nowy Tea­tr ve Var­ša­vě, Art Stati­ons Foun­dati­on Gra­zy­ny Kul­c­zyk v Pre­mi­é­ra: 12.7. 2018

Uri­šić – Man­dić: Together
Autor: Leja Juri­sic & Mar­ko Mandic
Ve spo­lu­prá­ci s: Bojan Jabla­no­vec a Semi­ra Osmanagić
Účin­ku­jí: Leja Juri­šić a Mar­ko Mandič
Tex­ty živě: Semi­ra Osmanagic
Tech­nic­ká režie: Matej Bobič
Pro­du­cent: Žiga Predan
Pro­duk­ce: Pekin­pah & VIA NEGATIVA
Kopro­duk­ce: Kino Šiška
Pre­mi­é­ra: 27. 1. 2018