První Pinkbus proběhl těsně před covidovou epidemií, nikdy nezapomenu na strhující energii a totální vzájemnost, která se mezi performery a diváky vytvořila ve Venuši ve Švehlovce. Ten večer jako by padly všechny stereotypy a bariéry. Bylo jedno kdo, je kdo, šlo o oslavu lidství, vášnivou, drzou, provokující, upřímnou. Za tři roky své existence se stal Pinkbus neodmyslitelnou součástí domácí (nejen queer) umělecké scény. Festival …příští vlna/next wave… mu udělil ocenění producentský počin roku, Pinkbus zahajoval festival Malá inventura, v létě se představil v rámci divadelní sekce na slovenském hudebním festivalu Pohoda. U pomyslného kulatého stolu se se mnou sešli čtyři výrazné osobnosti spojené s touto platformou: Martin Talaga – Venice, Tomáš Procházka – La Cuntessa, Karel Vladyka – Just Karen, Dominik – Chlorophyll vøn Needle. Mluvili jsme o jejich scénických alter egách, vztahu k tělu a nahotě, ale především o tom, jak zásadní pro jejich osobní a umělecké životy Pinkbus je.
Jakou v Pinkbusu zastáváte roli a co pro vás znamená?
Martin Talaga: Spolu s produkční Adrianou Pinkbus vedeme. Zahrnuje to organizaci a skladbu večera v duchu uměleckého směřování, které jsme si na počátku vytkli, ale i administrativní stránku jako žádosti o granty a jejich vyúčtování. Sám také vystupuji a organizuju společné choreografie.
Dominik: Specializuji se na burleskní část Pinkbusu. Martin mě oslovil dva měsíce po jeho premiéře. Od té doby jsem jako performer nevynechal ani jeden. Dřív jsem vystupoval spíš na burleskních akcích, což je do publika i atmosféry něco jiného. Účast na Pinkbusu mi přinesla zvláštní zkušenost. Nikdy jsem něco podobného při vystupování nezažil. Z projevu performerů byla cítit energie a svoboda. Díky Pinkbusu se mohu posouvat a experimentovat.
Karel Vladyka: Jako drag queen Just Karen vystupuji asi pět let, od začátku pro mě bylo důležité se neškatulkovat. Pokud se věnuji dragu, nemusím dělat lip sync, i když ho ode mě lidé očekávají. Bylo mi jasné, že Martin s Adrianou budou otevření všem druhům exprese, a to i proto, že samotné divadlo dává performerovi možnost pracovat s žánrem jinak. Na prvním Pinkbusu jsem se celý namaloval na zlato a udělal nahé vystoupení s Helenou Araújo. Bylo to pro mě zcela nové. Cítil jsem inspiraci, motivaci a bezpečný prostor, a to i díky vzájemné podpoře mezi vystupujícími. Pokud je člověk v takovém prostředí a společnosti, logicky ho to posouvá. Pro jeden Pinkbus jsem složil poezii s těmito slovy: Pinkbus je planeta božské lásky, nekonečné svobody a sexuální liberté.
Tomáš Procházka: Pinkbus vstoupil do mého života stejně jako Martin Talaga ve velmi temném obdobím. V té době jsem se přestěhoval do Prahy. Měl jsem za sebou nevyřešené partnerské vztahy a vyhoření. I přesto, že jsem měl na Slovensku jako režisér poměrně rozběhnutou kariéru, cítil jsem, že potřebuji jako umělec novou inspiraci. Pracovní vztah s Martinem jsem navázal jako performer v jeho projektu SOMA, už tehdy jsem si byl jistý, že si jako lidé velice rozumíme. Líbilo se mi, jak pracuje s tělem, jak učí druhé k sebelásce. Vůbec mu nevadilo, že já, osoba rozměrově velká, vystupuji v jeho choreografii. Poté přišel Pinkbus a já vytáhl ze skříně La Cuntessu. Pinkbus je moje „chosen family“. Martin s Adrianou v něm udržují silný rodinný element. Adriana je nejlepší produkční v České republice. Samotná její přítomnost zapříčiní tak dobrou atmosféru, přitom udržet na uzdě dvanáct drag queen a burlesk performerů není lehké. Energie, jakou má backstage Pinkbusu, není nikde ani v Národním divadle. Pinkbus je pro mě jako dialýza.
Jako umělci pracujete výrazně s tělem, jaký k němu máte vztah?
Karel Vladyka: Dragem jsem se snažil prozkoumávat svoji identitu. Tělo jsem tehdy neřešil. Když jsem potkal Martina, inspiroval mi tím, co dělá, zároveň jsme si sedli umělecky i lidsky. Následovala nabídka účasti v inscenaci Total Eclipse of the Heart. I když to zpočátku nezmínil, bylo jasné, že tam budeme nazí. Jako pro nebinárního člověka se můj vztah k tělu měnil celý život, ale nejsem nudista. Být nahý pro mě není přirozené, ale bylo smrtelně důležité se s tím vyrovnat. Byl jsem tehdy nervózní ale neumím si představit, že bych to udělal s někým jiným než s Martinem. Když přišel Pinkbus, chtěl jsem s nahotou dál pracovat. Nebylo to jednoduché ale osvobozující, a to nejen pro mě, ale i pro publikum. Všichni jsme vedeni k tomu, abychom se za své tělo styděli. Ať už je člověk queer nebo ne, všichni hledáme svobodu jako spirituální transcendenci. Pinkbus je svobodné nahé monstrum, které bych přál zažít alespoň na jeden večer každému.
Martin Talaga: Vzpomínám si, když jsem byl v rámci jakéhosi workshopu poprvé nahý. Bylo mi sedmnáct let a bylo to fatální, i když jsem to zvládl jen pět minut. Teď už mi nevadí, když mě nahého na jevišti vidí moje máma. Projekt SOMA, který vzpomínal Tomáš, nikdy nebyl přirozenější než ve své nahé verzi. A přitom se ho účastnili lidé, kteří se s nahotou na scéně střetli poprvé. To samé pro mě představuje Pinkbus a jeho závěrečný výstup. Původní myšlenkou bylo, že se ho zúčastní všichni vystupující, každý, jak se cítí, v kostýmu nebo bez něho. Jednou mě překvapilo, že byli nazí úplně všichni. Stále je pro mě věcí průzkumu, co způsobí, že se lidé svléknou.
Tomáš Procházka: Se svým tělem mám zvláštní vztah. Od dětství poslouchám, že by se mé tělo mělo změnit, měl bych zhubnout. Na mé studijní stáži na Rose Bruford College nebyla nahota téma. Když člověk požádal herečku, jestli by byla ochotná být na jevišti nahá, zeptala se, zda-li chci, aby se oholila nebo ne. Zároveň se považuji za fanouška rané tvorby Mariny Abramovič, která vyznávala to, že umělcovo tělo nepatří jemu, ale dává jej na oltář umění, což mě inspiruje. Když jsem participoval na Martinově projektu SOMA, na zkoušku přicházeli krásní, časopisoví muži a já si říkal, co tady dělám, vždyť budu vypadat směšně. Ale jakmile jsem pochopil velmi jednoduchý princip choreografie – jedno tělo vedle druhého, staré, mladé, s faldy, bez nich, byl to pro mě kosmický zážitek. Našel jsem prostor, kde nejsem haněný, za to, že mám nadváhu, kde se tomu společně můžeme kamarádsky zasmát. Od té doby jsem během svých performancí většinou nahý. Nemám kostým, nemám se za co schovat, jsem tam jen já, mé tělo a myšlenka, kterou chci předat. Takový je pro mě i závěrečný rituál Pinkbusu, děláme tu nejhomosexuálnější věc, kterou můžeme, ohazujeme se nazí jídlem. Ve skutečnosti jde o totální oslavu svobody těla, umění a sebevyjádření.
Karel Vladyka: Já v tom cítím něco nevinného, jsme jako děti. Pro mě v tom není nic sexuálního. Je to lidská esence, dítě, které si hraje s bytím.
Martin Talaga: Ano, není tam sexuální podtext. Text písně Ride Lany Del Rey, který v závěru Pinkbusu zazní, obsahuje všechno, čím pro mě Pinkbus je. Dlouho jsem si lámal hlavu, jestli použít klasickou nebo moderní hudbu, avšak neexistuje nic lepšího než tenhle song. Je hédonistický, ale zároveň tak nevině hédonistický.
Tomáš Procházka: Pro mě je to intimní, něžný zážitek. Cítit to nahé tělo ať už mužské, ženské nebo nebinární, mám slzy v očích, když si na to vzpomenu.
Martin Talaga: V Pinkbusu je sexualita zpracována různě, buď nevinně či sofistikovaně nebo až velmi primitivně. Je v něm přítomna celá škála, nevyzdvihujeme jen jeden typ sexuality. Je velký rozdíl, jak se sexualitou pracuje Helena Araújo nebo Chlorophyll. Všichni máme svůj limitovaný pohled, takže i pro mě jako pro diváka je vzrušující sledovat, jak vzájemně se ovlivňují třeba i tak vyhranění umělci, jako právě Chlorophyll, Helena Araújo nebo Lotta. Ta se i nadále věnuje klasické burlesce, ale v rámci Pinkbusu začala experimentovat, zkoušet nové postupy, čímž přináší absolutně nový pohled na to, jak by mohla burleska vypadat. I já se na základě jejich experimentů o sexualitě mnoho učím.
Dominik: Pro mě to začalo jako terapie. Nikdy jsme se před nikým nesvlékal. Se svým tělem jsem měl problém a doteď mám, ale teď si za to beru peníze. S tělem a nahotou pracuji na principu odhalování. Nahota pro mě není prvoplánová. Moje číslo není postavené na nahotě, jde o provokaci. Spíš lidi dráždím, což je podstata burlesky. Někdy je to víc glamour, někdy víc vážné. Je to hra. Potřebuju diváky do mého čísla zapojit, nenávidím, když jsou ticho. Zažil jsem show, kde lidé vůbec nereagovali, i když pak v závěru přišli, byli nadšení a chtěli se se mnou fotit.
Jakým způsobem Pinkbus a zkušenost, kterou vám přinesl, ovlivnil vaši tvorbu?
Tomáš Procházka: Ztratil jsem zábrany. Mám velmi konzervativní divadelní základ v podobě psychologického realismu, pak přišla první facka v Rose Bruford College, kde jsem se seznámil s principy postdramatického a současného divadla. Nyní mám svoji chosen family, když potkáte Helenu Araújo, váš život už nikdy nebude jako dřív. Vidím to aktuálně i na inscenacích, které zkouším, dovolím si s hercem experimentovat, testuji jeho hranice komfortní zóny. Když jsem to zvládl já, dokáže to i on. Nechávám herce plavat do hodně hluboké vody, jelikož jak říká David Lynch: Nápady jsou jako ryby, když chceš velké nápady, musíš vstoupit do hluboké vody, kde se nachází velké ryby. Nevím, jestli bych měl odvahu udělat desetihodinové sólo Večer, chvíle předtím, než jsem spáchal sebevraždu (v širší nominaci v kategorii alternativní divadlo v Cenách Thálie), při němž jsem byl zavřený ve svém bytě, kam přicházeli lidé a mohli se mnou interagovat. V žádném svém umělecké díle jsem nebyl víc odhalený.
Dominik: Já jsem také ztratil zábrany. Kolikrát jsem měl dobrý nápad, ale bál jsem se ho realizovat. Začal jsem například pracovat s projekcí, což byl dlouho můj sen. Poprvé to bylo během covidu, kdy jsem dělal show doma s projektorem na skříni. Posléze jsem ji přenesl do Venuše ve Švehlovce, kde jsem udělal číslo s velkou sklenicí a projekcí přes celý horizont.
Karel Vladyka: I já jsem tak trochu ztratil zábrany. Po třech letech, co Pinkbus existuje, je pro mě s nadsázkou těžké říct, co mě ovlivnilo a co jsem já. Interně žertujeme o tom, že se vzájemně kopírujeme. Vnímám to spíš jako spirituální rovinu tedy niterné napojení. Ve své tvorbě jsem mnohem odvázanější a svobodnější.
Martin Talaga: Překvapil mě mnohem víc lidský aspekt než ty umělecké. Před Pinkbusem jsem neměl takovou skupinu přátel, přičemž s každým z nich mám specifický vztah, jež mi dává v životě hodně. Z umělecké stránky mi Pinkbus paradoxně zkomplikoval další fungování v divadle. Nechci už trávit čas v kolektivech, kde si s lidmi nemám co říct. Nepotřebuji pracovat v kamenném divadle na inscenaci, kterou si sice vydělám peníze, ale budu se během zkoušení dva-tři měsíce cítit strašně. Přemýšlel jsem, že pokud bych měl nějakou normální práci a k tomu Pinkbus, budu spokojený. Když na něj budu mít čas, bude to pro mě lepší než žít jako dosud, mít šest projektů ročně pokaždé s jinou skupinou. A navíc každý v jiném divadle, v prostředí, které se sice tváří hrozně otevřeně, ale je v podstatě homofobní. To, že na mě lidé neútočí, že jsem gay, už nestačí.
Pinkbus je jako komponovaný večer proměnný, jak moc se od sebe jednotlivé edice liší?
Martin Talaga: O skladbě večera rozhoduji s Adrianou, s níž o každém novém účinkujícím diskutuji. Pokud nám to umožní prostředky, zveme i zahraniční performery. Je vždycky dobré, když mezi rezidenty přijde někdo nový. Většinu jsem viděl naživo a něčím mě zaujala. Na dragu, jako na každém umění mě vždy zajímala originalita. Výstup se mnou musí pohnout, nechci vidět někoho, kdo dělá po třicáté páté Lady Gagu. Prvotní tým byl jasný; Helena Araújo, La Cuntessa, Just Karen, to byly stavební kameny. K tomu se přidala burleskní část zastoupená Lottou a Chlorophyllem. Jde o diverzitu, takže i když ne vždy všichni mohou, měly by být linky různých stylů zastoupené, teprve potom dává komponovaný večer smysl. Byl jsem konfrontován s dotazy, proč se performeři víc nestřídají, pokud to neudělá někdo lépe, není důvod. Pinkbus také pomohla výrazně dotvořit Venuše ve Švehlovce a i přesto, že teď už vystupujeme v Akropoli, Díky Venuši je Pinkbus takový, jaký je.
Tomáš Procházka: Já mám k Pinkbusu takový vztah, že například, když vím, že by z pevného týmu chybělo moc lidí a já zrovna také nemohu, raději si zruším původní program. Do životopisu si píšu, že jsem rezidenční umělkyně Pinkbusu. Na festivalu Pohoda, jsme zase zaslechli, že kdyby byl Pinkbus víc nazkoušený, bude lepší. Umění je ale individuální záležitost. Myslím, že jakási špinavost k němu patří. Jako bychom se soustředili na tady a teď. Umím si představit, že dostaneme nabídku ze Stavovského divadla a na základě ní, vše řádně nazkoušíme, odgenerálkujeme, ale byl by to ještě Pinkbus? A chceme to?
Martin Talaga: Ne, ale na druhou stranu vidím u jednotlivých performerů veliký posun, za těch několik let rozkvetli. Nikdy se ale nestane, že v rámci Pinkbusu přijdeme ve dvaceti lidech a uděláme unisono choreografii. Pinkbus ale také spolupracoval s jinými tělesy, jako třeba Run OpeRun na opeře La Traviatta. Kromě samotného komponovaného večera jsme se účastnili a nadále hodláme, koprodukcí, jejichž výsledkem bude ucelená inscenace. Stále zkoumáme možnosti, jak Pinkbus přenést do pevné inscenace.
Karel Vladyka: Drag je o svobodě, takže pokud bychom moc zkoušeli, vytratí se kouzlo momentu. Nechceme dokonalost. Na Pinkbusu mám rád, že i přes opakující se čísla, je pokaždé trochu jiný.
Dominik: V tom je jeho krása, jinak by to byla hrozná nuda.
Tomáš Procházka: Mnoho umělců zapomnělo na svobodu hledání a objevování. To, čím je Pinkbus výjimečný i ve veškeré své špinavosti, je, že si dovolíme hledat.
CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE NA STRÁNKÁCH TIŠTĚNÉHO VYDÁNÍ TANEČNÍ ZÓNY TZ 2023/1
