Autor: Jakub Novák

Mozai­ku krát­kých scén, jejichž spo­leč­ným pojít­kem byla minu­lost a její vliv na pří­tom­nost člo­vě­ka před­sta­vil čes­ký cho­re­o­graf Karel Vaněk na kon­ci břez­na v hole­šo­vic­kém Stu­diu Alta. V před­sta­ve­ní tref­ně pojme­no­va­ném Nos­tal­gi­á­da také ved­le svých vrs­tev­ní­ků (ve slo­že­ní Moni­ka Reb­co­vá, Anka Sed­láč­ko­vá a Olaf Rei­nec­ke) sám vystoupil.

Sobot­ní odpo­led­ní pro­gram diva­del­ní­ho a taneč­ní­ho fes­ti­va­lu Baza­ar, kte­rý hos­ti­lo Stu­dio Alta, při­ne­sl divá­kům něko­lik uká­zek z při­pra­vo­va­ných před­sta­ve­ní, ať už tuzem­ských, tak také evropských.. 

Hes­lem tře­tí­ho roč­ní­ku diva­del­ní­ho a taneč­ní­ho fes­ti­va­lu Baza­ar byla vel­mi aktu­ál­ní parafrá­ze oblí­be­né­ho naci­o­na­lis­tic­ké­ho hes­la VÍC NEŽ NÁROD. V tom­to kon­tex­tu není potom divu, že fes­ti­val slav­nost­ně ote­vře­la insce­na­ce Čer­ná zem pohl­tí toho, kdo odstou­pí zrád­ně! chor­­vat­sko-bose­n­ské­­ho reži­sé­ra Oli­ve­re Frl­jiće a sou­bo­ru slo­vin­ské­ho Mla­din­sko The­a­t­re. Uved­lo ho Stu­dio Hrdinů.

Jen pár dní před zapo­če­tím hon­by za vánoč­ní­mi dár­ky nás Jozef Fru­ček a Lin­da Kape­ta­nea nechá­va­jí ochut­nat vlast­ní igno­ra­ci a pokrytectví.

Mezi vločka­mi i upro­střed nevá­za­né pit­ky nechá­vá ve své nové cho­re­o­gra­fii Len­ka Vág­ne­ro­vá své taneč­ní­ky bojo­vat za, vlast­ní i jim do péče svě­ře­ný život.

Ve dru­hé polo­vi­ně břez­na uve­dl slo­ven­ský cho­re­o­graf Andrej Pet­ro­vič v diva­dle Ponec prv­ní díl své – kon­cep­tu­ál­ně na prv­ní pohled mož­ná nepří­liš ori­gi­nál­ní — série před­sta­ve­ní, jejichž ústřed­ním téma­tem je sedm smr­tel­ných hříchů, jak je sta­no­vil papež Řehoř I. v šes­tém sto­le­tí naše­ho letopočtu.

Prý máme být „sami sebou“, dělat věci o svém. Indi­vi­du­ál­ně. Troš­ku ztra­ce­ní, ale vol­ní. Dob­ře, ale kde tako­vé úze­mí sama sebe leží? „Nedáv­no mě pře­padla tako­vá zvě­da­vost. Zača­lo mě zají­mat, kdo jsem a čím se odli­šu­ju od ostat­ních. A vždyc­ky, když mě něco tako­vé­ho napad­ne, zapo­me­nu na všech­no ostat­ní a sna­žím se tomu při­jít na kloub,“ píše na webo­vém… Pokra­čo­vat ve čte­ní Skr­ze civi­li­zač­ní smog zpět k sobě

„Síla slo­va je mon­stróz­ní. Drb je sil­něj­ší zbraň než jaká­ko­li jiná zbraň, snad­no a rych­le může ublí­žit nebo změ­nit živo­ty lidí od zákla­dů,“ necha­la se před časem v roz­ho­vo­ru pro Taneč­ní zónu sly­šet čes­ká taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka Len­ka Vag­ne­ro­vá. Prá­vě tato její fas­ci­na­ce se nako­nec sta­la také námě­tem nej­no­věj­ší­ho poči­nu GOSSIP.

Fyzic­ká kon­fron­ta­ce mezi přá­ním vzlét­nout, mož­nos­tí tak uči­nit a nepo­cho­pi­tel­nou hrad­bou, kte­rá tomu brá­ní, vytvá­ří základ­ní spoj­ni­ci, na kte­ré se pohy­bu­je taneč­ni­ce v prů­bě­hu multi­žánro­vé­ho expe­ri­men­tu z díl­ny Jana Komár­ka a Andrey Milt­ne­ro­vé Tran­zmu­ta­ce, kte­ré uved­lo diva­dlo Alfred ve dvoře.