Rybky z rozbitého akvária se nového většinou nedočkají

Jen pár dní před zapo­če­tím hon­by za vánoč­ní­mi dár­ky nás Jozef Fru­ček a Lin­da Kape­ta­nea nechá­va­jí ochut­nat vlast­ní igno­ra­ci a pokrytectví.

Jsme roz­bi­tí, násle­du­je­me pokři­ve­né vzo­ry, nechá­vá­me kolem sebe pro­té­kat kru­tost a bez­o­hled­nost ukrý­va­jí­cí se za cenov­ka­mi peč­li­vě slo­že­ných či naa­ran­žo­va­ných pro­duk­tů z dru­hé­ho kon­ce svě­ta, zatím­co se zaklí­ná­me tisí­ce­rý­mi slo­vy o svo­bo­dách a prá­vech. O tom, jak nedů­sled­ní jsme v pře­tvá­ře­ní slov v činy nás poměr­ně násil­ně (i když mož­ná pořád niko­liv dosta­teč­ně) kon­fron­tu­je nová insce­na­ce DOT504 „You are not the one, who shall live long“, kte­rou sou­bor před­sta­vil v hole­šo­vic­kém pro­sto­ru Jat­ka 78.

Počá­teč­ní mono­log Pet­ra Maš­ka, za jehož zády se postup­ně for­mu­jí stí­ny vše­mož­ných tva­rů, před­chá­zí pohy­bo­vé sek­ven­ci bytos­ti či orga­nic­ké­ho stro­je, kte­rý by stej­ně tak mohl před­sta­vo­vat mou­chu či můru dose­da­jí­cí a rov­na­jí­cí se na umí­ra­jí­cí bytos­ti, jako pomník zaho­ze­ných a opuš­tě­ných věcí. Kaž­dá sou­část toho­to tvo­ra musí mít svůj původ, musí mít své­ho „popta­va­te­le“ i pro­du­cen­ta, čas­to skry­té­ho za pomy­sl­nou plen­tou tak obrov­ské námoř­ní i kul­tur­ní vzdá­le­nos­ti, že je námi emo­ci­o­nál­ně neu­cho­pi­tel­ná. Insce­na­ce You are not the one, who shall live long by moh­la být oním pomy­sl­ným prs­tem nesluš­ně uka­zu­jí­cím na ten­to kon­krét­ní pro­blém západ­ní spo­leč­nos­ti a její kul­tu­ry. Spo­leč­nos­ti posta­ve­né na nákla­dech, kte­ré za nás zapla­tí někdo jiný – ať už jde o děl­ní­ky a děl­ni­ce v asij­ských manu­fak­tu­rách či ženy, kte­ré se mimo jiné v důsled­ku komo­di­fi­ka­ce sexu stá­va­jí jeho oběť­mi. Těž­ko říct, jak do této kon­struk­ce zapa­dá zmi­ňo­va­ný úvod­ní mono­log (zopa­ko­va­ný ke kon­ci před­sta­ve­ní ješ­tě jed­nou) a jaká byla vůbec jeho role – divá­ko­vi totiž nepo­sky­tu­je jaké­ko­li vodít­ko, kte­ré by vrha­lo svět­lo na samot­ný tanec.

Jako koneč­ní pří­jem­ci jsme rekla­mou udr­žo­vá­ní v akvá­riu tvo­ře­ném obra­zy. Ty mají defor­mo­vat naše vní­má­ní a otu­po­vat empa­tii s těmi, kte­ří sto­jí za věc­mi, jež nás obklopují.Jednou z mož­ných inter­pre­ta­cí You are not the one, who shall live long je prá­vě její vidě­ní jako upo­zor­ně­ní na tuto nepří­jem­nou sku­teč­nost upo­zor­nit. Tro­chu iro­nic­ké je, že se tak děje v pro­sto­ru, kte­rý je obklo­pen skla­dy a pro­dej­na­mi výrob­ků, kte­ré tak z insce­na­ce tvo­ří (zřej­mě) neza­mýš­le­ný site-spe­ci­fic projekt.

Insce­na­ce, kte­rá navzdo­ry mož­nos­tem, jež se ukrý­va­jí v jed­not­li­vých účin­ku­jí­cích, nechá­vá tyto mož­nos­ti z vět­ší čás­ti nevy­u­ži­té a až na výjim­ky zůstá­vá u poměr­ně skrom­né­ho taneč­ní­ho pro­je­vu, jenž kte­rý jako­by si nedů­vě­řo­val, ač k tomu nemá kon­krét­ní důvod. Nechci tím říct, že by z taneč­ní­ho hle­dis­ka byla insce­na­ce neza­jí­ma­vá, ale taneč­ní slož­ka dozna­la od minu­lé Collecti­ve Loss of Memo­ry reduk­ci (v kon­tex­tu cel­ku), což je vzhle­dem k obsa­ze­ní obrov­ská ško­da. Cho­re­o­gra­fie se hod­ně opí­rá o ruce a pohyb ve sto­je, při­čemž pohy­bo­vé vari­a­ce na zemi při­chá­ze­jí na řadu ve dru­hé čás­ti představení,zároveň s intim­něj­ší inter­ak­cí mezi Maš­kem a Korej­kou Hya­e­j­in Lee. Postup­ně dochá­zí k roz­bi­tí bez­peč­né­ho ilu­zor­ní­ho pří­sta­vu, pros­té­ho kru­tos­ti, a insce­na­ce nabí­rá mno­hem zlo­vol­něj­ší a násil­něj­ší cha­rak­ter – celek se postup­ně stá­vá výraz­ně nasák­lým boles­tí a tuto pře­dá­vá i divá­ko­vi. Nefy­zic­kou boles­tí, kte­rá vás sice nedo­nu­tí odvrá­tit zrak, ale zane­chá v sobě těž­kost pádu na zem.

Vzhle­dem k abs­trakt­nos­ti insce­na­ce může být tato inter­pre­ta­ce na hony vzdá­le­ná původ­ní­mu autor­ské­mu zámě­ru, ať už byl jaký­ko­liv. Vodí­tek divák sku­teč­ně moc nedo­sta­ne, jed­not­li­vé sek­ven­ce čas­to půso­bí samy o sobě sice poměr­ně jas­ně, ale je těž­ké zařa­dit je do něja­ké­ho cel­ko­vé kon­tex­tu. Jak­ko­li však Fru­ček a Kape­ta­ne­ou při­pra­vi­li vel­mi syro­vé a emoč­ně inten­zi­ví insce­na­ci, konec roku bude stej­ně zřej­mě pat­řit nedáv­no recen­zo­va­ným Lešan­ským jes­lič­kám Len­ky Vag­ne­ro­vé. DOT504 však vychá­ze­jí z toho­to pomy­sl­né­ho sou­bo­je se ctí; nabí­ze­jí napros­to odliš­ný pří­stup, více poli­tic­ký a spo­le­čen­ský, méně taneč­ní a vzhle­dem k výše zmí­ně­né­mu také divác­ky hůře sro­zu­mi­tel­ný, což jim nako­nec v cílo­vé rovin­ce podrá­ží nohy.

Psá­no z pre­mi­é­ry dne 23.11.2016 v hole­šo­vic­kém pro­sto­ru Jat­ka 78. Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Jozef Fru­ček (SK) a Lin­da Kape­ta­nea (GR) (Root­Les­sRo­ot­Com­pa­ny); účin­ku­jí: DOT504 – Nathan Jar­din (BE), Hya­e­j­in Lee (KR), Pavel Mašek (CZ) a Knut Vikstrøm Precht (SE); scé­nic­ký design: Jozef Fru­ček; svě­tel­ný design Peri­klis Mathiel­lis; hud­ba a zvu­ko­vý design: mastro Kris­to; kos­tým­ní kon­cept: Lin­da Kape­ta­nea; design a rea­li­za­ce kos­tý­mů Kris­ti­na Nová­ko­vá Záveská; umě­lec­ká ředi­tel­ka DOT504: Len­ka Otto­vá; pro­duk­ce: Klá­ra Elší­ko­vá; pro­du­cent: DOT504 Dan­ce Com­pa­ny 2016; kopro­du­cent: Jatka78