Heslem třetího ročníku divadelního a tanečního festivalu Bazaar byla velmi aktuální parafráze oblíbeného nacionalistického hesla VÍC NEŽ NÁROD. V tomto kontextu není potom divu, že festival slavnostně otevřela inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! chorvatsko-bosenského režiséra Olivere Frljiće a souboru slovinského Mladinsko Theatre. Uvedlo ho Studio Hrdinů.
V evropském měřítku patrně neexistuje „lepšího” a tragičtějšího příkladu zhovadilosti nacionalismu, než právě balkánská občanská válka, která se rozhořela v devadesátých letech po rozpadu Jugoslávie a jejíž duch dodnes obchází nejen samotný Balkán, ale celý starý kontinent. Spíše než válkou samotnou se však tato inscenace zaobírá otázkami národnosti jako takové a zejména její role jako potenciální rozbušky konfliktu. Jeho skutečné příčiny však leží trochu jinde — mocenskými ambicemi jednotlivců počínaje a zhoršením ekonomické situace konče. Herci tu tak pracují s velmi mlhavými hranicemi toho, co si kdo za vágním pojmem „národa” představuje.
Inscenátoři využívají kompletní výbavu běžného národovce, vlajkami počínaje a siláckými gesty konče. A protože jsme na Balkáně, nechybí typická hudba a zejména potom zbraně. Kde by bez nich taky každý domo- a národo-obránce byl. Střelba provází ostatně celé představení, Frljić nechává herce i herečky znovu a znovu procházet neustálým umíráním, kterému pokaždé předchází buď nějaká marginální příčina, nebo jen obyčejný afekt. Stačí totiž jenom chtít a ona bizarní lehkost, s jakou k umírání dochází, je tu znepokojující červenou nití a ukázkou rozpadu lidství v daných podmínkách.
Jakkoli byla inscenace předem označována za radikální, těžko říct, v čem její radikalita spočívá. V čem je radikálnější než například televizní vysílání z té doby? Samotná tématika v principu radikální je, nemyslím si, že to samé lze říct i o její formě. To samo o sobě neznamená nic špatného, inscenace je mnohovrstvá a navzdory absenci konkrétní dějové linky nesklouzává k popisnosti. V některých momentech sice bojuje s určitou prvoplánovostí, ale tomu se asi v případě takto extrémního tématu úplně vyhnout nedá. Osobní zkušenosti Jednotlivých aktérů se vedle sebe kladou někdy až do fantaskně působících scén. Jednou z takových je i módní přehlídka v úborech ze státních vlajek bývalé Jugoslávie , nádherně ilustrující nacionalistický fetišismus a jeho obsesi symbolikou.
Překvapením pro mě byl fakt, že nacionalismus byl v inscenaci prezentován jako skutečně stěžejní, ač v různých kontextech absurdní, příčina konfliktů. Přitom nacionalismus je jen nástrojem, otěžemi, kterými lidé bažící po moci ovládají ostatní, často sužované ekonomickými či politickými problémy. Nacionalismus jen pomáhá odvádět od těchto skutečných příčin pozornost, ale o tom se už ale Frljić ani nikdo z herců nezmiňuje. Místo toho se tu odehrává pokus vzbudit pobouření kritikou samotných diváků – ano, každá věta sice odpovídala skutečnosti, ale vzhledem k publiku byla tato kritika jednak mířená z větší části na špatné cíle a jednak často pracovala s kolektivní vinou, což je zřejmě oblíbeným fetišem — ať už na Balkáně, nebo v tom našem „posraném Disneylandu pro dospělé”.
Režie: Oliver Frljić
Hrají: Primož Bezjak, Olga Grad, Uroš Kaurin / Blaž Šef, Boris Kos, Uroš Maček, Draga Potočnjak, Matej Recer, Dario Varga, Matija Vastl, Romana Šalehar (přítomna v nepřítomnosti)
Text: vznikl na základě improvizací herců
Dramaturgie: Borut Šeparović, Tomaž Toporišič
Scénografie, kostýmy, výběr hudby: Oliver Frljić
Asistent režie, choreografieA: Matjaž Farič
Zvukový design: Silvo Zupančič
Světelný design: Oliver Frljić, Tomaž Štrucl
Světelný design (zájezdy): David Cvelbar
Stage manager: Urša Červ
Produkce: Mladinsko Theatre
