A pořád jen ten národ…

Foto: Zbyněk Riedl

Foto: Zbyněk Riedl

Hes­lem tře­tí­ho roč­ní­ku diva­del­ní­ho a taneč­ní­ho fes­ti­va­lu Baza­ar byla vel­mi aktu­ál­ní parafrá­ze oblí­be­né­ho naci­o­na­lis­tic­ké­ho hes­la VÍC NEŽ NÁROD. V tom­to kon­tex­tu není potom divu, že fes­ti­val slav­nost­ně ote­vře­la insce­na­ce Čer­ná zem pohl­tí toho, kdo odstou­pí zrád­ně! chor­vat­sko-bosen­ské­ho reži­sé­ra Oli­ve­re Frl­jiće a sou­bo­ru slo­vin­ské­ho Mla­din­sko The­a­t­re. Uved­lo ho Stu­dio Hrdinů.

V evrop­ském měřít­ku patr­ně nee­xis­tu­je „lep­ší­ho” a tragič­těj­ší­ho pří­kla­du zho­va­di­los­ti naci­o­na­lis­mu, než prá­vě bal­kán­ská občan­ská vál­ka, kte­rá se roz­ho­ře­la v deva­de­sá­tých letech po roz­pa­du Jugo­slá­vie a jejíž duch dodnes obchá­zí nejen samot­ný Bal­kán, ale celý sta­rý kon­ti­nent. Spí­še než vál­kou samot­nou se však tato insce­na­ce zao­bí­rá otáz­ka­mi národ­nos­ti jako tako­vé a zejmé­na její role jako poten­ci­ál­ní roz­buš­ky kon­flik­tu. Jeho sku­teč­né pří­či­ny však leží tro­chu jin­de — mocen­ský­mi ambi­ce­mi jed­not­liv­ců počí­na­je a zhor­še­ním eko­no­mic­ké situ­a­ce kon­če. Her­ci tu tak pra­cu­jí s vel­mi mlha­vý­mi hra­ni­ce­mi toho, co si kdo za vág­ním pojmem „náro­da” představuje.

Insce­ná­to­ři vyu­ží­va­jí kom­plet­ní výba­vu běž­né­ho náro­dov­ce, vlaj­ka­mi počí­na­je a silác­ký­mi ges­ty kon­če. A pro­to­že jsme na Bal­ká­ně, nechy­bí typic­ká hud­ba a zejmé­na potom zbra­ně. Kde by bez nich taky kaž­dý domo- a náro­do-obrán­ce byl. Střel­ba pro­vá­zí ostat­ně celé před­sta­ve­ní, Frl­jić nechá­vá her­ce i hereč­ky zno­vu a zno­vu pro­chá­zet neu­stá­lým umí­rá­ním, kte­ré­mu pokaž­dé před­chá­zí buď něja­ká mar­gi­nál­ní pří­či­na, nebo jen oby­čej­ný afekt. Sta­čí totiž jenom chtít a ona bizar­ní leh­kost, s jakou k umí­rá­ní dochá­zí, je tu zne­po­ko­ju­jí­cí čer­ve­nou nití a ukáz­kou roz­pa­du lid­ství v daných podmínkách.

Jak­ko­li byla insce­na­ce pře­dem ozna­čo­vá­na za radi­kál­ní, těž­ko říct, v čem její radi­ka­li­ta spo­čí­vá. V čem je radi­kál­něj­ší než napří­klad tele­viz­ní vysí­lá­ní z té doby? Samot­ná téma­ti­ka v prin­ci­pu radi­kál­ní je, nemys­lím si, že to samé lze říct i o její for­mě. To samo o sobě nezna­me­ná nic špat­né­ho, insce­na­ce je mno­ho­vrst­vá a navzdo­ry absen­ci kon­krét­ní dějo­vé lin­ky nesklouzá­vá k popis­nos­ti. V někte­rých momen­tech sice boju­je s urči­tou prvo­plá­no­vos­tí, ale tomu se asi v pří­pa­dě tak­to extrém­ní­ho téma­tu úpl­ně vyhnout nedá. Osob­ní zku­še­nos­ti Jed­not­li­vých akté­rů se ved­le sebe kla­dou někdy až do fan­task­ně půso­bí­cích scén. Jed­nou z tako­vých je i mód­ní pře­hlíd­ka v úbo­rech ze stát­ních vla­jek býva­lé Jugo­slá­vie , nád­her­ně ilu­stru­jí­cí naci­o­na­lis­tic­ký feti­šis­mus a jeho obse­si symbolikou.

Pře­kva­pe­ním pro mě byl fakt, že naci­o­na­lis­mus byl v insce­na­ci pre­zen­to­ván jako sku­teč­ně stě­žej­ní, ač v růz­ných kon­tex­tech absurd­ní, pří­či­na kon­flik­tů. Při­tom naci­o­na­lis­mus je jen nástro­jem, otě­že­mi, kte­rý­mi lidé baží­cí po moci ovlá­da­jí ostat­ní, čas­to sužo­va­né eko­no­mic­ký­mi či poli­tic­ký­mi pro­blémy. Naci­o­na­lis­mus jen pomá­há odvá­dět od těch­to sku­teč­ných pří­čin pozor­nost, ale o tom se už ale Frl­jić ani nikdo z her­ců nezmi­ňu­je. Mís­to toho se tu ode­hrá­vá pokus vzbu­dit pobou­ře­ní kri­ti­kou samot­ných divá­ků – ano, kaž­dá věta sice odpo­ví­da­la sku­teč­nos­ti, ale vzhle­dem k pub­li­ku byla tato kri­ti­ka jed­nak míře­ná z vět­ší čás­ti na špat­né cíle a jed­nak čas­to pra­co­va­la s kolek­tiv­ní vinou, což je zřej­mě oblí­be­ným feti­šem — ať už na Bal­ká­ně, nebo v tom našem „posra­ném Disney­lan­du pro dospě­lé”.

Režie: Oli­ver Frl­jić
Hra­jí: Pri­mož Bez­jak, Olga Grad, Uroš Kau­rin / Blaž Šef, Boris Kos, Uroš Maček, Dra­ga Potoč­n­jak, Matej Recer, Dario Var­ga, Mati­ja Vas­tl, Roma­na Šale­har (pří­tom­na v nepří­tom­nos­ti)
Text: vzni­kl na zákla­dě impro­vi­za­cí her­ců
Dra­ma­tur­gie: Borut Šepa­ro­vić, Tomaž Topo­ri­šič
Scé­no­gra­fie, kos­týmy, výběr hud­by: Oli­ver Frl­jić
Asi­s­tent režie, cho­re­o­gra­fieA: Matjaž Farič
Zvu­ko­vý design: Sil­vo Zupan­čič
Svě­tel­ný design: Oli­ver Frl­jić, Tomaž Štrucl
Svě­tel­ný design (zájezdy): David Cvel­bar
Stage manager: Urša Červ
Pro­duk­ce: Mla­din­sko Theatre

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.