Ve druhé polovině března uvedl slovenský choreograf Andrej Petrovič v divadle Ponec první díl své – konceptuálně na první pohled možná nepříliš originální — série představení, jejichž ústředním tématem je sedm smrtelných hříchů, jak je stanovil papež Řehoř I. v šestém století našeho letopočtu.
Inscenace L / One of the Seven zpracovává „hřích“ smilstva, ale též touhy nebo rozkoše — hříchu pro víru možná nejnebezpečnějšího, díky své přirozenosti a hlubokému instinktivnímu základu. Svým způsobem musí být dnešnímu člověku milý už jen světlem, které vrhá na církev a celý zaslepený komplex institucionalizované víry. Osobně jsem tak spíše očekával, že se inscenace bude odehrávat třeba právě v kritickém duchu pojetí vášně a rozkoše jako nepřátel člověka, nepřátel, kterým je třeba se bránit. Pojetí nerespektující svůj vlastní kontext, příčina neuróz a napětí.
Petrovičovo pojetí však pracuje spíše s patologií rozkoše, vášně či touhy. Ve výrazově náročném celovečerním sólu tanečnice Martiny Hajdyly Lacové jsou však prezentovány spíše jako projevy nemoci, kterou je potřeba léčit. Jsou tak pojímány z extrémní perspektivy, deformované, zároveň však nějakým nepopsatelným způsobem bránící divákovi utvořit si potřebný odstup a možnost nadhledu nad tím, co se děje na jevišti. Jako návštěvníci se tak stáváme součástí podivného „lékařského konzilia“, které má před sebou nemocnou pacientku, posedlou sebe samou. Tělo tanečnice se ocitá pod kontrolou nezvladatelné síly, jež svou neodbytností člověka rozkládá a ničí. Po část inscenace mne tak provázel nepříjemný pocit „čekárny“, kde pozorujete ostatní pacienty, jejich obličeje po odchodu od lékaře a sami přitom čekáte na svou vlastní diagnózu.
Z toho pramenící dojem je potom výsledkem smíchání beznaděje, skepse či strachu s pachem desinfekce. Jakoby před vámi trpěl člověk problémem, který může jednoduše přeskočit i na vás samotné. Inscenace plyne ve vlnách, na které má každý v kteroukoli chvíli možnost nastoupit. Avšak, ať už je příčinou těžce interpretovatelné pojetí či pouhá nervozitou, kterou tyto vlny vyvolávají, mnohdy k tomu příliš nelákají. Tento jejich dopad na diváka je potom místy zesilován zvukovým minimalismem hudby Bena Frosta a jednoduchou scénou, tvořenou v podstatě jedinou rekvizitou – bílou židlí. V jejím případě je dobré dodat, že ona sama působí po většinu času na scéně jakoby navíc, trochu rušivě a zbytečně. Síť plná bot, do které se později Lacová zamotává a kterou je stahována v touze najít substituci pro svou závislost, představení nijak dál nerozvíjí a tvoří drobnou slepou uličku. Vytváří se tu krátký předěl, který do celku nepasuje a těžko se domýšlí jeho potřeba pro dané představení.
Tanečnice se tu jinak se svým úkolem vypořádává precizním, avšak trochu mechanickým a odcizeným způsobem – těžko říct, zda šlo v tomto případě o účel či nikoliv. Její výraz tu vypovídá o uzavření, utrpení a zoufalství – oba tyto aspekty přitom zvládají držet představení pohromadě i v místech, kde po samotné choreografické stránce nepůsobí úplně přesvědčivě, nebo je z nějakého důvodu narušena kontinuita jeho sdělení. Přeci jen udržet pohromadě takto dlouhé sólo je extrémně náročnou výzvou.
L / One of the Seven je bezesporu svébytným dílem, které úmyslně není líbivé a které si klade za cíl být cizím a divákovi jakoby vzdáleným – přesto, nebo právě proto — však v sobě nosí znepokojující schopnost rozeznít v divákovi jeho vlastní vnitřní chaos a trápení.
