Prý máme být „sami sebou“, dělat věci o svém. Individuálně. Trošku ztracení, ale volní. Dobře, ale kde takové území sama sebe leží? „Nedávno mě přepadla taková zvědavost. Začalo mě zajímat, kdo jsem a čím se odlišuju od ostatních. A vždycky, když mě něco takového napadne, zapomenu na všechno ostatní a snažím se tomu přijít na kloub,“ píše na webovém diskusním fóru jeden z jeho uživatelů. Sebepoznání je nezbytnou složkou podivných tendencí části lidstva stavět na odiv škatulky, do kterých se člověk pasuje (snad vedený snahou se nějakým způsobem ukotvit v okolním prostředí a systému), stejně jako je důležitou složkou psychoterapie. To když nás třeba honba za vlastní individualitou dožene někam na okraj propasti a my hledáme pevný bod, o který se opřít. Ve světě, kde ukájení uměle vyvolaných potřeb nahrazuje v minulosti fungující mezilidské interakce je vhled do sebe sama jediným možným způsobem, jak ještě na poslední chvíli najít pevný bod. A právě o tomto hledání je nová inscenace Věry Ondrašíkové GUIDE.
„Úplně na začátku mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby měl člověk možnost vrátit čas, nebo nějakou konkrétní situaci v životě a ten moment změnit nebo opravit, kdyby se mohl zachovat jinak. A také, jaké by to bylo, kdyby mohl člověk promluvit se svým starším já a zeptat se ho, jakou cestou se má vydat, jak dopadne,“ popsala choreografka původní ideu projektu pro Český rozhlas. Tu následně rozvinula v inscenaci, která je v prvé řadě audiovizuálním požitkem – hra tmy, světel a kouře z dílny Dana Gregora vytváří mimořádně intenzivní vizuální efekty, které ve spolupráci s hudbou ex-Khoibovského Filipa Míška formují před divákem cestu do prapůvodního animálního středu lidské mysli, někde na rozhraní instinktů a konkrétních myšlenkových operací. Divák je tu vtažen do virtuální reality cizí mysli (trochu to působí, jako temná neurologická variace na legendární francouzský seriál Byl jednou jeden život). Do tohoto prostředí je potom jako organický prvek včleněn tanečník Jaro Ondruš a skrze jeho postavu tápajícího a hledajícího člověka je do tohoto téměř snového světa zaveden také jakýsi formující lidský činitel. Tato metafora je přitom dále rozvíjena pomocí snímacích kamer, prostřednictvím kterých má možnost ovládat a manipulovat světelnými paprsky. Inscenace tak dostává další rozměr a nabývá na komplexitě, která však diváka nemate. Celkově je narace srozumitelná á a relativně snadno uchopitelná. Ondrušova postava tu trochu připomíná Saint-Exupéryho Malého prince a přebírá také něco z jeho melancholie. Jeho tanec působí navzdory pohybové preciznosti a kontrole velmi živočišně a přirozeně. Jeho starší Já, které tu ztvárňuje herec Miloslav Mejzlík, potom vytváří v mnoha ohledech Ondrušův protipól, spíše než očekávaného „následníka v čase“, což v důsledku dobře odráží často rozsáhlé proměny lidského charakteru v průběhu let. Jakkoli mají oba dva stejný zájem a jsou současně formováni stejnou zkušeností, jen v jiné míře a rozsahu, přístup k pohybu v rámci onoho hledání sebe sama je dobrou ilustrací této proměny. Jejich vzájemná interakce je v představení poměrně mělká a stává se tak jeho okrajovým prvkem. To sice možná mírně zeslabuje onu průvodcovskou (= guide) složku, ale na druhou stranu umožňuje akcentovat samotný akt hledání. Protože nakonec asi sice každý toužíme zeptat se svého budoucího já na dopady našich příštích kroků, ale ve skutečnosti se s tím musíme poprat sami. Tedy ne tak úplně – totiž právě hledání se pro nás stává studnicí nepřeberné směsi průvodců. Že teprve bez nich se můžeme skutečně ztratit a nikdy se už nenajít je jedním z hlavních poselství představení GUIDE.
GUIDE je v tuzemsku zejména díky kombinaci velmi specifické práce se světlem a tance poměrně inovativním počinem, nástinem časů budoucích a ukázkou tance ve formátu, na který ještě nejsme příliš zvyklí či naladění, což je na jednu stranu překvapující, zejména s ohledem na všudypřítomné pronikání technologií do běžného života. Důraz na technickou složku však může být někdy dvojsečný, jak se ostatně také na ukázalo na premiéře – na jednu stranu totiž sice představuje výraznou sílu a přednost celého představení, zároveň však vydává tvůrce nemilosrdně napospas technickým problémům, jejichž pravděpodobnost vzrůstá přímou úměrou k míře jejich využití. Premiéra však ukázala, že GUIDE má vybudované velmi slibné základy a slunce nad sebou, k němuž může směřovat svůj další růst.
Koncept a choreografie: Věra Ondrašíková, interaktivní média: Dan Gregor, kostýmy: Hana Frišonsová, produkce: Lucie Špačková, programing softwaru: Michal Rydlo, hudba: Filip Míšek, interpretace: Jaro Ondruš, Miloslav Mejzlík, dramaturgie: Marta Ljubková.