Skrze civilizační smog zpět k sobě

foto: Michal Hančovský

Prý máme být „sami sebou“, dělat věci o svém. Indi­vi­du­ál­ně. Troš­ku ztra­ce­ní, ale vol­ní. Dob­ře, ale kde tako­vé úze­mí sama sebe leží? „Nedáv­no mě pře­padla tako­vá zvě­da­vost. Zača­lo mě zají­mat, kdo jsem a čím se odli­šu­ju od ostat­ních. A vždyc­ky, když mě něco tako­vé­ho napad­ne, zapo­me­nu na všech­no ostat­ní a sna­žím se tomu při­jít na kloub,“ píše na webo­vém dis­kus­ním fóru jeden z jeho uži­va­te­lů. Sebe­po­zná­ní je nezbyt­nou slož­kou podiv­ných ten­den­cí čás­ti lid­stva sta­vět na odiv ška­tul­ky, do kte­rých se člo­věk pasu­je (snad vede­ný sna­hou se něja­kým způ­so­bem ukot­vit v okol­ním pro­stře­dí a sys­té­mu), stej­ně jako je důle­ži­tou slož­kou psy­cho­te­ra­pie. To když nás tře­ba hon­ba za vlast­ní indi­vi­du­a­li­tou dože­ne někam na okraj pro­pas­ti a my hle­dá­me pev­ný bod, o kte­rý se opřít. Ve svě­tě, kde uká­je­ní umě­le vyvo­la­ných potřeb nahra­zu­je v minu­los­ti fun­gu­jí­cí mezi­lid­ské inter­ak­ce je vhled do sebe sama jedi­ným mož­ným způ­so­bem, jak ješ­tě na posled­ní chví­li najít pev­ný bod. A prá­vě o tom­to hle­dá­ní je nová insce­na­ce Věry Ondra­ší­ko­vé GUIDE.

Úpl­ně na začát­ku mě napadlo, jaké by to bylo, kdy­by měl člo­věk mož­nost vrá­tit čas, nebo něja­kou kon­krét­ní situ­a­ci v živo­tě a ten moment změ­nit nebo opra­vit, kdy­by se mohl zacho­vat jinak. A také, jaké by to bylo, kdy­by mohl člo­věk pro­mlu­vit se svým star­ším já a zeptat se ho, jakou ces­tou se má vydat, jak dopad­ne,“ popsa­la cho­re­o­gra­f­ka původ­ní ideu pro­jek­tu pro Čes­ký roz­hlas. Tu násled­ně roz­vi­nu­la v insce­na­ci, kte­rá je v prvé řadě audi­o­vi­zu­ál­ním požit­kem – hra tmy, svě­tel a kou­ře z díl­ny Dana Gre­go­ra vytvá­ří mimo­řád­ně inten­ziv­ní vizu­ál­ní efek­ty, kte­ré ve spo­lu­prá­ci s hud­bou ex-Kho­i­bov­ské­ho Fili­pa Míš­ka for­mu­jí před divá­kem ces­tu do pra­pů­vod­ní­ho ani­mál­ní­ho stře­du lid­ské mys­li, někde na roz­hra­ní instink­tů a kon­krét­ních myš­len­ko­vých ope­ra­cí. Divák je tu vta­žen do vir­tu­ál­ní rea­li­ty cizí mys­li (tro­chu to půso­bí, jako tem­ná neu­ro­lo­gic­ká vari­a­ce na legen­dár­ní fran­couz­ský seri­ál Byl jed­nou jeden život). Do toho­to pro­stře­dí je potom jako orga­nic­ký prvek včle­něn taneč­ník Jaro Ond­ruš a skr­ze jeho posta­vu tápa­jí­cí­ho a hle­da­jí­cí­ho člo­vě­ka je do toho­to téměř sno­vé­ho svě­ta zave­den také jaký­si for­mu­jí­cí lid­ský čini­tel. Tato meta­fo­ra je při­tom dále roz­ví­je­na pomo­cí sní­ma­cích kamer, pro­střed­nic­tvím kte­rých má mož­nost ovlá­dat a mani­pu­lo­vat svě­tel­ný­mi paprsky. Insce­na­ce tak dostá­vá dal­ší roz­měr a nabý­vá na kom­ple­xi­tě, kte­rá však divá­ka nema­te. Cel­ko­vě je nara­ce sro­zu­mi­tel­ná á a rela­tiv­ně snad­no ucho­pi­tel­ná. Ond­ru­šo­va posta­va tu tro­chu při­po­mí­ná Saint-Exupé­ry­ho Malé­ho prin­ce a pře­bí­rá také něco z jeho melan­cho­lie. Jeho tanec půso­bí navzdo­ry pohy­bo­vé pre­ciz­nos­ti a kon­t­ro­le vel­mi živo­čiš­ně a při­ro­ze­ně. Jeho star­ší Já, kte­ré tu ztvár­ňu­je herec Milo­slav Mejz­lík, potom vytvá­ří v mno­ha ohle­dech Ond­rušův pro­ti­pól, spí­še než oče­ká­va­né­ho „násled­ní­ka v čase“, což v důsled­ku dob­ře odrá­ží čas­to roz­sáh­lé pro­mě­ny lid­ské­ho cha­rak­te­ru v prů­bě­hu let. Jak­ko­li mají oba dva stej­ný zájem a jsou sou­čas­ně for­mo­vá­ni stej­nou zku­še­nos­tí, jen v jiné míře a roz­sa­hu, pří­stup k pohy­bu v rám­ci ono­ho hle­dá­ní sebe sama je dobrou ilu­stra­cí této pro­mě­ny. Jejich vzá­jem­ná inter­ak­ce je v před­sta­ve­ní poměr­ně měl­ká a stá­vá se tak jeho okra­jo­vým prv­kem. To sice mož­ná mír­ně zesla­bu­je onu prů­vod­cov­skou (= gui­de) slož­ku, ale na dru­hou stra­nu umož­ňu­je akcen­to­vat samot­ný akt hle­dá­ní. Pro­to­že nako­nec asi sice kaž­dý tou­ží­me zeptat se své­ho budou­cí­ho já na dopa­dy našich příš­tích kro­ků, ale ve sku­teč­nos­ti se s tím musí­me poprat sami. Tedy ne tak úpl­ně – totiž prá­vě hle­dá­ní se pro nás stá­vá stud­ni­cí nepře­ber­né smě­si prů­vod­ců. Že tepr­ve bez nich se může­me sku­teč­ně ztra­tit a nikdy se už nena­jít je jed­ním z hlav­ních posel­ství před­sta­ve­ní GUIDE.

GUIDE je v tuzem­sku zejmé­na díky kom­bi­na­ci vel­mi spe­ci­fic­ké prá­ce se svět­lem a tan­ce poměr­ně ino­va­tiv­ním poči­nem, násti­nem časů budou­cích a ukáz­kou tan­ce ve for­má­tu, na kte­rý ješ­tě nejsme pří­liš zvyklí či nala­dě­ní, což je na jed­nu stra­nu pře­kva­pu­jí­cí, zejmé­na s ohle­dem na všu­dypří­tom­né pro­ni­ká­ní tech­no­lo­gií do běž­né­ho živo­ta. Důraz na tech­nic­kou slož­ku však může být někdy dvoj­seč­ný, jak se ostat­ně také na uká­za­lo na pre­mi­é­ře – na jed­nu stra­nu totiž sice před­sta­vu­je výraz­nou sílu a před­nost celé­ho před­sta­ve­ní, záro­veň však vydá­vá tvůr­ce nemi­lo­srd­ně napo­spas tech­nic­kým pro­blé­mům, jejichž prav­dě­po­dob­nost vzrůs­tá pří­mou úmě­rou k míře jejich vyu­ži­tí. Pre­mi­é­ra však uká­za­la, že GUIDE má vybu­do­va­né vel­mi slib­né zákla­dy a slun­ce nad sebou, k němuž může smě­řo­vat svůj dal­ší růst.

Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Věra Ondra­ší­ko­vá, inter­ak­tiv­ní média: Dan Gre­gor, kos­týmy: Hana Fri­šon­so­vá, pro­duk­ce: Lucie Špač­ko­vá, pro­gra­ming soft­wa­ru: Michal Rydlo, hud­ba: Filip Míšek, inter­pre­ta­ce: Jaro Ond­ruš, Milo­slav Mejz­lík, dra­ma­tur­gie: Mar­ta Ljubková.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.