S národem na trh. Bazaarová „dancekarnace SSRU“

Foto: Zbyněk Riedl

Foto: Zbyněk Riedl

Sobot­ní odpo­led­ní pro­gram diva­del­ní­ho a taneč­ní­ho fes­ti­va­lu Baza­ar, kte­rý hos­ti­lo Stu­dio Alta, při­ne­sl divá­kům něko­lik uká­zek z při­pra­vo­va­ných před­sta­ve­ní, ať už tuzem­ských, tak také evropských.. 

VE JMÉNU KAR / Mar­ké­ta Jan­do­vá a Jit­ka Tůmo­vá
Za zvu­ků deš­tě skrá­pě­jí­cí­ho stře­chu sálu před­ved­ly work in pro­gress ukáz­ku své­ho chys­ta­né­ho před­sta­ve­ní taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ky Mar­ké­ta Jan­do­váJit­ka Tůmo­vá. Obě při­tom spo­ju­je  mimo jiné jejich spo­lu­prá­ce s Praž­ským komor­ním bale­tem. Insce­na­ce „Ve jmé­nu kar“ je věno­vá­na emo­ci­o­nál­ně boha­té téma­ti­ce smr­ti. V této sou­vis­los­ti není bez zají­ma­vos­ti, že Jan­do­vá záro­veň vystu­pu­je též v před­sta­ve­ní Ani­mal Exi­tus od Spit­fi­re Com­pa­ny, kte­ré se věnu­je – mimo jiné — vel­mi podob­né­mu téma­tu, kte­rým je trau­ma­tic­ká zku­še­nost s umí­rá­ním Jan­do­vá s Tůmo­vou, za živé­ho hudeb­ní­ho dopro­vo­du akor­de­o­nis­ty Ali­aksan­d­ra Yasin­ski­ho, před­ved­ly na prv­ní pohled tro­chu chlad­ný a odmě­ře­ný výstup, kte­rý nicmé­ně fun­go­val skvě­le. Poda­ři­lo se jim strh­nout men­tál­ní bari­é­ru mezi divá­kem a vystu­pu­jí­cím, a v sérii mnoh­dy cel­kem úspor­ných, ale pře­ci efekt­ních pohy­bo­vých vari­a­cích jako­by krá­če­ly s divá­kem skr­ze samot­ný ritu­ál smr­ti – pohřeb. Na roz­díl od zmí­ně­né­ho Ani­mal Exi­tus se tu neob­je­vi­ly žád­né „bla­b­la“ zou­fa­le po uzná­ní vola­jí­cí slov­ní orgie . Bez zby­teč­né­ho balas­tu či pře­hna­né emo­ci­o­na­li­ty je v pro­jek­tu s téma­tem smr­ti pra­co­vá­no decent­ně a jed­no­du­še – bude zají­ma­vé sle­do­vat, zda se tuto kom­pakt­ní a dob­ře ucho­pi­tel­nou for­mu poda­ří udr­žet také v koneč­né podo­bě chys­ta­né insce­na­ce.
Námět: Mar­ké­ta Jan­do­vá
Cho­re­o­gra­fie a inter­pre­ta­ce: Mar­ké­ta Jan­do­vá a Jit­ka Tůmo­vá
Hud­ba: Ali­aksan­dr Yasinski

SIONISTICKO-SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA UGANDA: STÁT VĚCÍ BUDOUCÍCH (Zalo­že­ní amba­sády v Pra­ze) / fri­en­dly fire
Násled­ná ukáz­ka zpo­čát­ku tro­chu při­po­mí­na­la pří­let Ašta­ra Šera­na a jeho Plejá­ďa­nů. Kon­cept vychá­zel z brit­ské­ho plá­nu vytvo­řit v Ugan­dě, na úze­mí dneš­ní Keni, pře­chod­ný židov­ský stát jako odpo­věď na teh­dej­ší stup­ňu­jí­cí se nási­lí vůči Židům v Evro­pě. Zastán­cem této myš­len­ky byl mimo jiné i otec sio­nis­mu The­o­dor Her­zl; na basi­lej­ském sio­nis­tic­kém kon­gre­su však vyvo­la­la znač­né kon­tro­ver­ze a nikdy sku­teč­ně nedo­šla napl­ně­ní. Kolek­tiv fri­en­dly fire z němec­ké­ho Lip­ska se této čás­ti his­to­rie cho­pil po svém – v před­ve­de­né ukáz­ce byla jas­ně patr­ná kri­ti­ka nábo­žen­ské­ho dogma­tis­mu a pohle­dů zastře­ných vírou, pohle­dů, kte­ré vidí jen to, co vidět chtě­jí. Znač­nou část celé per­for­man­ce tvo­ři­la urči­tá for­ma inter­ak­ce s pub­li­kem, kte­ré bylo po celou dobu fyzic­ky pří­tomno na jeviš­ti. Zařa­ze­ní této ukáz­ky bylo vhod­né i z pohle­du hes­la letoš­ní­ho roč­ní­ku Baza­a­ru, kte­rým bylo „Víc než národ“. Zno­vu tak došlo na otáz­ky týka­jí­cí se národ­ní­ho (sebe)určení, stej­ně jako podo­by náro­da a jeho vzta­hu ke kon­krét­ní­mu úze­mí. To vše bylo oba­le­né sno­vě mani­pu­la­tiv­ní atmo­sfé­rou, kte­rá na člo­vě­ku ulpí­va­la ješ­tě něja­ký čas po skon­če­ní samot­né ukázky.

A DANCE IS A DANCE IS A DANCE / Aga­ta Sini­ar­ska & Xenia Tani­ko Dwertmann
Pojít­kem mezi ukáz­ka­mi či insce­na­ce­mi, kte­ré mě v nega­tiv­ním slo­va smys­lu na Baza­a­ru omrá­či­ly, byla oso­ba Aga­ty Sini­ar­ské. Ta je zce­la bez­po­chy­by své­byt­nou a jedi­neč­nou per­for­mer­kou, pra­cu­jí­cí vel­mi kon­cep­tu­ál­ně, na můj vkus ale až pří­liš uza­vře­ně, bez ohle­du na divá­ky. Zmí­ním zde jen ukáz­ku ze sobot­ní­ho Baza­a­ru, jež vznik­la ve spo­lu­prá­ci s Xenií Tani­ko Dwertmann s názvem „A dan­ce is a dan­ce is a dan­ce“. Neje­den divák či divač­ka tak oče­ká­val zejmé­na tanec. Mís­to toho se však hlav­ní nápl­ní obou per­for­me­rek sta­la samot­ná pří­pra­va jeviš­tě, mís­ty s až ritu­ál­ní­mi prv­ky. Což je tak­to zpět­ně mož­né pova­žo­vat za doce­la dob­rý vtip, vzhle­dem k tomu, kolik pro­sto­ru bylo této pří­pra­vě, v pomě­ru k samot­né­mu pohy­bu, věno­vá­no. Zpět­ně také člo­věk nachá­zí v před­ve­de­né insce­na­ci růz­né pod­ně­ty k zamyš­le­ní, ale poprav­dě — zno­vu bych ji už absol­vo­vat nechtěl. Vzhle­dem k nata­že­ní pří­prav bylo dění na jeviš­ti vel­mi nároč­né na trpě­li­vost a poprav­dě až tro­chu roz­či­lu­jí­cí ve své roz­vlek­los­ti. Ve vzta­hu insce­ná­tor­ky-divá­ci šlo o jed­no­směr­ný mono­log, ať už to něko­mu bylo neby­lo po vůli. Tako­vé popře­ní vzá­jem­né­ho dia­lo­gu, vyne­chá­ní pro­sto­ru pro divá­ka a jeho díl spo­lu­účas­ti je pře­kva­pi­vě vyčer­pá­va­jí­cí a po skon­če­ní ukáz­ky jako­by už v člo­vě­ku nezbyl pro­stor pro nic dal­ší­ho. Sobot­ní Baza­ar, stříp­ky budouc­nost v pří­tom­nos­ti však i tak voněl mno­ha vůně­mi. Jest­li se v někte­rých člo­věk nena­le­zl, neva­dí, byly tu dal­ší, kte­ré své pří­le­ži­tos­ti vyu­ži­ly beze zbytku.

 

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.