„Síla slova je monstrózní. Drb je silnější zbraň než jakákoli jiná zbraň, snadno a rychle může ublížit nebo změnit životy lidí od základů,“ nechala se před časem v rozhovoru pro Taneční zónu slyšet česká tanečnice a choreografka Lenka Vagnerová. Právě tato její fascinace se nakonec stala také námětem nejnovějšího počinu GOSSIP.
Jak často se vaše vlastní rozhovory týkají nepřítomných osob a „společenských“ témat? Občas? Tu a tam? Jde o doménu bulváru a lidí, kteří ho čtou? Že tu nejde o okrajový jev z rezervací lidí, kteří nemají nic lepšího na práci, vypovídá i fakt, že jsou drby předmětem přibližně dvou třetin konverzací. Proč tomuto významu neodpovídá také míra její umělecké reflexe? Jde z uměleckého pohledu o příliš banální, plebejské téma? Těžko říct, možná je prostě jen vnímané jako nepříliš zajímavé. Navíc je natolik součástí našeho běžného fungování, že si jen s námahou lze od něj vytvořit odstup. Vagnerová to přesto z nějakých důvodů zkusila. A jak už tomu je v případě její tvorby zvykem, zcela oprávněně byl tento počin od počátku doprovázen velkým očekáváním.
Než se však přesuneme k další reflexi této inscenace, je ještě dobré si uvědomit, s čím se tu vlastně potýkáme, jakou úlohu hrají drby v lidské společnosti. Když si pro tuto chvíli odpustíme „osobní hledisko“ a potenciálně destruktivní dopady na jejich cíle, jsou drby některými vědci považovány za jedny ze základních stavebních kamenů sociálního a kulturního života společnosti a dokonce také nezbytnou podmínku vývoje lidské inteligence. Existence člověka v takové společnosti však ve výsledku trochu připomíná běh po tenkém ledu vesnického rybníka. Nese s sebou obrovský náklad strachu a smutku – přičemž zejména smutek (s kapkou beznaděje) je také cítit napříč celým představením více než vrchovatě. Právě v tomto ohledu je GOSSIP skutečně impozantní. Ohromující koncentrace myšlenek a postojů, o kterých jeho jednotlivé úseky vypovídají, je vskutku mimořádná. Mnoho vrstevnatost výpovědi, kdy je například člověk jedním dechem zobrazován jako hračka v rukách ostatních a současně s tím je nám předkládána výpověď o zrůdnostech, kterých se naše společnost dopouští na jiných živých tvorech, sama o sobě zaslouží potlesk. Jako divák cítíte slzy za smíchem. Dění není nikdy černobílé, a vám pomalu dochází, s jakou zručností je tu zachycena komplexnost současné společnosti. V tomto směru není skutečně co vytknout.
Vagnerová před diváky rýsuje jednotlivá malá bitevní pole lidských tvorů jako figurek v rukách ostatních. Divák v takovém okamžiku začíná vnímat problém, neurčité pnutí a snahu se z této situace vymanit. V tu chvíli přichází pocity bezmocnosti. Už Bakunin ve svém díle poukazoval na obtížnost vzpoury vůči „přirozené“ tyranii člověka ze strany společnosti, v níž žije. Je často obtížně postřehnutelná, jelikož nám často připadá daná a přirozená – a o to je její působení silnější a zhoubnější. Paradoxně, což se v GOSSIP také daří velmi dobře ukazovat, jsme to ve skutečnosti často my sami, kteří si ubližujeme nejvíce. Jsme nejlepšími spolupachateli zla, které je na nás v různé intenzitě vykonáváno. A trestat sám sebe celou věc rozhodně neulehčuje. Okolí každého člověka v něm zůstává hluboce otištěno a najít jeho okraje a konfrontovat je vyžaduje jednak mimořádnou sílu, a jednak motivaci tak vůbec učinit. Příliš jsme si zvykli na kontrolu a dohled, předpisy a zákony, jejichž podobu s námi nikdo nikdy nediskutoval, ale jejichž následování se od nás automaticky vyžaduje.
Tematický vývoj inscenace od samotného drbu či pomluvy, zmíněné v samotném názvu, k rozboru lidské existence v moři jiných, je propracovaný a zároveň snadno srozumitelný. Ona zmiňovaná bitevní pole se postupně odhalují a ukazují svou skutečnou podobu – jde o kouřové clony naší neschopnosti (či pouze nechuti?) do svého okolí aktivně zasahovat. Performeři se tu stávají loutkami očekávání a předem daných vzorců a vazeb. Hrají své role v předem vymezených kolejích. Jsou zaměstnaní stále novými a novými věcmi a tak se zvládají dlouho pochybnostem a smutku vyhýbat. Konfrontace s okolím přichází až po zlomu, kdy přeteče pomyslný pohár trpělivosti a člověk si naplno uvědomí iracionalitu vazeb v síti, v níž je chycen. Narozeninový večírek, kde se celý tento proces odehrává, je nicméně pro mě osobně trochu problematický, zejména ve vztahu k předchozí představení Sorcerer. Na něj má totiž GOSSIP údajně volně navazovat – nicméně ve skutečnosti prakticky kompletně přebírá jeho rámec a pouze ho plní odlišným obsahem. Neznám skutečnou příčinu tohoto kroku, ale vzhledem k tomu, že jde o mimořádně efektní formu, to v důsledku pro diváka žádný významnější problém nepředstavuje.
GOSSIP láme kosti našim obrazům ve společnosti, v níž více či méně dobrovolně přebýváme, přetváří je a konfrontuje nás s nimi – a v důsledku i s naším vlastním pokrytectvím. Synergie s pocity a činy představovaných charakterů umocňují vnímání a samotný divácký zážitek, modelovaný kombinací hudby, světel i scény, jimž chybí hluchá místa. Ohromující je také záběr témat, který je inscenace schopná pojmout, aniž by se jednotlivé „zprávy o stavu světa kolem nás“ navzájem rušily či působily výhružně. Že půjde o jednu z událostí sezóny, asi nikdo od začátku nepochyboval; a toto očekávání bylo nakonec — i navzdory onomu překvapivému postupu vzhledem k předchozímu představení Sorcerer — naplněno.
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová, účinkují: Fanny Barrouquére, Andrea Opavská, Radoslav Piovarči, Branislav Bašista, Michal Heriban, Ivo Sedláček, hudba: Ivan Acher, scénografie: Jakub Kopecký, kostýmy: Jakub Kopecký a Jana Morávková, světelný design: Michal Kříž, zvukový design: Andrej Jurkovič, produkce: Andrea Vagnerová. Za podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, mediální partner: Taneční aktuality