Fyzická konfrontace mezi přáním vzlétnout, možností tak učinit a nepochopitelnou hradbou, která tomu brání, vytváří základní spojnici, na které se pohybuje tanečnice v průběhu multižánrového experimentu z dílny Jana Komárka a Andrey Miltnerové Tranzmutace, které uvedlo divadlo Alfred ve dvoře.
Dvě křídla schopná ve správných rukách nést svého majitele k oblakům se však v rukách jiného stávají nepoužitelnými a vláčícími svého pilota po zemi, po hrubém podkladu zklamání; přesto ho ale nenechávají vydechnout, jejich držení je drogou, která udržuje nekonečnou řadu pokusů nepřerušenou. Přenesete-li dění na jevišti o několik desítek či stovek metrů dál, dostanete poměrně všední a přitom tak smutný pohled, matný obraz celého představení. Lidi přesvědčené o své schopnosti vzlétnout, s krásnými a pevnými křídly, přesto však letu neschopných a stále narážejících na neproniknutelnou vrstvu odporu. Vždyť to, co se odehrává před námi, může být stejně tak let noční můry lapené v síti sběratele, jako příběh dalšího z pyramidových byznysmenů, kteří se neustále rvou k nebesům, která jim zůstávají zavřená. Kolik takových nepoučitelných motýlů potkáváme denně kolem sebe? Kolik jich pravidelně dopadá na dlažbu, jejíž chlad a tvrdost už ani nevnímá? A kam mizí frustrace, která je s takovým věčným pohybem-nepohybem spojená? Dynamika Tranzmutace je do značné míry udržovaná její akumulací a náhlými uvolněními v podobě téměř násilných zvukových a vizuálních smrští — jsou to exploze, které na diváka tak náhle udeří, ve chvílích, kdy je spojen s určitým meditativním klidem prováděného pohybu. Ony náhlé světelné a zvukové přechody, překvapují a vyvolávají v člověku intenzivní pocity ohrožení. Jenže, tyto pocity, pokud nejsou přikrmovány, po chvíli odeznívají a zůstávají po nich jen nenaplněná divácká očekávání. A boj s duchy kolem i v nás pokračuje dále, vždyť je tak krásně nekonečný a sebedestruktivní – v samotné inscenaci je však tento pocit poněkud utlumovaný místy nedotaženými pohyby, chybami, které jsou možná na místě za předpokladu, že počítáme s „autenticitou“ v podobě neostrých či nepravidelných okrajů, zde prezentovaných v podobě série drobných zaškobrtnutí či těžkopádnějších pohybů. Dokazuje to, že lidé nejsou geometricky přesnými stroji; upřímně však — v tomto případě působí už celkem rušivě a tvoří zbytečné proluky ve vnímání pohybů jako celku. Narušení pomáhají léčit intermezza ve formě videí, která převádí diváka zpět na původní kolej, ve chvílích, kdy už začínáte mít zvláštní pocit z jízdy, ocitnuvší se ve vlaku, ve kterém byste podle původních předpokladů vůbec být neměli – díky nim získá představení zase na chvíli zpět pozornost a divák touhu vidět, co přijde dále.
Součástí komponovaného večera byla také předehra v podobě dílka Fractured. Tedy předehra – zde šlo o několikaminutový vybroušený minimalismus, hru s myšlenkami a motivy, upřímně dětskou a přitom tak trochu dospělácky vážnou, manipulaci s tělem, které je zde v centru vesmíru, který kolem sebe vytváří. Několik chvil, kdy nebylo potřeba vůbec nic jiného než jedno lidské tělo v předklonu, hru svalů, jejímiž jedinými kulisami byla práce rukou a proměnlivé hudební pozadí – bez potřeby dalších výrazů či příběhu. Čistá svalová mechanika jako lyrický slovník par excellence – jako divák jsem tu měl pocit, že jsem nalezl něco, co často v jiných inscenacích postrádám. Fractured je esencí fyzičnosti bez smogu v podobě výrazů, snahy přemrštěných ambicí dobýt scény západoevropských festivalů nebo vypovědět divákům každý detail přečtený z Jungových knih. Byl jsem až zaskočený z pocitů bezprostředně po představení, jako bych se styděl za to, jak se mi to líbilo. Ano, bylo to moc hezké. Krásné. Plné. Jasné a citové. Jen škoda, že se oné zdánlivé jednoduchosti tvůrci možná zalekli, jak kdyby si neuvědomovali, co tu vzniká, co divákovi předávají. Fractured má schopnost člověka pohltit a vést skrze pomyslné zdi z myšlenek na vnější svět, které tak neodbytně dorážejí na mysl, kdykoliv je k tomu jen záblesk takové možnosti. A u toho chcete být. Chcete být toho součástí. Bez ohledu na prázdno, které člověk mohl cítit po shlédnutí Tranzmutace, tak dojmy z Fractured tohle prázdno pomáhali otupit a celkový dojem z večera zachránit.
