Motýle ciao! Experiment se sebeklamem staví sám sobě nepřekonatelné zdi

foto: Alfréd ve dvoře

Fyzic­ká kon­fron­ta­ce mezi přá­ním vzlét­nout, mož­nos­tí tak uči­nit a nepo­cho­pi­tel­nou hrad­bou, kte­rá tomu brá­ní, vytvá­ří základ­ní spoj­ni­ci, na kte­ré se pohy­bu­je taneč­ni­ce v prů­bě­hu multi­žánro­vé­ho expe­ri­men­tu z díl­ny Jana Komár­ka a Andrey Milt­ne­ro­vé Tran­zmu­ta­ce, kte­ré uved­lo diva­dlo Alfred ve dvoře.

Dvě kří­d­la schop­ná ve správ­ných rukách nést své­ho maji­te­le k obla­kům se však v rukách jiné­ho stá­va­jí nepo­u­ži­tel­ný­mi a vlá­čí­cí­mi své­ho pilo­ta po zemi, po hrubém pod­kla­du zkla­má­ní; přes­to ho ale nene­chá­va­jí vydech­nout, jejich drže­ní je dro­gou, kte­rá udr­žu­je neko­neč­nou řadu poku­sů nepře­ru­še­nou. Pře­ne­se­te-li dění na jeviš­ti o něko­lik desí­tek či sto­vek met­rů dál, dosta­ne­te poměr­ně všed­ní a při­tom tak smut­ný pohled, mat­ný obraz celé­ho před­sta­ve­ní. Lidi pře­svěd­če­né o své schop­nos­ti vzlét­nout, s krás­ný­mi a pev­ný­mi kří­d­ly, přes­to však letu neschop­ných a stá­le nará­že­jí­cích na nepro­nik­nu­tel­nou vrst­vu odpo­ru. Vždyť to, co se ode­hrá­vá před námi, může být stej­ně tak let noč­ní můry lape­né v síti sbě­ra­te­le, jako pří­běh dal­ší­ho z pyra­mi­do­vých byz­ny­s­me­nů, kte­ří se neu­stá­le rvou k nebe­sům, kte­rá jim zůstá­va­jí zavře­ná. Kolik tako­vých nepo­u­či­tel­ných motý­lů potká­vá­me den­ně kolem sebe? Kolik jich pra­vi­del­ně dopa­dá na dlaž­bu, jejíž chlad a tvr­dost už ani nevní­má? A kam mizí frustra­ce, kte­rá je s tako­vým věč­ným pohy­bem-nepo­hy­bem spo­je­ná? Dyna­mi­ka Tran­zmu­ta­ce je do znač­né míry udr­žo­va­ná její aku­mu­la­cí a náh­lý­mi uvol­ně­ní­mi v podo­bě téměř násil­ných zvu­ko­vých a vizu­ál­ních smrští — jsou to explo­ze, kte­ré na divá­ka tak náh­le ude­ří, ve chví­lích, kdy je spo­jen s urči­tým medi­ta­tiv­ním kli­dem pro­vá­dě­né­ho pohy­bu. Ony náh­lé svě­tel­né a zvu­ko­vé pře­cho­dy, pře­kva­pu­jí a vyvo­lá­va­jí v člo­vě­ku inten­ziv­ní poci­ty ohro­že­ní. Jen­že, tyto poci­ty, pokud nejsou při­kr­mo­vá­ny, po chví­li ode­zní­va­jí a zůstá­va­jí po nich jen nena­pl­ně­ná divác­ká oče­ká­vá­ní. A boj s duchy kolem i v nás pokra­ču­je dále, vždyť je tak krás­ně neko­neč­ný a sebe­de­struk­tiv­ní – v samot­né insce­na­ci je však ten­to pocit poně­kud utlu­mo­va­ný mís­ty nedo­ta­že­ný­mi pohy­by, chy­ba­mi, kte­ré jsou mož­ná na mís­tě za před­po­kla­du, že počí­tá­me s „auten­ti­ci­tou“ v podo­bě neostrých či nepra­vi­del­ných okra­jů, zde pre­zen­to­va­ných v podo­bě série drob­ných zaškobrt­nu­tí či těž­ko­pád­něj­ších pohy­bů. Doka­zu­je to, že lidé nejsou geo­me­t­ric­ky přes­ný­mi stro­ji; upřím­ně však — v tom­to pří­pa­dě půso­bí už cel­kem ruši­vě a tvo­ří zby­teč­né pro­lu­ky ve vní­má­ní pohy­bů jako cel­ku. Naru­še­ní pomá­ha­jí léčit inter­mez­za ve for­mě videí, kte­rá pře­vá­dí divá­ka zpět na původ­ní kolej, ve chví­lích, kdy už začí­ná­te mít zvlášt­ní pocit z jízdy, ocit­nuvší se ve vla­ku, ve kte­rém bys­te pod­le původ­ních před­po­kla­dů vůbec být nemě­li – díky nim zís­ká před­sta­ve­ní zase na chví­li zpět pozor­nost a divák tou­hu vidět, co při­jde dále.

Sou­čás­tí kom­po­no­va­né­ho veče­ra byla také pře­de­hra v podo­bě díl­ka Fractu­red. Tedy pře­de­hra – zde šlo o něko­li­ka­mi­nu­to­vý vybrou­še­ný mini­ma­lis­mus, hru s myš­len­ka­mi a moti­vy, upřím­ně dět­skou a při­tom tak tro­chu dospě­lác­ky váž­nou, mani­pu­la­ci s tělem, kte­ré je zde v cen­t­ru vesmí­ru, kte­rý kolem sebe vytvá­ří. Něko­lik chvil, kdy neby­lo potře­ba vůbec nic jiné­ho než jed­no lid­ské tělo v před­klo­nu, hru sva­lů, její­miž jedi­ný­mi kuli­sa­mi byla prá­ce rukou a pro­měn­li­vé hudeb­ní poza­dí – bez potře­by dal­ších výra­zů či pří­bě­hu. Čis­tá sva­lo­vá mecha­ni­ka jako lyric­ký slov­ník par excellen­ce – jako divák jsem tu měl pocit, že jsem nale­zl něco, co čas­to v jiných insce­na­cích postrá­dám. Fractu­red je esen­cí fyzič­nos­ti bez smo­gu v podo­bě výra­zů, sna­hy pře­mrš­tě­ných ambi­cí dobýt scé­ny zápa­do­ev­rop­ských fes­ti­va­lů nebo vypo­vě­dět divá­kům kaž­dý detail pře­čte­ný z Jun­go­vých knih. Byl jsem až zasko­če­ný z poci­tů bez­pro­střed­ně po před­sta­ve­ní, jako bych se sty­děl za to, jak se mi to líbi­lo. Ano, bylo to moc hez­ké. Krás­né. Plné. Jas­né a cito­vé. Jen ško­da, že se oné zdán­li­vé jed­no­du­chos­ti tvůr­ci mož­ná zalek­li, jak kdy­by si neu­vě­do­mo­va­li, co tu vzni­ká, co divá­ko­vi pře­dá­va­jí. Fractu­red má schop­nost člo­vě­ka pohl­tit a vést skr­ze pomy­sl­né zdi z myš­le­nek na vněj­ší svět, kte­ré tak neod­byt­ně dorá­že­jí na mysl, kdy­ko­liv je k tomu jen záblesk tako­vé mož­nos­ti. A u toho chce­te být. Chce­te být toho sou­čás­tí. Bez ohle­du na prázd­no, kte­ré člo­věk mohl cítit po shléd­nu­tí Tran­zmu­ta­ce, tak dojmy z Fractu­red tohle prázd­no pomá­ha­li otu­pit a cel­ko­vý dojem z veče­ra zachránit.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.