Zachytit v prstech minulost

Mozai­ku krát­kých scén, jejichž spo­leč­ným pojít­kem byla minu­lost a její vliv na pří­tom­nost člo­vě­ka před­sta­vil čes­ký cho­re­o­graf Karel Vaněk na kon­ci břez­na v hole­šo­vic­kém Stu­diu Alta. V před­sta­ve­ní tref­ně pojme­no­va­ném Nos­tal­gi­á­da také ved­le svých vrs­tev­ní­ků (ve slo­že­ní Moni­ka Reb­co­vá, Anka Sed­láč­ko­vá a Olaf Rei­nec­ke) sám vystoupil.

Pomy­sl­ných hlav­ních rolí se však v rám­ci celé čtve­ři­ce cho­pi­ly ženy; zatím­co v pří­pa­dě Moni­ky Reb­co­vé hrál tanec domi­nant­ní úlo­hu, u Anky Sed­láč­ko­vé nabra­lo na význa­mu také mlu­ve­né slo­vo. Její vyprá­vě­ní z dět­ství a obdo­bí dospí­vá­ní vytvá­ře­lo vel­mi vol­ný dějo­vý rámec, do něhož bylo mož­né vět­ši­nu scén něja­kým způ­so­bem zařa­dit. Své vyprá­vě­ní Sed­láč­ko­vá zaba­li­la do leh­ké­ho humo­ru, nos­tal­gie, ale také nad­hle­du, kte­rý změk­čo­val dopad jejích slov, bez ohle­du na váž­nost témat. Ta se týka­la zejmé­na mezi­lid­ských vzta­hů, výcho­vy či stře­tu dět­ské­ho svě­ta se svě­tem dospě­lých Podob­ným způ­so­bem byl potom veden také její pohyb, kte­rý se čas­to ode­hrá­val jako­by mimo­děk, mimo proud řeči. A jin­dy zase para­lel­ně s ním, což v někte­rých chví­lích půso­bi­lo až iro­nic­ky, jako naráž­ka na přesty­li­zo­va­né vyprá­vě­ní tělem (podob­ně jako se tomu­to téma­tu věnu­je napří­klad Dora Hoš­to­vá ve svém Pro­ce­su) . Reb­co­vá nao­pak byla ve svém vystu­po­vá­ní typo­vě odliš­ná, taneč­něj­ší, nicmé­ně obě se se svý­mi sek­ven­ce­mi pra­co­va­ly cit­li­vě a po svém; zají­ma­vé bylo uvě­do­mě­ní si, že tu nic divá­ka nenu­ti­lo obě taneč­ni­ce srov­ná­vat, jed­not­li­vé jejich sek­ven­ce jako by si v doko­na­lém sou­la­du pře­dá­va­ly slo­vo . Rei­nec­ke i sám Vaněk při tom spí­še jen sekun­do­va­li a pomá­ha­li dovy­tvá­řet cel­ko­vý dojem – neří­kal bych však jen „kos­me­tic­ky“, to bych obě­ma křiv­dil. Celá insce­na­ce měla nádech milé­ho přá­tel­ské­ho setká­ní napl­ně­né­ho nos­tal­gií, tro­chu při­bar­ve­né­ho jed­nou na tom mís­tě, jed­nou na onom, nikdy však ne moc. Bylo cítit, že minu­lost tu není nazí­rá­na s důra­zem na objek­ti­vi­tu, ale že se tu nechá­vá vol­ný pro­stor jak nasa­zo­vá­ní oněch pří­slo­več­ných růžo­vých brý­lí, kte­ré byly ostat­ně upřím­ně při­zná­ny už v začát­ku insce­na­ce, tak brý­lí s tma­vý­mi skly. Byla tu cítit vrouc­nost, vzá­jem­né pocho­pe­ní, vše oko­ře­ně­né milým humo­rem. Jako čer­ve­ná nit se insce­na­cí vinu­lo posel­ství, že koke­to­vat s minu­los­tí je nevy­hnu­tel­né a při­ro­ze­né, záro­veň ale není samo­spa­si­tel­né a neře­ší všech­ny pro­blémy pří­tom­nos­ti, ať už je při­ná­ší okol­ní svět či samot­né tělo, pod­dá­va­jí­cí se ply­nu­tí času.

Prá­vě pří­tom­nost se při­tom zásad­ním způ­so­bem pro­mí­tá do minu­lost a v důsled­ku urču­je opti­ku, se kte­rou doby minu­lé nazí­rá­me, jako jed­no­du­chá zpět­no­va­zeb­ní smyč­ka, jed­nou s pozi­tiv­ní jin­dy nega­tiv­ní zpět­nou vaz­bou. Navzdo­ry výše zmí­ně­né­mu však zůsta­lo mezi mnou a účin­ku­jí­cí­mi urči­té vzdu­cho­prázd­no. Jako bych nebyl úpl­ně, mar­ke­tingo­vě řeče­no, „cílov­kou“ dané inscenace.

Ovšem­že sám také vzpo­mí­nám a zao­bí­rám se minu­los­tí, kde čas­to hle­dám odpo­vě­di, v tom mi byla Nos­tal­gi­á­da vcel­ku blíz­ká, nicmé­ně zde, jako by kolem mě pro­plou­va­li pří­běhy, z nichž mi vždyc­ky chy­běl něja­ký význam­ný dílek k jeho plné­mu pro­ži­tí. A kaž­dá nedo­sta­vě­ná sklá­dan­ka sebou nezbyt­ně nese poci­ty mar­nos­ti, což zná kaž­dý, komu někdy chy­běl dílek z jinak kom­plet­ní­ho puzzle. Mně osob­ně tam ten­to pomy­sl­ný dílek chy­běl, ale nějak nejsem scho­pen dát to za vinu Nostalgiádě.

Nos­tal­gi­á­da
Režie: Karel Vaněk
Cho­re­o­gra­fie a tanec: Moni­ka Reb­co­vá, Olaf Rei­nec­ke, Anka Sed­láč­ko­vá, Karel Vaněk
Kon­cept: Gui­do Pre­u­ss, Lucia Kaši­a­ro­vá
Dra­ma­tur­gie: Gui­do Pre­u­ss
Sound­s­ca­pe: Karel Vaněk
Kos­týmy: Mela­nie Riester

Psá­no z dru­hé reprí­zy, kte­rá pro­běh­la dne 25.3.2018 ve Stu­diu Alta.