Rubrika: Recenze

Dru­hý květ­no­vý týden pat­řil v Pon­ci taneč­ní katedře HAMU, kte­rá ve třech veče­rech před­sta­vi­la tvor­bu svých stu­den­tů na tra­dič­ním Tan­ci HAMU. Co si na nás stu­den­ti přichystali?

Posled­ní zamá­vá­ní křeh­kých paží, grand révé­ren­ce: Daria Kli­men­to­vá odchá­zí ze scé­ny a děku­je. Čes­ké­mu pub­li­ku věno­va­la pri­ma­ba­lerí­na Ang­lic­ké­ho národ­ní­ho bale­tu na roz­lou­če­nou kom­po­no­va­ný večer s výmluv­ným názvem Děku­ji, v němž spo­lu s o šest­náct let mlad­ším Vadi­mem Mun­tagi­ro­vem vystřih­li na prk­nech Stát­ní ope­ry něko­lik čísel z povin­né balet­ní lite­ra­tu­ry. Vidě­li jsme scé­ny z Labu­tí­ho jeze­ra, Kor­zá­ra a Dona Qui­jo­ta. Byla to lek­ce exce­lent­ní… Pokra­čo­vat ve čte­ní grand révé­ren­ce

Stu­dio Alta uved­lo pre­mi­é­ru due­tu, kte­rý se obrá­til pro inspi­ra­ci do hlu­bin ana­ly­tic­ké psy­cho­lo­gie, stej­ně jako to před časem udě­lal Michal Záho­ra a Len­ka Bar­tůň­ko­vá v pří­pa­dě due­tu Orbis Pictus.

Je to již něko­lik měsí­ců, kdy se Nová scé­na lou­či­la se svým vede­ním. Byli jsme zvě­da­ví, co nás, taneč­ní pub­li­kum za dal­ší éry čeká. Po zku­šeb­ním obdo­bí jsme z dosa­vad­ní spo­lu­prá­ce zkla­ma­ní. Jako­by bylo na Nové scé­ně bez­vlá­dí. Vyha­zov ale, zdá se, dosta­ne­me my. Až do kon­ce sezó­ny se nechys­tá žád­ná nová pre­mi­é­ra, v sezó­ně příští jsou… Pokra­čo­vat ve čte­ní V obla­cích bezčasí

Praž­ský komor­ní balet roz­ší­řil nedáv­no svůj reper­toár o dal­ší dílo. Ten­to­krát vede­ní PKB inves­to­va­lo do pro­jek­tu pro šest taneč­ní­ků, kte­rý hos­tu­jí­cí cho­re­o­gra­fic­ká dvo­ji­ce – Uri Igvi a Johan Gre­ben – nazva­la Beat.

Ten­to člá­nek by se také mohl jme­no­vat – „Mluv­me spo­lu“, neboť to byla hlav­ní moti­va­ce k uspo­řá­dá­ní seri­á­lu dis­ku­sí věno­va­ných tan­ci, kte­ré pro­bí­ha­ly v kre­a­tiv­ním pro­sto­ru Dru­ži­na v Krym­ské uli­ci v Pra­ze kaž­dý dub­no­vý čtvr­tek (až na ten prv­ní, kte­rý by koli­do­val se zahá­je­ním Čes­ké taneč­ní plat­for­my, tak­že se začí­na­lo středou). 

29. duben je kaž­do­roč­ně zasvě­cen osla­vám Mezi­ná­rod­ní­ho dne tan­ce. V Pra­ze se osla­vo­va­lo už popáté. Na roz­díl od minu­lých roč­ní­ků orga­ni­zá­to­ři nezvo­li­li mot­to „den, kdy se bude tan­čit všu­de“, kte­ré evo­ku­je budo­va­tel­ský film z 50. let. Letos šlo o „den, kte­rý je tře­ba protančit“.

Osla­vy Mezi­ná­rod­ní­ho dne tan­ce před pěti lety roz­je­lo občan­ské sdru­že­ní Vize tan­ce, teh­dy sil­ně zamě­ře­né na tanec nezá­vis­lých sku­pin, pro­fe­si­o­ná­lů v oblas­ti con­tem­po­ra­ry. Hned od začát­ku však poje­tí oslav dne tan­ce pat­ři­lo do sfé­ry sdí­le­ní, spo­lu­prá­ce, potře­by roz­li­šit půva­by a sílu tan­ce v našich životech.

Nedáv­no dra­ma­tur­gie hole­šo­vic­ké stagi­o­ny Alfred ve dvo­ře nabíd­la praž­ské­mu pub­li­ku výživ­nou ukáz­ku sou­čas­né rumun­ské tvor­by Roma­ni­an Pul­se. Zdá se, že nená­pad­ná pře­hlíd­ka z kra­je Mir­cei Eli­a­da a Ioa­ny Mony Popo­vi­ci vzbu­di­la neče­ka­ný roz­ruch a Janu Bohutín­skou inspi­ro­va­la k násle­du­jí­cí reflexi.

Prv­ní čís­lo Taneč­ní zóny roku 2014 je na svě­tě. Na jeho strán­kách najde­te mj. i zamyš­le­ní per­for­me­ra a peda­go­ga Radi­ma Vizváry­ho nad osu­dem a per­spek­ti­va­mi čes­ké pan­to­mi­my. Jeho pod­nět­ný člá­nek vám při­ná­ší­me jako pozván­ku k dal­ším tex­tům zalis­to­va­ným v naší taneč­ní revue!