Imago

Stu­dio Alta uved­lo pre­mi­é­ru due­tu, kte­rý se obrá­til pro inspi­ra­ci do hlu­bin ana­ly­tic­ké psy­cho­lo­gie, stej­ně jako to před časem udě­lal Michal Záho­ra a Len­ka Bar­tůň­ko­vá v pří­pa­dě due­tu Orbis Pictus.

Pro­jekt Ima­go cho­re­o­gra­f­ky Lucie Kaši­a­ro­vé je pod­le tex­tu, kte­rý dosta­ne kaž­dý divák, „vol­ně inspi­ro­va­ný tex­tem C. G. Jun­ga Ani­ma a Ani­mus, zabý­va­jí­cí se exis­ten­cí alter­na­tiv­ní osob­nos­ti v našem nit­ru“. Před­ně zapo­meň­te na dopro­vod­né tex­ty. Zapo­meň­te na Jun­ga. Urči­tě mohl být cen­ným zdro­jem inspi­ra­ce, ale pro divá­ka je tato infor­ma­ce napros­to zby­teč­ná a v důsled­ku mož­ná až kon­tra­pro­duk­tiv­ní. Na před­sta­ve­ní doraž­te bez pří­pra­vy, mož­ná si dej­te sklen­ku – ale ne víc. Nechej­te za sebou vněj­ší svět, jeho pouč­ky a pra­vi­dla a při­prav­te se na práci.

Ima­go je kon­tem­pla­tiv­ní vizu­ál­ní ces­tou lapi­dári­em lid­ské­ho těla, sbír­ka památ­ní­ků jeho inter­ak­cí s okol­ním svě­tem i se sebou samot­ným. Tro­chu při­po­mí­ná večer­ní návště­vu barok­ní­ho hospi­ta­lu v Kuk­su. Špork by měl radost. O Jun­go­vi nevím. A co divák? Při­jde na to. Vel­mi zají­ma­vé momen­ty jsou tu občas pře­ru­še­ny klišé a pasá­že­mi, kte­ré při­po­mí­na­jí nepa­su­jí­cí kost­ky puzzle. V tom­to smě­ru se jako nej­kri­tič­těj­ší jeví zřej­mě závěr, kte­rý půso­bí dra­ma­tur­gic­ky bez­rad­ně. Ke ško­dě celé­ho před­sta­ve­ní, kte­ré jinak při­ná­ší mno­ho pod­nět­ných momen­tů, v nichž je divák ucho­pen za ruku a obrá­cen vstříc vlast­ním myš­len­kám; vzni­ká tu vir­tu­ál­ní leše­ní, kte­ré může kaž­dý vyu­žít po svém. Zpo­čát­ku poměr­ně sta­tic­ké pasá­že záro­veň počí­ta­jí s divác­kou aktiv­ní účas­tí; ten­to kon­cept je ale bohu­žel postup­ně opouš­těn a před­sta­ve­ní jako­by se sna­ži­lo otevřít, zjed­no­du­šit a zalí­bit, začí­ná být přespří­liš kon­krét­ní. Tro­chu pro­ble­ma­tic­ké jsou tu pře­cho­dy mezi někte­rý­mi z obra­zů, kte­ré je však obvykle snad­né odpus­tit, pro­to­že se nako­nec pře­kva­pi­vě a vel­mi nápa­di­tě transformují.

Zce­la zásad­ní slož­kou – zejmé­na v tak­to posta­ve­ném před­sta­ve­ní – jsou oba taneč­ní­ci, kte­ří na sebe pou­ta­jí prak­tic­ky kon­stant­ní pozor­nost neru­še­nou scé­no­gra­fií ani výraz­ný­mi svě­tel­ný­mi či zvu­ko­vý­mi zása­hy. A je tře­ba uznat, že prá­vě tato slož­ka fun­gu­je vel­mi dob­ře. Soňa Feri­en­čí­ko­vá a Jaro Ond­ruš se tu vzá­jem­ně skvě­le pro­lí­na­jí a dopl­ňu­jí; jejich sehra­nost je zřej­mě nej­sil­něj­ší sou­čás­tí před­sta­ve­ní – na divá­ka půso­bí téměř sou­ro­ze­nec­kým dojmem. Ima­go se tak s nad­sáz­kou stá­vá ces­tou moder­ní­ho Jeníč­ka a Mařen­ky lesem peri­fe­rie lid­ské mys­li, navíc dopl­ně­né cit­li­vou pra­cí se svět­lem, kte­rá si za to zaslou­ží jed­no­znač­ně pozi­tiv­ní hod­no­ce­ní (na svě­do­mí ji má Pavel Kot­lík, drži­tel „Ceny za nej­lep­ší svě­tel­ný design“ z roku 2012). S výjim­kou již zmí­ně­né­ho závě­ru není pří­liš co vytknout ani zvu­ko­vé slož­ce, jejímž auto­rem je Miko­láš Růžič­ka; hud­ba je tu vůči ostat­ním slož­kám rov­no­cen­ným part­ne­rem, jenž ví, kdy ustou­pit do poza­dí a kdy se nao­pak při­hlá­sit o slovo.

Vzhle­dem k tomu, že šlo o pre­mi­é­ru, lze – i vzhle­dem ke zku­še­nos­tem jed­not­li­vých jeho akté­rů – oče­ká­vat, že by dal­ší vývoj repríz mohl zahla­dit někte­ré pře­šla­py. Pro Kaši­a­ro­vou před­sta­vu­je Ima­go vel­kou zku­še­nost, kte­rá jí zce­la jis­tě pomů­že v budouc­nu lépe for­mu­lo­vat myš­len­ky a zámě­ry, pro Jun­ga a jeho myš­len­ko­vý odkaz to zřej­mě nebu­de zna­me­nat nic… pro divá­ka však může být zhléd­nu­tí Ima­ga zají­ma­vou zku­še­nos­tí a novou plat­for­mou pro vlast­ní sebepozná(vá)ní.