made in HAMU

Foto: Palo Kršiak

Dru­hý květ­no­vý týden pat­řil v Pon­ci taneč­ní katedře HAMU, kte­rá ve třech veče­rech před­sta­vi­la tvor­bu svých stu­den­tů na tra­dič­ním Tan­ci HAMU. Co si na nás stu­den­ti přichystali?

Zaha­jo­va­cí cho­re­o­gra­fií byla Cama­lea Moni­ky Část­ko­vé: V kuže­lu svět­la se obje­vi­la taneč­ni­ce (Manon Siv Vio­let­te Duquesnay) zavě­še­ná noha­ma v kusu lát­ky visí­cím ze stro­pu. Při­po­mí­na­la moř­skou pan­nu, plá­ca­jí­cí se na sou­ši, pomo­cí rukou se pře­sou­va­la a sna­ži­la se vyma­nit nohy ze závě­su, což se jí nako­nec poda­ři­lo a se změ­nou zvu­ků ze šplou­chá­ní vody na zvu­ky pří­ro­dy se změ­ni­la i kva­li­ta pohy­bu. Taneč­ni­ce se sna­ži­la posta­vit na všech­ny čty­ři a poz­dě­ji na „zad­ní“, byla jako gumo­vá, nejis­té pát­ra­vé pohy­by stří­da­ly neu­vě­ři­tel­né jogín­ské pozi­ce. I v tlu­me­ném svět­le jsme si moh­li všim­nout lehce vyku­le­né­ho výra­zu (taneč­ni­ci lze odpus­tit, že neu­mí kou­kat kaž­dým okem jinam) a pře­de­vším krás­né­ho detai­lu cha­me­le­on­ních paci­ček – spo­je­né­ho uka­zo­váč­ku s pro­střed­níč­kem a prs­te­níč­ku s malíč­kem. Vyzkou­še­la jsem to, není to nic leh­ké­ho a doce­la to bolí, Manon ale zvlád­la tuto polo­hu udr­žet sko­ro celou čtvrt­ho­di­nu. Skon­či­la stej­ně, jako zača­la – zavě­še­ná za ocas, ovšem ten­to­krát pomo­cí lát­ky, ale pou­ze opře­ná o hla­vu a rame­no s noha­ma vzhů­ru. Z Cama­ley by měli radost nejen milov­ní­ci pohy­bu, ale i cho­va­te­lé tera­rij­ních zví­řat. Věr­né zob­ra­ze­ní se tu krás­ně snou­bi­lo s vyna­lé­za­vou cho­re­o­gra­fií a pre­ciz­ním výko­nem tanečnice.

Nad­še­ní bohu­žel tro­chu opadlo hned s dru­hým kusem, kte­rý vytvo­řil Mar­tin Tala­ga a nazval ho jed­no­du­še Fuga; pou­žít fugu W. A. Mozar­ta bylo zadá­ním peda­go­ga. Nápad cho­re­o­gra­fa byl sice ori­gi­nál­ní, nepo­da­ři­lo se ovšem vyu­žít jeho poten­ci­ál. Autor posta­vil na scé­nu dva taneč­ní­ky a jed­nu taneč­ni­ci ve for­mál­ním oble­če­ní, v sakách a koši­lích, a udě­lal z nich poli­ti­ky doha­du­jí­cí se nad změ­nou záko­na (jak jsme se dočet­li v pro­gra­mu; moh­lo by se jed­nat o jakou­ko­li bouř­li­vou pra­cov­ní pora­du). Vytvo­řil spíš pan­to­mi­mic­kou etu­du s bou­chá­ním do sto­lu, dává­ním rukou vzdor­ně v bok a agre­siv­ní­mi ges­ty. Taneč­ní­ci ale bohu­žel neby­li tak agre­siv­ní, abychom jim to uvě­ři­li. Dělat rych­lá ges­ta v pra­vi­del­ném ryt­mu hud­by jis­tě není jed­no­du­ché, taneč­ní­ci ale vypa­da­li nejis­tě, jejich pohy­by byly málo razant­ní, sleč­na si neu­stá­le sta­ho­va­la koši­li, jako by nevě­dě­la, co s ruka­ma a jejich výra­zy dáva­ly tušit pra­ma­lé zau­je­tí. Tako­vý výsle­dek může mít mno­ho pří­čin, v pří­pa­dě stu­den­tů tře­ba nedo­sta­tek času, kdo ví. Mož­ná by pak tako­vé dílo mělo pros­tě na pro­gra­mu chybět.

O něko­lik leve­lů výš večer posu­nu­la dva­ce­ti­mi­nu­to­vá Gra­vi­ta­ce ticha cho­re­o­gra­f­ky a spo­luza­kla­da­tel­ky stu­dia Con­tem­po­ra­ry Ven­du­ly Pozna­ro­vé. V díle se obje­vi­lo pět taneč­ní­ků a výrazná taneč­ni­ce v oran­žo­vém ove­ra­lu a s výstřed­ní­mi vla­sy – Iva­na Han­ni­cho­vá, což je zku­še­ná taneč­ni­ce, lek­tor­ka a býva­lá člen­ka nedáv­no zanik­nuvších Dance2XS. Na roz­díl od před­cho­zích vystou­pe­ní se jed­na­lo o plno­hod­not­nou pro­fe­si­o­nál­ní prá­ci. Taneč­ní­ci v čer­ném se postup­ně obje­vo­va­li ve svě­tel­ných spo­tech a zase mize­li. Tan­či­li oko­lo vel­kých repro­be­den, i na nich. V zad­ním plá­nu svět­lo občas ozá­ři­lo nej­vět­ší bed­nu, na kte­ré sedě­la taneč­ni­ce se zacpa­ný­ma uši­ma. Kro­mě industri­ál­ních zvu­ků, růz­né­ho vrzá­ní a „vazbe­ní“ vydá­va­li zvu­ky i sami taneč­ní­ci, dupa­li, bou­cha­li do země. Trha­né a prud­ké pohy­by stří­da­ly vláč­né pasá­že, ve kte­rých si taneč­ní­ci Iva­nu podá­va­li, pře­sou­va­li ji, vše pro­bí­ha­lo lehce a ply­nu­le, pří­jem­ně na pohled. Svo­ji roli hrál i svě­tel­ný design Roma­na Dou­dy, kte­rý nechal scé­nu spíš v přítmí a občas vytvo­řil pozo­ru­hod­né momen­ty jako vyno­řo­vá­ní rukou ze tmy do pru­hu světla.

Po pře­stáv­ce násle­do­va­lo baka­lář­ské dílo Mar­ti­na Talagy, kte­ré nazval Žíz­ně; při tvor­bě se Tala­ga nechal inspi­ro­vat dílem Bohusla­va Reyn­ka. S názvem souzně­ly prázd­né lah­ve roz­mís­tě­né vza­du na jeviš­ti. Nejdří­ve se ze tmy vyno­ři­la záda – jen záda, poz­dě­ji ruce, kte­ré se za zády spo­jo­va­ly a růz­ně ges­ti­ku­lo­va­ly, jako by taneč­ník seděl čelem k pub­li­ku. Záhy zpo­za zad vykouk­la noha (těž­ko říct, jak se taneč­ník Marek Zelin­ka do této krko­lom­né polo­hy dostal, a jak v ní mohl tak dlou­ho vydr­žet), až se nako­nec celé tělo vzpří­mi­lo a zača­lo se pomo­cí výko­pů a stá­le s ruka­ma za zády posou­vat, neo­hra­ba­ně, těž­ko­pád­ně. Za hla­si­té­ho chras­tě­ní cin­gr­lá­tek zavě­še­ných u pasu se na scé­ně obje­vil sám cho­re­o­graf, svle­če­ný do půl těla, kte­rý byl nao­pak vel­mi čiper­ný, s noha­ma u sebe sviž­ně poska­ko­val po scé­ně. Spo­lu s taneč­ni­cí Andre­ou Vyky­sa­lou zápa­si­li o lahev až do závě­reč­né­ho pad­nu­tí. Celá cho­re­o­gra­fie byla dopro­vá­ze­na živým zpě­vem (bohu­žel v pro­gra­mu neby­lo uve­de­no jmé­no zpě­vač­ky). Smy­sl nebo pře­sah cho­re­o­gra­fie mi bohu­žel tro­chu uni­kl. Mar­tin Tala­ga ale vypa­dá naděj­ně, má ori­gi­nál­ní pohy­bo­vý slov­ník, smy­sl pro humor a nebo­jí se jít na hra­ni­ci fyzic­kých sil.

She She: Simo­na Machovičová

Tanec HAMU podru­hé
Dru­hý z veče­rů pat­ří­cích HAMU zahá­ji­ly dvě pěti­mi­nu­to­vé etu­dy Pet­ry Háj­ko­vé. Téma a vari­a­ce stej­ně jako Mozar­to­va kla­vír­ní sklad­bič­ka roz­ví­je­ly základ­ní motiv, na kte­rý se naba­lo­va­ly dal­ší prv­ky, růz­ně se obmě­ňo­va­ly a sklá­da­ly do sebe. Kvar­tet dívek v čer­ve­ných a bílých šatech byl spíš ukáz­kou mož­né tech­ni­ky výstav­by cho­re­o­gra­fie, ovšem pěk­ně a čis­tě pro­ve­de­nou. Ve stej­ném duchu se nes­la dru­há cho­re­o­gra­fie jme­no­va­né stu­dent­ky – Život v pohy­bu s pod­kre­sem nej­růz­něj­ších zvu­ků z běž­né­ho živo­ta. Cho­re­o­gra­f­ka spo­lu s dal­ší taneč­ni­cí však tyto zvu­ky (pře­pl­ně­ná tram­vaj, cin­ká­ní pří­bo­rů…) neo­pi­so­va­ly, v kaž­dém moti­vu byl jen náznak situ­a­cí, inspi­ro­va­ných těmi­to zvu­ky, kte­rý se dále roz­ví­jel v taneč­ní pohyb. Taneč­ni­cím opět nechy­bě­la přes­nost a suve­re­ni­ta pohy­bu. Cho­re­o­gra­f­ka se však musí ješ­tě nau­čit pra­co­vat s dyna­mi­kou, pau­zou a tem­po­rytmem celé cho­re­o­gra­fie, kte­rá byla (stej­ně jako před­cho­zí) pře­sy­ce­na neu­stá­le se naba­lu­jí­cí­mi prvky.

Při tvor­bě násle­du­jí­cí cho­re­o­gra­fie Uni-for­ma se sešly tři stu­dent­ky 5. roč­ní­ku cho­re­o­gra­fie, kte­ré byly záro­veň i inter­pret­ka­mi – Mar­ké­ta Jan­do­vá, Hele­na Štá­vo­vá a Objev v tan­ci z roku 2009 Kate­ři­na Stu­pec­ká. Kva­li­ta a tem­po pohy­bu se od začát­ku výraz­ně odli­šo­va­lo od před­cho­zích kusů; taneč­ni­ce v polostí­nu se poma­lu pro­plé­ta­ly a pře­va­lo­va­ly jed­na přes dru­hou, pohy­by byly ply­nu­lé, táh­lé, náh­le se měni­ly v prud­ké a trha­vé, aby se zase vrá­ti­ly do původ­ní­ho tem­pa. Dív­ky v čer­ných legí­nách s úzký­mi bílý­mi pru­hy na před­ní čás­ti těla těka­vý­mi pohy­by při­po­mí­na­ly hmyz, byly vůči sobě ostra­ži­té, nedů­vě­ři­vé, jin­dy se pohy­bo­va­ly syn­chron­ně a vzá­jem­ně spo­lu­pra­co­va­ly. Celá cho­re­o­gra­fie se ode­hrá­la v tlu­me­ném měk­kém svět­le. Na všech inter­pret­kách už byla znát jis­tá zku­še­nost a pro­fe­si­o­na­li­ta; téma jejich cho­re­o­gra­fie by asi neu­nes­lo víc než 15 minut, čas, kte­rý si vymě­ři­ly, boha­tě sta­čil na to, aby byl po celou dobu nabi­tý ener­gií a napětím.

Posled­ní část dru­hé­ho veče­ra, nazva­ná Eros, budi­la už svým obsa­ze­ním jis­tá oče­ká­vá­ní. Cho­re­o­graf Paľo Krši­ak do ní obsa­dil napří­klad zná­mé inter­pre­ty Janu Vrá­nu, Tomá­še Čer­vin­ku a dal­ších pět taneč­ní­ků. Auto­rem lighting desig­nu je Pavel Kot­lík. I zvo­le­né téma vypa­da­lo slib­ně: „o lás­ce, váš­ni, sexu a nevě­ře“. Prav­dou ale je, že kdy­by cho­re­o­gra­fii chtě­la pře­ná­šet tele­vi­ze, muse­la by se vysí­lat dlou­ho, dlou­ho po desá­té a navíc jenom na kabe­lov­ce. Spod­ní věko­vá hra­ni­ce divá­ků by mož­ná stá­la za zvá­že­ní. Všich­ni taneč­ní­ci byli sice zaha­le­ni od hla­vy až po paty, ale do při­lé­ha­vých late­xo­vých obleč­ků s růz­ný­mi pře­z­ka­mi a popru­hy a s kuk­la­mi přes hla­vu, tak­že jsme se spíš než sli­bo­va­né lás­ky dočka­li sado-maso show. Taneč­ní­ci se ze tmy noři­li postup­ně za hla­si­té­ho, tro­chu děsi­vé­ho dýchá­ní, všich­ni nain­sta­lo­va­ní do růz­ných ero­tic­kých póz, a postup­ně se zača­li sunout do stře­du jeviš­tě – hned na začát­ku tak Paľo Krši­ak otes­to­val naši trpě­li­vost, pro­to­že toto sunu­tí trva­lo snad deset minut. Taneč­ní­ci se pak zača­li vzá­jem­ně pro­plé­tat, až se za bouř­li­vé­ho dishar­mo­nic­ké­ho burá­ce­ní var­han zasta­vi­li ve stron­zu v jakési hro­mad­né ero­tic­ké polo­ze. Nut­no říct, že oheb­nost by jim mohl závi­dět mno­hý jogín, na fyzic­ký výkon taneč­ní­ků kladla cho­re­o­gra­fie vyso­ké náro­ky. Tema­tic­ky se však záhy vyčer­pa­la. Cho­re­o­graf svo­je dílo nazval balet­ním komi­xem, což je poměr­ně při­lé­ha­vé ozna­če­ní, stron­za, zasta­vo­vá­ní jako­by ve fot­ce či obráz­ku bylo hlav­ním moti­vic­kým prv­kem (taneč­ní­ci v čer­ve­no­čer­ných kos­tý­mech navíc tro­chu při­po­mí­na­li Spi­der­ma­ny, to s tím ale nej­spíš nemě­lo co dělat). Celý nastí­ně­ný „děj“, navíc pod­po­ro­va­ný neli­bozvuč­nou burá­ci­vou hud­bou, byl tak absurd­ní a nesmy­sl­ný, že se občas nešlo nesmát. Komic­ká situ­a­ce také vznik­la při děko­vač­ce, kdy se uva­děč­ka sna­ži­la pře­dat kvě­ti­ny té správ­né kuk­le. Eros pat­ří do kate­go­rie umě­lec­kých děl, kte­rá jsou tak blbá, že něko­mu mohou při­pa­dat skvělá.

Tanec HAMU potře­tí
Tře­tí večer a potře­tí W. A. Mozart. Dílo, opět nazva­né jed­no­du­še Fuga, mělo ten­to­krát pří­běh – mla­dý muž na pohov­ce sní o třech býva­lých pří­tel­ky­ních. Jeho roz­cho­dy evi­dent­ně neby­ly vese­lé, je vypla­še­ný, ženy jsou přís­né, hud­ba dra­ma­tic­ká. Cho­re­o­graf Mário Rada­čov­ský vytvo­řil poměr­ně jed­no­du­ché dějo­vé sché­ma. Vyu­žil pohov­ku, zpo­za níž se ženy vyno­řo­va­ly, taneč­ní­ko­vi slou­ži­la jako úto­čiš­tě i mís­to děsi­vých snů. Pro­pra­co­va­ná cho­re­o­gra­fie, ryt­mic­ky a vývo­jo­vě souzní­cí s hud­bou, byla pod­po­ře­ná kva­lit­ní­mi výko­ny všech inter­pre­tů. Přes­to­že téma nešlo nijak do hloub­ky, dílo doká­za­lo zaujmout pře­de­vším taneč­ní­mi výkony.

U tema­ti­ky snů zůstal i cho­re­o­graf Ulad­zi­mir Iva­nou, kte­rý spo­lu se svou taneč­ní part­ner­kou Eli­za­ve­tou Shi­ba­e­vou před­ve­dl pěti­mi­nu­to­vé Dvě polo­vi­ny cel­ku. Nej­pr­ve se v kuže­lu svět­la obje­vil taneč­ník v jakém­si šedi­vém pyža­mu s vydě­še­ným výra­zem, vzá­pě­tí se k němu při­da­la taneč­ni­ce v tělo­vém upnu­tém kos­tý­mu. Je jeho snem? Alter egem? Prů­vod­ky­ní, usměr­ňo­va­tel­kou? Sto­krát zpra­co­va­né téma by moh­lo svá­dět ke klišé, cho­re­o­graf má ale vel­mi ori­gi­nál­ní pohy­bo­vý slov­ník, kte­rý dopl­ňu­je živým herec­kým výra­zem. Balan­cu­je na hra­ni­ci váž­né­ho a humor­né­ho poje­tí, což je vět­ši­nou záru­kou úspě­chu. Oba taneč­ní­ci poda­li vel­mi pro­fe­si­o­nál­ní výkon a na závěr ješ­tě vše sho­di­li kla­sic­kou balet­ní děkovačkou.

Dále bylo na pořa­du autor­ské sólo Kami­ly Mottlo­vé. Svo­je dílo nazva­la Whispe­ri­ng Eyes. Zača­la zost­ra a vyru­ko­va­la na nás se stro­bo­sko­pem. Když jsme pod náva­lem bli­ka­jí­cí­ho svět­la roz­po­zna­li mla­dou taneč­ni­ci v čer­ných šatech a s mód­ně čás­teč­ně vyho­le­nou hla­vou, bylo jas­né, že nepů­jde o žád­nou něž­nou niter­nou zpo­věď. Cho­re­o­gra­f­ka ale zda­le­ka neu­dr­že­la těž­ko­to­náž­nost, se kte­rou zača­la. Za zvu­ků psy­che­de­lic­ké hud­by se sna­ži­la ovlád­nout svo­je tělo, kte­ré jí nechtě­lo poslou­chat, vel­mi čas­to se obje­vo­val motiv roz­hou­pá­vá­ní se k pohy­bu. Kva­li­tou pohy­bu byla taneč­ni­ce spíš v prů­mě­ru a celá cho­re­o­gra­fie se zdá­la být puber­tál­ním, a tedy tro­chu samo­ú­čel­ným a bez­ob­saž­ným vzdo­rem. Změ­na do prud­ké­ho bláz­ně­ní se bez gra­da­ce najed­nou obje­vi­la v samém závě­ru, opět pod­po­ře­ném stro­bo­sko­pem, a taneč­ni­ce kon­či­la una­ve­ná leží­cí na zemi. Bohu­žel v cho­re­o­gra­fii neby­lo co hledat.

Vel­ký posun mini­mál­ně co do výko­nu před­sta­vo­val duet cho­re­o­gra­f­ky Simo­ny Macho­vi­čo­véNatá­lií Néme­tho­vou nazva­ný She she. Dle pro­gra­mu jed­nu z žen dobí­há její minu­lost a dru­há jí má být opo­rou, tema­tic­ké­ho pod­kla­du ale v tom­to pří­pa­dě neby­lo vůbec tře­ba. Vyspě­lá, pro­fe­si­o­nál­ní a pro­fe­si­o­nál­ně pro­ve­de­ná cho­re­o­gra­fie si vysta­či­la sama o sobě. Samo­zřej­mě ade­kvát­ně ke své dél­ce osmi minut. Taneč­ni­ce se pohy­bo­va­ly pře­de­vším na zemi v pru­hu svět­la, vzá­jem­ně se pod­pí­ra­ly, tan­či­ly syn­chron­ně a s vel­kou přes­nos­tí. Vlast­ně se jed­na­lo o pros­tý námět žen­ské­ho přá­tel­ství, nijak filo­zo­fic­ky zatěž­ka­ný, ale krás­ný ve své jednoduchosti.

Cho­re­o­graf Mário Rada­čov­ský se obje­vil ješ­tě jed­nou a celý tří­den­ní mara­ton HAMU uza­vřel. Stej­ně jako v úvod­ní Fuze svůj kus pojme­no­val pod­le hud­by: Soná­ta pro vio­lon­cello a kla­vír op. 9 Milo­sla­va Kabe­lá­če. Zají­ma­lo by mě, jaký to má důvod, když obě jeho cho­re­o­gra­fie měly jas­nou dějo­vou lin­ku a neby­ly jen vari­a­cí na zada­nou hud­bu. Děj nám byl vyzra­zen už v pro­gra­mu: nemoc­ný muž se sna­ží vyrov­nat s blí­ží­cí se smr­tí, kte­ré se nejdřív brá­ní, až si nako­nec uvě­do­mí, že není mož­né nad ní vyhrát a vědo­mě se jí ode­vzdá­vá. Hlav­ním hrdi­nou byl ten­týž taneč­ník jako ve Fuze, Arthur Abram, smrt před­sta­vo­va­la Klau­dia Bit­te­re­ro­vá. Cho­re­o­graf opět scé­nu vyba­vil nábyt­kem, ten­to­krát poste­lí – to dá rozum, umí­ra­jí­cí člo­věk musí stá­le ležet v poste­li a hlav­ně chrop­ti­vě pokaš­lávat. Ško­da, že se tako­vá sche­ma­tič­nost obje­vi­la hned na začát­ku a rov­nou vzbu­di­la nedů­vě­ru k celé cho­re­o­gra­fii. Vývoj, popsa­ný v úvod­ním slo­vě, se těž­ko hle­dal. Mla­dík je chví­li ze smr­ti vydě­še­ný a uhý­bá před ní, chví­li s ní boju­je, chví­li sebou nechá­vá mani­pu­lo­vat, a tak pořád doko­la. Roz­to­mi­le vyje­ve­ný výraz Arthu­ra Abra­ma nám nedá­vá šan­ci pří­liš uvě­řit v jeho vnitř­ní boj. Smrt – jak jinak, než v čer­ném a s čer­ným pru­hem přes oči – tan­či­la na špič­kách a od stro­je­né­ho balet­ní­ho pro­je­vu se neo­pros­ti­la, což uvě­ři­tel­nos­ti celé­ho pří­bě­hu také nepři­spě­lo. Svým kamen­ným výra­zem při­po­mí­na­la ledo­vou krá­lov­nu, špič­ka­mi, upnu­tým kos­tý­mem a str­nu­lý­mi pohy­by evo­ko­va­la kyva­dlo ze Zus­ko­vy Popel­ky, díky její čas­té pří­tom­nos­ti u čela poste­le mi vyta­nul na mys­li Smr­ťák z Dařbu­já­na a Pan­dr­ho­ly. Ač se mělo jed­nat o závaž­né téma, jeho tíha se nás nedo­tkla. Nej­sil­něj­ším (jedi­ným sil­ným) momen­tem byl bohu­žel až úpl­ný závěr, něko­lik sekund trva­jí­cí škle­bi­vý úsměv smr­ti, vítě­zo­slav­ně sedí­cí na poste­li. Před­sta­va, že Mário Rada­čov­ský šéfu­je s tako­vou níz­kou umě­lec­kou eru­di­cí vel­ké­mu bale­tu v Brně, je poně­kud skli­ču­jí­cí. Ale to je jiná pohádka.

Na Tan­ci HAMU bylo mož­né zazna­me­nat něko­lik pozo­ru­hod­ných jevů. Jed­nak se s kaž­dým veče­rem návštěv­nost znač­ně sni­žo­va­la. Také vynik­la obli­ba prá­ce s bodo­vým svět­lem a stří­dá­ním svět­la a tmy. Vět­ši­na účin­ku­jí­cích byli Slo­vá­ci a Mozart je evi­dent­ně zase in. Je ško­da, že jsme ve vět­ši­ně pří­pa­dů nevě­dě­li, o stu­den­ty kte­ré­ho roč­ní­ku se jed­ná. Mož­ná bychom si udě­la­li lep­ší před­sta­vu a v někte­rých pří­pa­dech byli sho­ví­va­věj­ší. Fak­tem ale je, že někte­ré z před­sta­ve­ných cho­re­o­gra­fií (viz sólo Kami­ly Mottlo­vé, Fuga Mar­ti­na Talagy nebo cho­re­o­gra­fic­ká cvi­če­ní Pet­ry Háj­ko­vé) bychom moh­li bez pro­blé­mů zařa­dit na někte­rou z mno­ha pře­hlí­dek ama­tér­ských taneč­ních sku­pin, kde by mezi ostat­ní­mi zapadly. Star­ší taneč­ní­ci už jsou samo­zřej­mě tech­nic­ky i inter­pre­tač­ně někde jin­de, vel­kou cho­re­o­gra­fic­kou inven­cí ale vět­ši­na děl neo­plý­va­la. V před­cho­zích letech, kdy Tanec HAMU pro­bí­hal v Dis­ku a byl vždy vel­kou udá­los­tí, vybí­ra­la ško­la repre­zen­ta­tiv­ní kusy, kte­ré cha­rak­te­ru plno­hod­not­né­ho před­sta­ve­ní odpo­ví­da­ly mimo jiné i svou dél­kou. Pro­střed­nic­tvím pěti­mi­nu­to­vých semi­nár­ních pra­cí, i když lec­kdy cel­kem vyda­ře­ných, si nelze udě­lat ade­kvát­ní před­sta­vu o úrov­ni ško­ly. I sou­dě pod­le slo­že­ní pub­li­ka byly veče­ry kon­ci­po­vá­ny spíš jako před­vá­děč­ka pro spo­lu­žá­ky. V tom pří­pa­dě by ale HAMU nemě­la chtít pení­ze za vstu­pen­ky a v ide­ál­ním pří­pa­dě vůbec zvát veřejnost.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Eva Orcígrová

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala několik seminářů taneční kritiky v Praze i v zahraničí. Věnuje se public relations a copywritingu, pracuje pro CIRQUEON a festival francouzského divadla Sněz tu žábu, spolupracuje se vzdělávací platformou culturematters. Deset let se věnovala současnému tanci na ZUŠ, je instruktorkou zumby a lektorkou pohybových kurzů pro děti v organizaci Pohyb dětem.