Druhý květnový týden patřil v Ponci taneční katedře HAMU, která ve třech večerech představila tvorbu svých studentů na tradičním Tanci HAMU. Co si na nás studenti přichystali?
Zahajovací choreografií byla Camalea Moniky Částkové: V kuželu světla se objevila tanečnice (Manon Siv Violette Duquesnay) zavěšená nohama v kusu látky visícím ze stropu. Připomínala mořskou pannu, plácající se na souši, pomocí rukou se přesouvala a snažila se vymanit nohy ze závěsu, což se jí nakonec podařilo a se změnou zvuků ze šplouchání vody na zvuky přírody se změnila i kvalita pohybu. Tanečnice se snažila postavit na všechny čtyři a později na „zadní“, byla jako gumová, nejisté pátravé pohyby střídaly neuvěřitelné jogínské pozice. I v tlumeném světle jsme si mohli všimnout lehce vykuleného výrazu (tanečnici lze odpustit, že neumí koukat každým okem jinam) a především krásného detailu chameleonních paciček – spojeného ukazováčku s prostředníčkem a prsteníčku s malíčkem. Vyzkoušela jsem to, není to nic lehkého a docela to bolí, Manon ale zvládla tuto polohu udržet skoro celou čtvrthodinu. Skončila stejně, jako začala – zavěšená za ocas, ovšem tentokrát pomocí látky, ale pouze opřená o hlavu a rameno s nohama vzhůru. Z Camaley by měli radost nejen milovníci pohybu, ale i chovatelé terarijních zvířat. Věrné zobrazení se tu krásně snoubilo s vynalézavou choreografií a precizním výkonem tanečnice.
Nadšení bohužel trochu opadlo hned s druhým kusem, který vytvořil Martin Talaga a nazval ho jednoduše Fuga; použít fugu W. A. Mozarta bylo zadáním pedagoga. Nápad choreografa byl sice originální, nepodařilo se ovšem využít jeho potenciál. Autor postavil na scénu dva tanečníky a jednu tanečnici ve formálním oblečení, v sakách a košilích, a udělal z nich politiky dohadující se nad změnou zákona (jak jsme se dočetli v programu; mohlo by se jednat o jakoukoli bouřlivou pracovní poradu). Vytvořil spíš pantomimickou etudu s boucháním do stolu, dáváním rukou vzdorně v bok a agresivními gesty. Tanečníci ale bohužel nebyli tak agresivní, abychom jim to uvěřili. Dělat rychlá gesta v pravidelném rytmu hudby jistě není jednoduché, tanečníci ale vypadali nejistě, jejich pohyby byly málo razantní, slečna si neustále stahovala košili, jako by nevěděla, co s rukama a jejich výrazy dávaly tušit pramalé zaujetí. Takový výsledek může mít mnoho příčin, v případě studentů třeba nedostatek času, kdo ví. Možná by pak takové dílo mělo prostě na programu chybět.
O několik levelů výš večer posunula dvacetiminutová Gravitace ticha choreografky a spoluzakladatelky studia Contemporary Venduly Poznarové. V díle se objevilo pět tanečníků a výrazná tanečnice v oranžovém overalu a s výstředními vlasy – Ivana Hannichová, což je zkušená tanečnice, lektorka a bývalá členka nedávno zaniknuvších Dance2XS. Na rozdíl od předchozích vystoupení se jednalo o plnohodnotnou profesionální práci. Tanečníci v černém se postupně objevovali ve světelných spotech a zase mizeli. Tančili okolo velkých reprobeden, i na nich. V zadním plánu světlo občas ozářilo největší bednu, na které seděla tanečnice se zacpanýma ušima. Kromě industriálních zvuků, různého vrzání a „vazbení“ vydávali zvuky i sami tanečníci, dupali, bouchali do země. Trhané a prudké pohyby střídaly vláčné pasáže, ve kterých si tanečníci Ivanu podávali, přesouvali ji, vše probíhalo lehce a plynule, příjemně na pohled. Svoji roli hrál i světelný design Romana Doudy, který nechal scénu spíš v přítmí a občas vytvořil pozoruhodné momenty jako vynořování rukou ze tmy do pruhu světla.
Po přestávce následovalo bakalářské dílo Martina Talagy, které nazval Žízně; při tvorbě se Talaga nechal inspirovat dílem Bohuslava Reynka. S názvem souzněly prázdné lahve rozmístěné vzadu na jevišti. Nejdříve se ze tmy vynořila záda – jen záda, později ruce, které se za zády spojovaly a různě gestikulovaly, jako by tanečník seděl čelem k publiku. Záhy zpoza zad vykoukla noha (těžko říct, jak se tanečník Marek Zelinka do této krkolomné polohy dostal, a jak v ní mohl tak dlouho vydržet), až se nakonec celé tělo vzpřímilo a začalo se pomocí výkopů a stále s rukama za zády posouvat, neohrabaně, těžkopádně. Za hlasitého chrastění cingrlátek zavěšených u pasu se na scéně objevil sám choreograf, svlečený do půl těla, který byl naopak velmi čiperný, s nohama u sebe svižně poskakoval po scéně. Spolu s tanečnicí Andreou Vykysalou zápasili o lahev až do závěrečného padnutí. Celá choreografie byla doprovázena živým zpěvem (bohužel v programu nebylo uvedeno jméno zpěvačky). Smysl nebo přesah choreografie mi bohužel trochu unikl. Martin Talaga ale vypadá nadějně, má originální pohybový slovník, smysl pro humor a nebojí se jít na hranici fyzických sil.
She She: Simona Machovičová
Tanec HAMU podruhé
Druhý z večerů patřících HAMU zahájily dvě pětiminutové etudy Petry Hájkové. Téma a variace stejně jako Mozartova klavírní skladbička rozvíjely základní motiv, na který se nabalovaly další prvky, různě se obměňovaly a skládaly do sebe. Kvartet dívek v červených a bílých šatech byl spíš ukázkou možné techniky výstavby choreografie, ovšem pěkně a čistě provedenou. Ve stejném duchu se nesla druhá choreografie jmenované studentky – Život v pohybu s podkresem nejrůznějších zvuků z běžného života. Choreografka spolu s další tanečnicí však tyto zvuky (přeplněná tramvaj, cinkání příborů…) neopisovaly, v každém motivu byl jen náznak situací, inspirovaných těmito zvuky, který se dále rozvíjel v taneční pohyb. Tanečnicím opět nechyběla přesnost a suverenita pohybu. Choreografka se však musí ještě naučit pracovat s dynamikou, pauzou a temporytmem celé choreografie, která byla (stejně jako předchozí) přesycena neustále se nabalujícími prvky.
Při tvorbě následující choreografie Uni-forma se sešly tři studentky 5. ročníku choreografie, které byly zároveň i interpretkami – Markéta Jandová, Helena Štávová a Objev v tanci z roku 2009 Kateřina Stupecká. Kvalita a tempo pohybu se od začátku výrazně odlišovalo od předchozích kusů; tanečnice v polostínu se pomalu proplétaly a převalovaly jedna přes druhou, pohyby byly plynulé, táhlé, náhle se měnily v prudké a trhavé, aby se zase vrátily do původního tempa. Dívky v černých legínách s úzkými bílými pruhy na přední části těla těkavými pohyby připomínaly hmyz, byly vůči sobě ostražité, nedůvěřivé, jindy se pohybovaly synchronně a vzájemně spolupracovaly. Celá choreografie se odehrála v tlumeném měkkém světle. Na všech interpretkách už byla znát jistá zkušenost a profesionalita; téma jejich choreografie by asi neuneslo víc než 15 minut, čas, který si vyměřily, bohatě stačil na to, aby byl po celou dobu nabitý energií a napětím.
Poslední část druhého večera, nazvaná Eros, budila už svým obsazením jistá očekávání. Choreograf Paľo Kršiak do ní obsadil například známé interprety Janu Vránu, Tomáše Červinku a dalších pět tanečníků. Autorem lighting designu je Pavel Kotlík. I zvolené téma vypadalo slibně: „o lásce, vášni, sexu a nevěře“. Pravdou ale je, že kdyby choreografii chtěla přenášet televize, musela by se vysílat dlouho, dlouho po desáté a navíc jenom na kabelovce. Spodní věková hranice diváků by možná stála za zvážení. Všichni tanečníci byli sice zahaleni od hlavy až po paty, ale do přiléhavých latexových oblečků s různými přezkami a popruhy a s kuklami přes hlavu, takže jsme se spíš než slibované lásky dočkali sado-maso show. Tanečníci se ze tmy nořili postupně za hlasitého, trochu děsivého dýchání, všichni nainstalovaní do různých erotických póz, a postupně se začali sunout do středu jeviště – hned na začátku tak Paľo Kršiak otestoval naši trpělivost, protože toto sunutí trvalo snad deset minut. Tanečníci se pak začali vzájemně proplétat, až se za bouřlivého disharmonického burácení varhan zastavili ve stronzu v jakési hromadné erotické poloze. Nutno říct, že ohebnost by jim mohl závidět mnohý jogín, na fyzický výkon tanečníků kladla choreografie vysoké nároky. Tematicky se však záhy vyčerpala. Choreograf svoje dílo nazval baletním komixem, což je poměrně přiléhavé označení, stronza, zastavování jakoby ve fotce či obrázku bylo hlavním motivickým prvkem (tanečníci v červenočerných kostýmech navíc trochu připomínali Spidermany, to s tím ale nejspíš nemělo co dělat). Celý nastíněný „děj“, navíc podporovaný nelibozvučnou burácivou hudbou, byl tak absurdní a nesmyslný, že se občas nešlo nesmát. Komická situace také vznikla při děkovačce, kdy se uvaděčka snažila předat květiny té správné kukle. Eros patří do kategorie uměleckých děl, která jsou tak blbá, že někomu mohou připadat skvělá.
Tanec HAMU potřetí
Třetí večer a potřetí W. A. Mozart. Dílo, opět nazvané jednoduše Fuga, mělo tentokrát příběh – mladý muž na pohovce sní o třech bývalých přítelkyních. Jeho rozchody evidentně nebyly veselé, je vyplašený, ženy jsou přísné, hudba dramatická. Choreograf Mário Radačovský vytvořil poměrně jednoduché dějové schéma. Využil pohovku, zpoza níž se ženy vynořovaly, tanečníkovi sloužila jako útočiště i místo děsivých snů. Propracovaná choreografie, rytmicky a vývojově souznící s hudbou, byla podpořená kvalitními výkony všech interpretů. Přestože téma nešlo nijak do hloubky, dílo dokázalo zaujmout především tanečními výkony.
U tematiky snů zůstal i choreograf Uladzimir Ivanou, který spolu se svou taneční partnerkou Elizavetou Shibaevou předvedl pětiminutové Dvě poloviny celku. Nejprve se v kuželu světla objevil tanečník v jakémsi šedivém pyžamu s vyděšeným výrazem, vzápětí se k němu přidala tanečnice v tělovém upnutém kostýmu. Je jeho snem? Alter egem? Průvodkyní, usměrňovatelkou? Stokrát zpracované téma by mohlo svádět ke klišé, choreograf má ale velmi originální pohybový slovník, který doplňuje živým hereckým výrazem. Balancuje na hranici vážného a humorného pojetí, což je většinou zárukou úspěchu. Oba tanečníci podali velmi profesionální výkon a na závěr ještě vše shodili klasickou baletní děkovačkou.
Dále bylo na pořadu autorské sólo Kamily Mottlové. Svoje dílo nazvala Whispering Eyes. Začala zostra a vyrukovala na nás se stroboskopem. Když jsme pod návalem blikajícího světla rozpoznali mladou tanečnici v černých šatech a s módně částečně vyholenou hlavou, bylo jasné, že nepůjde o žádnou něžnou niternou zpověď. Choreografka ale zdaleka neudržela těžkotonážnost, se kterou začala. Za zvuků psychedelické hudby se snažila ovládnout svoje tělo, které jí nechtělo poslouchat, velmi často se objevoval motiv rozhoupávání se k pohybu. Kvalitou pohybu byla tanečnice spíš v průměru a celá choreografie se zdála být pubertálním, a tedy trochu samoúčelným a bezobsažným vzdorem. Změna do prudkého bláznění se bez gradace najednou objevila v samém závěru, opět podpořeném stroboskopem, a tanečnice končila unavená ležící na zemi. Bohužel v choreografii nebylo co hledat.
Velký posun minimálně co do výkonu představoval duet choreografky Simony Machovičové s Natálií Némethovou nazvaný She she. Dle programu jednu z žen dobíhá její minulost a druhá jí má být oporou, tematického podkladu ale v tomto případě nebylo vůbec třeba. Vyspělá, profesionální a profesionálně provedená choreografie si vystačila sama o sobě. Samozřejmě adekvátně ke své délce osmi minut. Tanečnice se pohybovaly především na zemi v pruhu světla, vzájemně se podpíraly, tančily synchronně a s velkou přesností. Vlastně se jednalo o prostý námět ženského přátelství, nijak filozoficky zatěžkaný, ale krásný ve své jednoduchosti.
Choreograf Mário Radačovský se objevil ještě jednou a celý třídenní maraton HAMU uzavřel. Stejně jako v úvodní Fuze svůj kus pojmenoval podle hudby: Sonáta pro violoncello a klavír op. 9 Miloslava Kabeláče. Zajímalo by mě, jaký to má důvod, když obě jeho choreografie měly jasnou dějovou linku a nebyly jen variací na zadanou hudbu. Děj nám byl vyzrazen už v programu: nemocný muž se snaží vyrovnat s blížící se smrtí, které se nejdřív brání, až si nakonec uvědomí, že není možné nad ní vyhrát a vědomě se jí odevzdává. Hlavním hrdinou byl tentýž tanečník jako ve Fuze, Arthur Abram, smrt představovala Klaudia Bittererová. Choreograf opět scénu vybavil nábytkem, tentokrát postelí – to dá rozum, umírající člověk musí stále ležet v posteli a hlavně chroptivě pokašlávat. Škoda, že se taková schematičnost objevila hned na začátku a rovnou vzbudila nedůvěru k celé choreografii. Vývoj, popsaný v úvodním slově, se těžko hledal. Mladík je chvíli ze smrti vyděšený a uhýbá před ní, chvíli s ní bojuje, chvíli sebou nechává manipulovat, a tak pořád dokola. Roztomile vyjevený výraz Arthura Abrama nám nedává šanci příliš uvěřit v jeho vnitřní boj. Smrt – jak jinak, než v černém a s černým pruhem přes oči – tančila na špičkách a od strojeného baletního projevu se neoprostila, což uvěřitelnosti celého příběhu také nepřispělo. Svým kamenným výrazem připomínala ledovou královnu, špičkami, upnutým kostýmem a strnulými pohyby evokovala kyvadlo ze Zuskovy Popelky, díky její časté přítomnosti u čela postele mi vytanul na mysli Smrťák z Dařbujána a Pandrholy. Ač se mělo jednat o závažné téma, jeho tíha se nás nedotkla. Nejsilnějším (jediným silným) momentem byl bohužel až úplný závěr, několik sekund trvající šklebivý úsměv smrti, vítězoslavně sedící na posteli. Představa, že Mário Radačovský šéfuje s takovou nízkou uměleckou erudicí velkému baletu v Brně, je poněkud skličující. Ale to je jiná pohádka.
Na Tanci HAMU bylo možné zaznamenat několik pozoruhodných jevů. Jednak se s každým večerem návštěvnost značně snižovala. Také vynikla obliba práce s bodovým světlem a střídáním světla a tmy. Většina účinkujících byli Slováci a Mozart je evidentně zase in. Je škoda, že jsme ve většině případů nevěděli, o studenty kterého ročníku se jedná. Možná bychom si udělali lepší představu a v některých případech byli shovívavější. Faktem ale je, že některé z představených choreografií (viz sólo Kamily Mottlové, Fuga Martina Talagy nebo choreografická cvičení Petry Hájkové) bychom mohli bez problémů zařadit na některou z mnoha přehlídek amatérských tanečních skupin, kde by mezi ostatními zapadly. Starší tanečníci už jsou samozřejmě technicky i interpretačně někde jinde, velkou choreografickou invencí ale většina děl neoplývala. V předchozích letech, kdy Tanec HAMU probíhal v Disku a byl vždy velkou událostí, vybírala škola reprezentativní kusy, které charakteru plnohodnotného představení odpovídaly mimo jiné i svou délkou. Prostřednictvím pětiminutových seminárních prací, i když leckdy celkem vydařených, si nelze udělat adekvátní představu o úrovni školy. I soudě podle složení publika byly večery koncipovány spíš jako předváděčka pro spolužáky. V tom případě by ale HAMU neměla chtít peníze za vstupenky a v ideálním případě vůbec zvát veřejnost.