„Beat“ mimo

Foto: Martin Macoun

Praž­ský komor­ní balet roz­ší­řil nedáv­no svůj reper­toár o dal­ší dílo. Ten­to­krát vede­ní PKB inves­to­va­lo do pro­jek­tu pro šest taneč­ní­ků, kte­rý hos­tu­jí­cí cho­re­o­gra­fic­ká dvo­ji­ce – Uri Igvi a Johan Gre­ben – nazva­la Beat.

Nejde tu o žád­nou vazbu na hudeb­ní styl, ačko­li třpyt čer­ných elas­tic­kých kos­tý­mů zdo­be­ných peřím by tomu cel­kem nebrá­nil, ale o úder, úhoz jaké­ho­ko­li ryt­mu. A ryt­mus je taneč­ní a filo­zo­fic­ké neko­neč­no, z něhož Igvi & Gre­ben vel­kou lží­cí nabra­li por­ci na téma ritu­ál. Kdo ví, jak k této obec­né námě­to­vé mate­rii dospě­li, a proč se jí roz­hod­li věno­vat. A kdo ví, proč vede­ní PKB dalo nabíd­ku prá­vě jim, co roz­hod­lo, čím pře­svěd­či­li. Mat­ná vzpo­mín­ka na jejich San­ta Says Cut It! uve­de­né se znač­ným dra­ma­tur­gic­kým nevku­sem spo­lu s Mats Eko­vu Car­men v roce 2008 v Národ­ním diva­dle v Pra­ze, nedá­vá této vol­bě pří­liš šan­cí.
Co se dá na cho­re­o­gra­fii Beat oce­nit, jsou taneč­ní­ci, jejich oheb­nost, přes­nost, těles­ný výraz i tech­nic­ká jis­to­ta. Níz­ko-obsaž­né­mu dílu to ale vůbec nepo­moh­lo, ba nao­pak. Divák nesle­do­val roz­voj téma­tu, sdě­le­ní, výpo­věď, ale výko­ny čas­to na hra­ni­ci kon­tor­ci­o­nis­ti­ky či dan­ce jógy. Napří­klad oheb­nost páte­ře Jaro­sla­vy Janeč­ko­vé při­po­mně­la scé­ny z horo­rů, v nichž se lid­ské médi­um napa­de­né zlou mocí změ­ní na cosi z gumy a bez kos­tí, a mlu­ví při­tom hroz­ně hlu­bo­kým hla­sem (to s hla­sem se tady naštěs­tí nesta­lo, ale ty záklo­ny mě pořád budí ze sna). Nebo úvod­ní scé­na, kdy se do tem­né­ho pro­sto­ru dia­go­ná­lou sou­ká po zemi jakési stvo­ře­ní, kte­ré jako­by mělo v útro­bách gel a jeho pře­lé­vá­ním dosa­ho­va­lo změ­ny z mís­ta na mís­to. Tyto zvlášt­ní tva­ro­vé, dyna­mic­ké kva­li­ty nelze nechat bez komen­tá­ře, jakož i schop­nost sou­bo­ru sla­dit se, sjed­no­tit, dopl­ňo­vat, semknout a fun­go­vat jako jed­na hmo­ta. Napří­klad v pro­ple­ten­cích – lid­ských pyra­mi­dách, uhně­te­ných měk­ce a pev­ně nese­ných do klid­ných výdr­ží. Na reprí­ze, kte­rou jsem vidě­la záhy po pre­mi­é­ře, však vidi­tel­ně při­by­lo nepřes­nos­tí, což při tech­nic­ké nároč­nos­ti cho­re­o­gra­fie může ohro­zit bez­peč­nost taneč­ní­ků. Pozor na to! Jinak je patr­né, že sou­bor výzvu pra­co­vat se zahra­nič­ní­mi cho­re­o­gra­fy při­jal s nad­še­ním a obrov­skou moti­va­cí. Jenže…

 

Ritu­ál Ver­sa­ce či Gabba­na aneb Vysa­ď­me lesy z jed­ni­ček a nul

Co vyčí­tám dvo­ji­ci pánů cho­re­o­gra­fů, je měl­kost zastře­ná afek­tem a spe­ku­la­cí. Sou­čas­né umě­ní už je bohu­žel tako­vé – snad­no se v něm bana­li­ty vydá­va­jí za vize budouc­nos­ti. Igvi a Gre­ben v prv­ní čás­ti díla před­sta­vi­li jakousi post-post-moder­ní ritu­ál­ní komu­ni­tu, kte­rá exal­to­va­ným pohy­bem, dis­co-noi­ro­vý­mi kos­týmy a za zvu­ku, či spí­še hlu­ku, těž­ko popsa­tel­ných úde­rů dospí­vá slo­ži­tou ces­tou do fáze tran­su. V této čás­ti může­me spat­řo­vat meta­fo­ru tem­né­ho dneška – civi­li­za­ci ve vte­ři­ně záni­ku, či jen exhi­bi­ci pro těla, mas­ky a kos­týmy, luxus­ní, mož­ná tro­chu deka­dent­ní ritu­ál. Důraz na design je domi­nant­ní. Klid­ně by scé­nou tran­su moh­lo celé dílo kon­čit – řeklo se vše pod­stat­né. Jen­že nastá­vá část dru­há, kte­rá jako­by vypadla z kni­hy Sou­čas­ným cho­re­o­gra­fem snad­no a rych­le. Lek­ce jed­na – postav­te na jeviš­tě mik­ro­fon. Lek­ce dvě – řek­ně­te něco. Taneč­ní­ci, jeden po dru­hém, před­stu­pu­jí před mik­ro­fo­ny, drží v ruce kvě­ti­ná­če s tro­chu vzrost­lý­mi strom­ky a na stří­dač­ku pro­ná­še­jí slo­va, čís­la a občas pad­ne pozdrav „hello“. Má to pěk­ný ryt­mus, a dlou­ho to trvá. Může jít o obraz digi­ta­li­za­ce základ­ních kame­nů živo­ta a komu­ni­ka­ce, nebo o obraz pří­klo­nu k umě­lé pří­ro­dě a frá­zím. Kdo ví. Tře­tí, násle­du­jí­cí, část potla­ču­je ryt­mus a dává zaznít melo­dii – cho­re­o­gra­fie vine taneč­ní­ky do sple­ten­ců a vše­mož­ných struk­tur, jako když se shlu­ku­jí ami­no­ky­se­li­ny a vzni­ka­jí prv­ní orga­nismy. Mož­ná to tak Igvi s Gre­be­nem mys­le­li, mož­ná jsem úpl­ně mimo. Co však kon­sta­tu­ji s urči­tos­tí, je fakt, že cho­re­o­gra­fic­ky jde o dílo sla­bé, ačko­li pou­če­né a jis­tým způ­so­bem pro­tře­lé. Snad se PKB ten­to kon­trakt vypla­tí ale­spoň zku­še­nos­tí, kte­rou anga­žo­vá­ním zahra­nič­ních tvůr­ců udě­lal. O prů­lom urči­tě nejde. I když bych jej PKB hod­ně přála.

Cho­re­o­gra­fie: Ivgi & Gre­ben, Hud­ba: Tom Par­kin­son, Asi­s­tent cho­re­o­gra­fie: Syl­va Neča­so­vá, Kos­týmy: Uri Ivgi, Svě­tel­ný design: Pavel Kot­lík, Svě­to­vá pre­mi­é­ra: 16.4.2014, Nová scé­na Národ­ní­ho diva­dla v Pra­ze, II. pre­mi­é­ra: 4.5.2014, Nová scé­na Národ­ní­ho diva­dla v Praze
Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.