grand révérence

Posled­ní zamá­vá­ní křeh­kých paží, grand révé­ren­ce: Daria Kli­men­to­vá odchá­zí ze scé­ny a děku­je. Čes­ké­mu pub­li­ku věno­va­la pri­ma­ba­lerí­na Ang­lic­ké­ho národ­ní­ho bale­tu na roz­lou­če­nou kom­po­no­va­ný večer s výmluv­ným názvem Děku­ji, v němž spo­lu s o šest­náct let mlad­ším Vadi­mem Mun­tagi­ro­vem vystřih­li na prk­nech Stát­ní ope­ry něko­lik čísel z povin­né balet­ní lite­ra­tu­ry. Vidě­li jsme scé­ny z Labu­tí­ho jeze­ra, Kor­zá­ra a Dona Qui­jo­ta. Byla to lek­ce exce­lent­ní tech­ni­ky, exhi­bi­ce jaká se u nás nevidí.

Ve svých tři­a­čty­ři­ce­ti letech se Kli­men­to­vá roz­hod­la ukon­čit kari­é­ru. Moh­la by nej­spíš tan­čit s úspě­chem ješ­tě mno­ho let. Zná­me balet­ky, kte­ré tan­či­ly do vyso­ké­ho věku – Pav­lo­vo­vá, Pli­sec­ká, Guillem. Jen­že Kli­men­to­vá je přís­ná, věc­ná maxi­ma­list­ka a o tom, jak má půso­bit na scé­ně, má urči­tě vyhra­ně­nou před­sta­vu. Čím se hod­lá zabý­vat dál, zatím nepro­zra­di­la. V dal­ší kari­é­ře jí urči­tě pomo­hou boha­té zku­še­nos­ti, zájmy a wor­ko­ho­lis­mus. Tomu pro­padla už v dět­ství, jak doklá­dá fil­mo­vá ukáz­ka puš­tě­ná na začát­ku veče­ra, kde pro­hla­šu­je, že jako dítě nesná­še­la prázd­ni­ny, že jí ve čtr­nác­ti letech při­šly dva měsí­ce vol­na napros­to nesnesitelné.

Lek­ce baletu

Ať tan­či­li s Mun­tagi­ro­vem sebez­a­mi­lo­va­ně­ji (Labu­tí), sebe­roz­ver­ně­ji (Kor­zár), vyza­řo­va­la z Kli­men­to­vé dis­ci­pli­no­va­nost a urči­té „kar­te­zi­án­ství“.  Dá se to vysvět­lit gym­nasti­kou, z níž k bale­tu pře­šla. Gym­nasti­ka už je tako­vá — dis­ci­plí­na, popře­ní sebe sama, výkon­nost­ní myš­le­ní, sebe­kri­tič­nost a samo­zřej­mě dři­na. Řada bale­tek měla podob­ný osud – napří­klad Syl­vie Guillem také začí­na­la s gym­nasti­kou, což je na její v atle­tič­nos­ti a vytr­va­los­ti znát. V tom jsou si s Kli­men­to­vou podobné.

Kli­men­to­vá však zůsta­la v užším reper­toá­ro­vém roz­kmi­tu, než její fran­couz­ská kole­gy­ně. Z dlou­hé­ho sou­pi­su rolí vyplý­vá, že po dobu své kari­é­ry se při­mkla ke kla­sic­ké­mu a neo­kla­sic­ké­mu reper­toá­ru a tan­či­la snad všech­ny klí­čo­vé žen­ské role vel­kých bale­tů (Odette/Odile, Kit­ri, Giselle, Popel­ka, Auro­ra, Julie a desít­ky dal­ších). Vystou­pi­la i v mno­ha Balan­chi­no­vých a něko­li­ka Kyli­á­no­vých kusech. K expe­ri­men­tům ji to zřej­mě netáh­lo.
Vel­ko­le­posti si u nás moc čas­to neu­ži­je­me – neu­mí­me ji tvo­řit ani sdí­let, ale v pří­pa­dě veče­ra Darii Kli­men­to­vé se pře­ce jen ode­hrá­lo cosi luxus­ní­ho. Samo­zřej­mě za to moh­la pře­de­vším její pří­tom­nost, suve­re­ni­ta a sku­teč­ně mis­trov­ské pro­ve­de­ní frag­men­tů zná­mých balet­ních děl. Dru­há hvězda veče­ra, Dariin taneč­ní part­ner Vadim Mun­tagi­rov, zase poně­kud roz­ší­řil naše obzo­ry v oblas­ti muž­ské­ho taneč­ní­ho výko­nu a svou rytíř­skou ele­gan­cí při­spěl k balet­ní ilu­zi pohád­ko­vé­ho svě­ta. Jeho sko­ky a dopa­dy také pat­ří k poru­chám rea­li­ty – výš­ku, rych­lost i měk­kost dopa­du do pokle­ku si bude­me dlou­ho pama­to­vat jako přelud.

Pro­gram veče­ra, kte­rý měl čis­tě exhi­bič­ní ráz, dopl­ňo­va­lo něko­lik domá­cích vstu­pů. Dra­ma­tur­gic­ky zby­teč­ně čně­lo Kon­va­lin­ko­vo Just sólo, byť skvě­lé, svou moder­ní este­ti­kou ve všech těch špič­kách, sukýn­kách, čelen­kách a naši­tých skle­ně­ných dra­ho­ka­mech, půso­bi­lo nepa­t­řič­ně. Poně­kud nešťast­ně byla zvo­le­na i ukáz­ka ze Zus­ko­va Romea a Julie – bal­kó­no­vá scé­na coby dějo­vý frag­ment pří­liš neza­pa­dal do „estrád­ní“ sklad­by gala veče­ra. Ostat­ní – pas de deux ze Šíp­ko­vé Růžen­ky (Máro­vá, Ští­pa) a Balan­chi­no­vo The­me and Vari­ati­ons, Sui­ta (Ali­na Nanu, Zvo­nař a sbor) byly hlav­ně pří­le­ži­tos­tí porov­nat úro­veň čes­ké inter­pre­ta­ce s tou svě­to­vou. Je to při­nejmen­ším pří­le­ži­tost k hlu­bo­ké­mu zamyšlení.

Lek­ce života

Během sle­do­vá­ní pro­gra­mu jsme se moh­li zamýš­let nad dal­ší­mi téma­ty. Napří­klad nad archiv­ní, a přes­to stá­le při­taž­li­vou pova­hou vel­kých bale­tů, nad jejich tech­nic­kou a inter­pre­tač­ní pro­mě­nou v 21. sto­le­tí. Nad jejich pub­li­kem. Nad tím, jak pře­mýš­lí taneč­ni­ce pono­ře­ná řadu let do svě­ta labu­tí, víl, Růže­nek…, les­ku, hud­by, diva­dla – jak vní­má dneš­ní svět, jak umě­lec­ky a občan­sky vní­má sama sebe. Koho volí? Je to sku­teč­ně oběť, věno­vat tělo i duši pomí­ji­vé krá­se tan­ce a na vrcho­lu sil zamá­vat, podě­ko­vat a začít zno­vu? Kli­men­to­vá s tím evi­dent­ně nemá pro­blém – spl­ni­la misi a pus­tí se do něče­ho dal­ší­ho. I v tom může být inspi­ra­cí. Tak­že – spíš děku­je­me my, Dario!

Na někte­ré otáz­ky odpo­ví doku­ment Mar­ti­na Kuba­ly Daria Kli­men­to­vá – Život v tan­ci, kte­rý odvy­sí­la­la Čes­ká tele­vi­ze.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10147882337-daria-klimentova-zivot-v-tanci/