Protančeno

29. duben je kaž­do­roč­ně zasvě­cen osla­vám Mezi­ná­rod­ní­ho dne tan­ce. V Pra­ze se osla­vo­va­lo už popáté. Na roz­díl od minu­lých roč­ní­ků orga­ni­zá­to­ři nezvo­li­li mot­to „den, kdy se bude tan­čit všu­de“, kte­ré evo­ku­je budo­va­tel­ský film z 50. let. Letos šlo o „den, kte­rý je tře­ba protančit“.

Pra­ha ho pro­tan­či­la roz­ma­ni­tý­mi způ­so­by. Do oslav se svý­mi lek­ce­mi zapo­ji­lo něko­lik taneč­ních stu­dií, jako Cen­t­rum tan­ce na Vác­lav­ském náměs­tí, Con­tem­po­ra­ry na Vino­hra­dech nebo pohy­bo­vá labo­ra­toř Dan­ce­Lab. Pod vede­ním stu­dia Tan­go­O­ne se tan­či­lo v pasá­ži Lucer­na, měs­tem pro­šel tra­dič­ní taneč­ní prů­vod, v Altě pro­běh­la prv­ní reprí­za insce­na­ce Too Clo­se To the Sun Teat­ru Novo­go Fron­ta.

Hlav­ní pro­gram se ovšem ode­hrá­val na piaz­ze­tě Národ­ní­ho diva­dla. V loň­ském roce toto cha­risma­tic­ké pro­stran­ství kvů­li výbuchu ply­nu v Diva­del­ní uli­ci osi­ře­lo, o to vel­ko­ry­se­ji zde byl pojat letoš­ní pro­gram. Orga­ni­zá­to­ři se dokon­ce poku­si­li o zápis do Gui­nesso­vy kni­hy rekor­dů v počtu účast­ní­ků balet­ní lek­ce pod širým nebem. S nece­lou pětis­tov­kou by jich na svě­to­vý rekord bylo tře­ba ješ­tě dva­krát tolik, v rám­ci Čes­ké repub­li­ky ale rekord jis­tě poko­ři­li. Bez zají­ma­vos­ti není ani fakt, že nej­star­ší účast­ni­ci bylo dvaaosmdesát!

Ve vede­ní lek­ce se vystří­da­lo něko­lik zku­še­ných taneč­ní­ků a peda­go­gů, mimo jiné dnes už býva­lá prv­ní sólist­ka bale­tu Národ­ní­ho diva­dla Adéla Poller­to­vá nebo vedou­cí Kated­ry tan­ce na HAMU docent Vác­lav Jane­ček, dopro­vá­ze­ni kla­ví­rem. Slo­že­ní taneč­ní­ků, pro kte­ré byl při­pra­ven bale­ti­zol i tyče, bylo znač­ně růz­no­ro­dé, od kon­zer­va­to­ris­tek v drdůl­cích a sukýn­kách přes čle­ny sou­bo­ru Later­ny Magi­ky až tře­ba po ředi­tel­ku Tan­ce Pra­ha Yvo­nu Kre­u­zman­no­vou. Oby­čej­ných smr­tel­ní­ků se v davu našlo málo. Všich­ni si ale lek­ci uží­va­li, o čemž svěd­či­ly bouř­li­vé potles­ky kaž­dé­mu z lektorů.

Dospě­lé taneč­ní­ky vystří­da­ly děti z balet­ní pří­prav­ky Národ­ní­ho diva­dla a dal­ších taneč­ních škol; sešlo se jich něko­lik desí­tek. Se čle­nem bale­tu ND Tomá­šem Kopec­kým v roli lichvá­ře Scro­o­ge zatan­či­li ukáz­ku z bale­tu Lous­ká­ček. Nut­no říct, že za balet­ní pří­prav­kou, kte­rá Lous­káč­ka tan­čí kaž­dý rok před Váno­ci nesčet­ně­krát, ostat­ní děti roz­hod­ně neza­os­tá­va­ly. Tře­ba se někte­ří z nich pot­ka­jí příští rok u impro­vi­zo­va­ných balet­ních tyčí.

Po nadě­jích čes­ké­ho tan­ce se na scé­nu opět vrá­ti­li pro­fe­si­o­ná­lo­vé. Sou­bor 420PEOPLE, kte­rý je na piaz­ze­tě jako doma, uve­dl šest let sta­ré trio Vác­la­va Kune­še Gol­den Crock. Tomu­to čtvrt­ho­di­no­vé­mu dílu vylo­že­ně pro­spí­vá blíz­kost a obklo­pe­ní divá­ky; mož­ná to bylo i den­ním svět­lem, že cho­re­o­gra­fie půso­bi­la vel­mi civil­ně a nenuceně.

Usku­pe­ní ME-SA pokra­čo­va­lo v podob­ném duchu, Karo­lí­na Hej­no­vá, člen­ka sou­bo­ru, dokon­ce při­hlí­že­jí­cí pří­mo vybíd­la k tomu, aby se k taneč­ní­kům při­da­li. Dospě­lým se moc nechtě­lo, ale dět­mi se to na scé­ně jen hem­ži­lo. Sice si pří­liš nelá­ma­ly hla­vy se základ­ním prin­ci­pem opa­ko­vá­ní pohy­bů, někte­ré před­vá­dě­ly neu­vě­ři­tel­né gym­nastic­ké výko­ny, jiné jen tak poska­ko­va­ly. Na roz­díl od vět­ši­ny dospě­lých jim ale evi­dent­ně bylo vlast­ní rče­ní „tan­či, jako by se nikdo nedíval“.

Koneč­ně při­šel na řadu tra­dič­ní fla­shmob, nebo­li spo­leč­ná cho­re­o­gra­fie, kte­rá by se měla tan­čit ve stej­ný čas ve všech měs­tech, kde osla­vy pro­bí­ha­ly. Sku­pi­nu Dance2XS, kte­rá měla kaž­dý rok její vytvo­ře­ní na sta­ros­ti a kte­rá letos bohu­žel svo­ji čin­nost ukon­či­la, vystří­da­ly sest­ry Káka a Máka, úspěš­né cho­re­o­gra­f­ky, taneč­ni­ce a lek­tor­ky street dan­ce. Vtrh­ly na piaz­ze­tu s obrov­skou ener­gií a nakaž­li­vou rados­tí z pohy­bu, pod jejich vli­vem by se stal fanouš­kem hip hopu snad kaž­dý. Divá­ci i taneč­ní­ci už tro­chu proříd­li, ti, kte­ří zůsta­li, se ovšem na fla­shmob evi­dent­ně důklad­ně při­pra­vo­va­li. Vět­ši­na z nich se cho­re­o­gra­fii nau­či­la dopře­du, a tak ji moh­li bez pro­blé­mu pro­jet v kuse něko­li­krát za sebou a užít si záži­tek pohy­bo­vé­ho synchronu.

Před posled­ním vystou­pe­ním na piaz­ze­tě při­šla na řadu tom­bo­la. Mode­rá­to­ry celé­ho odpo­led­ne byli ten­to rok někdej­ší absol­ven­ti Dun­ca­nu a v sou­čas­né době stu­den­ti DAMU — Joha­na Matouš­ko­vá a David Ryska, kte­ří se kon­cep­cí mode­ra­ce pří­liš neztě­žo­va­li a poja­li uvá­dě­ní taneč­ní­ho odpo­led­ne spí­še impro­vi­zo­va­ně a s vel­kou nad­sáz­kou. K vyhla­šo­vá­ní cen si při­zva­li před­sed­ky­ni Vize tan­ce, hlav­ní­ho orga­ni­zá­to­ra oslav, taneč­ni­ci Nata­šu Novot­nou a irské­ho vlko­da­va Hara­pe­se. Ceny byly hod­not­né, od vstu­pe­nek na před­sta­ve­ní po taneč­ní lek­ce a poby­ty. Někte­ří výher­ci nej­spíš udě­la­jí radost svým rodi­čům – těž­ko říct, co si jinak počne dese­ti­le­tá hol­čič­ka s kur­zem argen­tin­ské­ho tanga.

Když bylo vše roz­dá­no, při­šel na řadu ješ­tě Cir­kus Mlejn s ukáz­kou při­pra­vo­va­né insce­na­ce. Divá­ci už se nej­spíš rozu­tí­ka­li do tan­čí­ren na Náplav­ce, vystou­pe­ní tak tro­chu vyšumě­lo do prázd­na; to je bohu­žel úděl posled­ních. U zby­lých při­hlí­že­jí­cích si ale akro­ba­té, kte­ří pat­ří mezi zaklá­da­jí­cí osob­nos­ti čes­ké­ho nové­ho cir­ku­su, vydo­by­li zaslou­že­nou přízeň.

Na Náplav­ce akce kro­mě zmí­ně­ných tan­čí­ren pokra­čo­va­la ukáz­ka­mi stu­den­tů kon­zer­va­to­ří a HAMU. Bez mode­rá­to­ra, koor­di­ná­to­ra, s jedi­ným malým repráč­kem, ze kte­ré­ho se hud­ba dala jen tušit. Nevě­dě­li jsme, na stu­den­ty kte­ré ško­ly se prá­vě dívá­me, mno­zí ani nevě­dě­li, o jakou akci se jed­ná („To budou asi ty osla­vy dese­ti let v Evrop­ské unii.“). Kolem účin­ku­jí­cích neu­stá­le pro­jíž­dě­li cyk­lis­té a pobí­ha­ly děti a psi. Kvů­li absen­ci hud­by muse­la paní pro­fe­sor­ka Drá­pa­lí­ko­vá jed­no­mu páru taneč­ní­ků počí­tat a vyt­les­ká­vat ryt­mus, toho se vese­le chyt­lo obe­cen­stvo a zača­lo tles­kat spo­lu s ní, čímž taneč­ní­ky doko­na­le zmát­lo. Někte­ří kolemjdou­cí se zasta­vo­va­li, jiné shluk lidí, brá­ní­cí sviž­né­mu prů­cho­du Náplav­kou, evi­dent­ně obtě­žo­val. Prá­vě tohle všech­no, ať už záměr­ně nebo ne, vytvá­ře­lo jedi­neč­né kouz­lo oka­mži­ku a mimo­děk vyja­d­řo­va­lo základ­ní myš­len­ku Mezi­ná­rod­ní­ho dne tan­ce, že tan­čit se dá kdy­ko­li a kde­ko­li, i když se zrov­na nikdo nedí­vá a i když to nikdo moc nechápe.

2. 5. 2014