Festival Divadelní svět Brno přinesl na jeviště Městského divadla atmosféru z prostředí New Orleans 40. let. Jazzová hudba, kouř z cigaret, popíjení whisky a partička pokeru. Ve spolupráci s DEKKADANCERS zpracoval choreograf a režisér Arthur Pita klasickou hru Tennessee Williamse – Tramvaj do stanice Touha z roku 1947. Dostáváme se do příběhu, kde „když mužský pijou a hrajou karty, tak se stává ledacos.“ [1]
Vyprávění je zachováno v celé své podstatě. Psychologické drama zachycuje příjezd jižanské krásky Blanche DuBois (Klára Jelínková) do domova chudinské čtvrti její mladší sestry Stelly (Eliška Jirsová), která zde bydlí se svým manželem Stanleym Kowalskim (Štěpán Pechar). Blanche se snaží utéct před svou minulostí, v níž prožila neopětovanou lásku manžela Allana Greye (Albert Kaše), který skrýval svou homosexuální orientaci. Traumatem z jeho sebevraždy se uchýlila k zoufalým činům, kvůli kterým byla donucena opustit svůj domov. Skrytou pravdu odhalí Stanley, který jí zabrání ve vztahu s jeho přítelem Mitchem (Ondřej Vinklát). Do příběhu je zakomponována nová postava slepé dívky Celestine (Natalia Metodijeva), která na scénu přichází vždy, jakmile dochází k hádce nebo jiné závažné situaci. Ať už se to týká agresivních činů Stanleyho vůči Stelle, která jeho chování přehlíží nebo idealizovaná láska Blanche v jejích představách. Postižení zraku Celestine má odkazovat k symbolice zaslepenosti a neschopnosti rozeznat hranici lásky. Často se postaví do cesty jednotlivých postav a brání jim v průchodu. Tyto momenty naznačují nemožnost pohybu pokračovat, dokud si neurovnáme naši realitu s imaginací, abychom poté dokázali jasněji vidět náš východ z této situace.
Foto © Pavel Hejný, Serghei Gherciu, Jakub Červenka
Základní vybavení dějové výpravy se skládá z transparentního vozu, který odděluje tři místnosti – ložnici, v níž nacházíme postel, kuchyň, která je vybavena stolem a třemi židlemi a koupelnu s vanou. Důležitou součástí scény je klavír, který je nositelem živého hudebního doprovodu, ale také se s ním manipuluje jako s dopravním transferem. Z dramatické předlohy je nám známo, že Stanley je hráčem kuželek, což se jeví jako pouhá doplňující informace. Na scéně ovšem černá kuželkové koule získává nový rozměr. Štěpán Pechar různými způsoby manipuluje se svou koulí a důkladně ji také leští. Kuželková koule reprezentuje jeho sílu a ego, o které se pečlivě stará.
Choreografie pracuje s technikami stepu a swingu. Úvodní společný tanec nás seznamuje s jednotlivými postavami, které doprovází energický zápal a radostné pokřiky. Tanečníci a tanečnice jsou vybaveni dobovými kostýmy a příslušnými účesy. V průběhu dochází k viditelné změně jak už postav, tak scénografie. Neupravené košile u mužů, rozcuchané vlasy u žen, převrácený stůl, rozházené skleničky od whisky vypovídá o panujícím vztahu v rodině. Závěrečný společný tanec je chaotický a vyznačuje se frustrací postav se zoufalými výkřiky. Prostřednictvím růžového nasvícení se romantizuje atmosféra vášně v doprovodu smyslných a erotických pohybů mezi Pecharem a Jirsovou. S modrým osvětlením vychází na povrch skryté emoce postav jako je Stanleyho nezastavitelná zuřivost nebo mentální kolaps traumatizované Blanche. V obou případech velice věrohodně ztvárněné.
Foto © Pavel Hejný, Serghei Gherciu, Jakub Červenka
Nostalgický návrat do jazzové éry přináší tvrdý náraz s tehdejší sociální problematikou postavení ženy, jejíž cílem bylo najít si manžela, který by ji uživil. Zastávaly role domácí služebné slyšící na signál hvízdnutí svého manžela. Tímto příkladem je život Stelly, která je zmanipulovatelná Stanleyem. Ovšem zpracování Arthura Pityho dává této postavě naději, když opustí svého manžela i s dítětem a jde vstříc nové budoucnosti. To bohužel nelze říci o Blanche, která po násilném incidentu spáchaném Stanleyem propadla alkoholu, a nakonec byla převezena do ústavu. Paradoxní není jenom tato situace, kdy traumatizovaná žena je považována za šílenou, ale také když se vyznání lásky Mitche vůči Blanche zvrhne k přirovnání s alkoholem, jehož nadměrná konzumace je všudypřítomná po celou dobu: „And I find you spinning round in my brain, like the bubbles in a glass of champagne.“[2] Psychologické drama osvětluje touhu v několika jeho podobách – touha po uznání, po šťastném manželství, ale také touha otevřeně vyjádřit svou lásku, aniž bychom za to nebyli potrestáni či jinak společností odsouzeni.
Foto © Pavel Hejný, Serghei Gherciu, Jakub Červenka
Psáno z představení dne 23.5.2024 v rámci Divadelní svět Brno.
Tramvaj do stanice Touha na motivy hry Tennessee Williamse. Režie a choreografie: Arthur Pita, Hudba: Frank Moon, Scéna a kostýmy: Yann Seabra, Produkce: Pavel Knolle, Tereza Baschová, PR a marketing: Zuzana Hošková, Hynek Toman. Obsazení: Štěpán Pechar, Klára Jelínková, Eliška Jirsová, Ondřej Vinklát, Albert Kaše, Natalia Metodijeva, Patrik Čermák, Tereza Kučerová. Premiéra: 7.11. 2023.
[1] WILLIAMS, Tennessee. Tramvaj do stanice Touha: [hra o jedenácti obrazech]. Překlad Luba Pellarová a Rudolf Pellar. V nakl. Artur vyd. 1. Praha: Artur, 2012. 133 s. Edice D; sv. 93. ISBN 978 – 80-87128 – 79‑4, str. 24.
[2] Píseň You Got to My Head z roku 1938, kterou složil John Frederick Coots a text připravil Haven Gillespie.
