Taneční dílo Soft Spot maďarské choreografky Adrienn Hód vystihuje několik základních rysů. Performance chybí narace, absentuje v ní mimické vyjádření tanečnic a je založená převážně na tělesném vyjádření emocí. Choreografka ve svém díle snoubí choreografické principy s principy instalativního umění, čímž nabízí neotřelý přístup k současnému tanci. Součástí performance jsou tanečnice Martina Hajdyla a Soňa Ferienčíková.
Princip instalativního umění spočívá v organizaci instalace předmětů ve výstavním prostoru, do kterého fyzicky zve diváka.[1] Podněcuje jeho tělesnou reakci vůči nainstalovaným předmětům v prostoru galerie jako je vystavování obrazů/soch nebo práci s živými těly v rámci performance. Propojením výtvarného a divadelního umění mohou některé instalace vytvářet zcela nový fiktivní svět, což může vyžadovat aktivní zapojení diváků.[2] Soft Spot pracuje s instalací jako s výstavou těl coby uměleckých objektů. Umožňuje volný pohyb diváků v divadelním prostoru, což evokuje návyky chování při galerijní výstavě. V tanečním díle Soft Spot dochází ke střetnutí instalace a současného tance.
Instalace jsou kontextově závislé na prostoru a sociálním rámci, v němž jsou vystaveny, jelikož tak ovlivňují recepci umění obecně.[3] Prostor scény v choreografii Soft Spot propojuje hlediště s jevištěm. Divákům je umožněno sedět kdekoliv a jsou vyzváni k libovolnému pohybu v průběhu performance, aby měli možnost vidět tanečnice z různých úhlů pohledu. Od poloviny představení světlo vyznačí na scéně čtvercovou hranici, která má pomyslně rozdělovat prostor tanečnic a publika. Po určité době se hranice začne přerušovat a poté úplně mizí. Pohybová instalace, jak můžeme performanci Soft Spot zarámovat, představuje hybridní formu – taneční performance se sice odehrává v prostoru black boxu, ten ale nabývá rysy white cube. Situace black boxu je ovlivněná produkčními vlastnostmi v rámci divadelní události, pro kterou je typický ohraničený časový úsek, po který mohou diváci umělecké dílo sledovat. Pojem white cube se naopak vztahuje ke galerijnímu režimu vystavování uměleckých děl, který se vyznačuje neohraničeným časem, po který může divák výstavu prozkoumat.[4] V souvislosti se změnami čtyř světelných kompozic prostoru (chladné bílé, červené, žlutooranžové a modré nasvícení) se mění i způsoby vyjádření pohybu. Změna osvětlení a hudební proměna dodává prostoru mystickou atmosféru a tvoří akustické pozadí performance.
Základním principem choreografie je kontrast tělesnosti a tanečního jazyka performerek, které mají po celou dobu zahalenou tvář maskami nebo černými šátky. Tanečnice jsou zpočátku situovány ve světlem ohraničeném prostoru, kde jsou pohybové variace založeny na kontaktu těla se zemí. Později choreografie pracuje s celým prostorem scény a neomezuje následující pohyby tanečnic, které se tímto způsobem přibližují k divákům. Jednotlivé pohyby performerek mají dynamické nebo pomalé plynutí nebo jimi podporují danou dominantní či submisivní pozici vůči sobě navzájem. Tanečnice pokoušejí hranice svého těla, co se týče pružnosti. Experimentující formou protahují svá těla do netypických pozic, čímž rozšiřují představy o možnostech těla. Tyto modelace těla evokují fiktivní postavy z jiného světa. I tím, že nemožnost tanečnicím vidět do obličeje vyvolává dojem tělesné cizosti. Tanečnice svou tělesností, energií a pohybem vyjadřují mimo jiné emoční prožitky, aniž by k tomu potřebovaly verbální komunikaci. Tato situace nabízí divákům uvědomění, jakým způsobem odlišně tělo reaguje na prožití jednotlivých emocí. Prostřednictvím pohybu ramen, chvění těla a razantních nádechů a výdechů performerky ztělesňují pláč. Roztěkaná chůze a nejistota tanečnic, kde se v prostoru právě nachází a kam přesně pohybem směřuje, ztělesňuje zase pocit zoufalství. Performerky vystavují svá těla fyzické náročnosti a pokouší, kolik energie jsou ze sebe schopny ještě vydat a jaké pohybové kreace dokážou provést.
Součástí výbavy tanečnic jsou i interaktivní masky, na kterých probíhá projekce slovních obratů vztahující se k tělesnému vyjádření. Na maskách se střídají různé myšlenky nebo pocity, např. „hard“ vs „soft“, které reagují na odlišné tempo prováděných tanečních pohybů performerkami. Nápis „The body is rhytm.“ odkazuje na symbiózu mezi tancem a tělem. Nečekaná fyzická interakce s diváky a jejich počáteční nejistotu umocňuje běžící nápis „Feeling of discomfort.“ nebo také výrok „We sit and watch.“, což je namířená provokace směrem k divadelní konvenci publika usazeného v hledišti. Zároveň je to také výzva divákům, aby vyšli ze své komfortní zóny a přijali novou zkušenost, kterou jim toto taneční dílo přináší. Absence mimického projevu umožňuje se soustředit pouze na to, co se interaktivními maskami nebo tělem v rámci neverbální komunikace chce sdělit.
Tanečnice prostřednictvím fyzické interakce nebo intenzivního očního kontaktu navazují spojení s diváky. Tímto způsobem dávají povědomí o divákově přítomnosti a vyžadují, aby se oprostil od svého racionálního uvažování a nechal se napojit na svůj tělesný prožitek performance. Diváci se na základě své zvýšené aktivity vnořují do umělecky vytvořeného prostředí.[5] Performance pracuje s překračováním hranic mezi prostorem tanečnic a prostorem diváků. Tanečnice prolamují uzavřenou hranici svými prudkými pohyby a skoky mezi vyznačenými liniemi. Prostřednictvím své blízké přítomnosti vyzývají i diváky, aby se neomezovali vůči osvětleným liniím taneční plochy. Z nevyžádané interakce se pak taneční dílo dostalo do bodu, kdy samotní diváci nabízeli navázání spojení formou fyzického doteku a přiblížili se k tanečnicím.
Účinek choreografie na diváka vychází z práce s prostorovostí a časovostí za pomocí principů opakování, zastavení, zrychlování či zpomalování pohybů.[6] Tímto způsobem dochází ke změně uvažování nad tělem, prostorem a časem. Střídání daného tempa prodlužuje nebo zkresluje dočasnost, což umožňuje vnímat plynutí času zpomaleněji než je tomu při běžné zkušenosti. Další ze strategií zkreslení dočasnosti a přiblížení se výstavnímu času je i využití videoinstalace skládající se ze smyčky (loop), velkého zpomalení (hyper slow motion) a dlouhého trvání (duration).[7]Soft Spot pracuje s rychlým provedením pohybů za sebou v opakující se uvězněné smyčce nebo vyměňuje rychlost za precizní zpomalené provedení. Oba způsoby pracují s několikaminutovým trváním. Práce s časovostí umožňuje divákům se soustředit na jednotlivé taneční polohy performerek a do hloubky je procítit. Performance je zakončena sošným pozastavením těl tanečnic, který vyvolává dojem stálosti, jelikož jsou performerky ve statické pozici až do chvíle, než se poslední diváci rozhodnou odejít z divadelního prostoru. Tento způsob pozastavení těla v určité poloze dovršilo závěr pohybové instalace, kdy se performerky stávají živým výstavním objektem. Vytvořená situace evokovala sochu nebo pomník i z toho důvodu, že v blízkosti aktérek byly položeny na zem květiny jako pozornost od produkce festivalu. Diváci, kteří neopustili v průběhu performance svá místa, tak mohli využít této příležitosti, aby si z blízka prohlédli závěrečnou podobu instalace.
Performanci Soft Spot lze chápat jako experiment vytvoření hybridní formy pohybové instalace. Instalace je založena na práci s živými těly a jeho nekončících možnostech formování. Dochází k vzájemnému ovlivnění, kdy se divadelní tanec svou podobou přibližuje výtvarnému dílu. Důsledkem této intermediální hybridity se mění a aktivizuje role diváka na pozorovatele, který je prostřednictvím zkreslení času a prostoru přenesen mimo realitu. Prolomení hranic mezi pozorujícími a účinkujícími vyvolalo novou zkušenost, co se týče emocionálního zážitku. Zároveň forma pohybové instalace umožnila divákům soustředit se na jednotlivé taneční pasáže z hlediska času jejich provedení.
Premiéra proběhla dne 10. března roku 2022 a tato analýza je provedena na základě zhlédnutého představení ze dne 12.5. roku 2023 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
Seznam literatury
BISHOP, Claire. Black Box, White Cube, Gray Zone: Dance Exhibitions and Audience Attention. TDR: The Drama Review [online]. 2018, 62(2), 22 – 42 [cit. 2024-02-21]. Dostupné z: https://www.academia.edu/38135170/Black_Box_White_Cube_Gray_Zone_Dance_Exhibitions_and_Audience_Attention.
BISHOP, Claire. Installation Art. Tate, 2005. ISBN 1 – 85437-518 – 0.
PAVLIŠOVÁ, Jitka a kol. Aktuální tanečněvědný diskurz: obraty v současném tanci. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2021. ISBN 978 – 80-244‑6006‑2.
REBENTISCH, Juliane. Aesthetics of installation art. Berlin: Sternberg Press, 2012. ISBN 978 – 3‑943365 – 19‑1.
[1] REBENTISCH, Juliane. Aesthetics of installation art. Berlin: Sternberg Press, 2012. ISBN 978 – 3‑943365 – 19‑1, s. 141.
[2] BISHOP, Claire. Installation Art. Tate, 2005. ISBN 1 – 85437-518 – 0, s. 8.
[3] Rebentisch (2012), s. 221.
[4] BISHOP, Claire. Black Box, White Cube, Gray Zone: Dance Exhibitions and Audience Attention. TDR: The Drama Review [online]. 2018, 62(2), 22 – 42 [cit. 2024-02-21]. Dostupné z: https://www.academia.edu/38135170/Black_Box_White_Cube_Gray_Zone_Dance_Exhibitions_and_Audience_Attention, s. 29 – 31.
[5] Tamtéž, s. 156. Juliane Rebentisch aplikuje pojetí landscape play Gertrudy Stein na instalativní umění, které vyžaduje divákovo zapojení do uměle vytvořeného světa instalace, namísto toho, aby se pouze na ni díval zvenku. Zde poté záleží na divákovi, na co se v instalaci zaměří, jelikož jde o nehierarchickou organizaci výstavy.
[6] PAVLIŠOVÁ, Jitka a kol. Aktuální tanečněvědný diskurz: obraty v současném tanci. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2021. ISBN 978 – 80-244‑6006‑2, s. 35. Formou tohoto systematického principu založeném na transformaci času pracoval André Lepecki.
[7] Rebentisch (2012), s. 191 – 192. Základy videoinstalace vychází z filmové reprezentace temporality.
