Závody s rukavicemi

V rám­ci Čes­ké taneč­ní plat­for­my pro­běh­lo v nedě­li 7. dub­na reprí­za před­sta­ve­ní Tere­zy Lene­ro­vé Ruka­vič­kář­ské závo­dy. Před­sta­ve­ní postup­ně pro­ni­ka­lo růz­ný­mi vrst­va­mi scé­nu po scé­ně hlou­bě­ji do toho, co to zna­me­ná jed­nat v ruka­vič­kách či jaké je to být v (cizí) kůži.

Dvo­ji­ce per­for­me­rek Andrea Milt­ne­ro­vá a Jit­ka Čecho­vá v pro­sto­ru uspo­řá­da­ném, aby evo­ko­val molo mód­ních pře­hlí­dek či závod­ní aré­nu, po celou dobu před­sta­ve­ní při­chá­ze­ly z jed­né stra­ny a odchá­ze­ly na stra­ně dru­hé. Dění bylo z počát­ku od kla­sic­ké pře­hlíd­ky k nero­ze­zná­ní. Hrá­la povzbu­zu­jí­cí hud­ba a účin­ku­jí­cí pózo­va­ly s růz­ný­mi mode­ly rukavic.

Postup­ně se však scé­na zača­la měnit. Divác­tvo se pomy­sl­ně pře­nes­lo do díl­ny, kde se hudeb­ní pod­kres pro­mě­nil v ryt­mic­ké cva­ká­ní šicích stro­jů. Vzni­kl tak obraz, ze kte­ré­ho bylo cítit, jak v továr­ně vzni­ka­jí ruka­vi­ce jako séri­o­vý pro­dukt. Zvuk šicích stro­jů kva­pil a dvo­ji­ce here­ček se jako by se před­há­ně­la v tom kdo se rych­le­ji doká­že dostat z jed­né stra­ny na druhou

Dal­ší scé­na byla vari­a­cí na detek­tiv­ku. Jed­na žena ohle­dá­va­la bez­vlád­né tělo dru­hé ženy jako vyšet­řo­va­tel­ka sna­ží­cí se vyde­du­ko­vat co nej­ví­ce detai­lů. Zamě­řo­va­la se na malič­kos­ti, kte­ré lze vyčíst z pokož­ky. V tom­to bodě nejde o lid­ské tělo, je s ním zachá­ze­no jako s komo­di­tou, nástro­jem. Kůže je sice zdra­vá a elas­tic­ká, na dru­hou stra­nu z ní jde vyčíst znač­né opo­tře­be­ní či zane­dba­nost. Tělo a potaž­mo kůže je vyob­ra­ze­ná jako objekt, popsa­ná kni­ha, archiv, kte­rý si pama­tu­je zku­še­nos­ti jedin­ce do nejmen­ších detai­lů. Slou­ží tak k dehu­ma­ni­zo­va­né­mu výkla­du o jejích kva­li­tách. Jaká je kůže, kte­rou nosím? Jaké to je být v něčí kůži, nebo když se někdo dosta­ne někdo pod kůži nám?

Autor­ka Tere­za Lene­ro­vá je cho­re­o­gra­f­ka a taneč­ni­ce. Na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě se s úspě­chem před­ved­la už v roce 2022, kdy s Jit­kou Čecho­vou, teh­dy jako spo­lu­au­tor­kou zís­ka­ly hlav­ní cenu za před­sta­ve­ní dis pla y. Někte­ré scé­ny ze Závo­dů též vel­mi při­po­mí­na­ly její star­ší dílo Exis­tu­je dojem bytí. Oči­vid­ně se inspi­ro­va­la růz­no­ro­dostí pohy­bo­vých stra­te­gií (od pla­ze­ní se, rolo­vá­ní až po sprint), se kte­rý­mi v této star­ší pohy­bo­vé insce­na­ci expe­ri­men­to­va­la. V tako­vých scé­nách je fyzi­ka­li­ta těla podro­be­na zkou­má­ní, čeho je vlast­ně schop­no. Veš­ke­ré člo­vě­ku „nepři­ro­ze­né“ pohy­by se v kon­tex­tu před­sta­ve­ní najed­nou zda­jí tak lad­né, krás­né, přirozené. 

Název insce­na­ce je sám o sobě dvoj­smy­sl, kro­mě tema­ti­za­ce oděv­ní­ho prů­mys­lu se divá­kům před zra­ky ode­hrá­va­jí i sku­teč­né závo­dy. Stej­ně tak ofi­ci­ál­ní ang­lic­ký název Glo­ve Con­cern (dle zce­la nepo­e­tic­ké­ho Dee­pL pře­kla­da­če „Oba­vy z ruka­vic“ a goo­gle pře­kla­da­če dokon­ce „Oba­vy o ruka­vi­ce“) není vůbec jed­no­znač­ný. Skr­ze pohyb se vlast­ně tema­ti­zu­jí všech­ny tyto význa­mo­vě defor­mo­va­né muta­ce názvu. Nosí­me kůži dru­hých a vlast­ní čas­to rad­ši zakrý­vá­me z oba­vy z reak­ce oko­lí. Vytvá­ří­me si dru­hou pří­ro­du, dru­hou kůži, mas­ko­vá­ní, kte­ré si mnoh­dy hýč­ká­me peč­li­vě­ji než svo­ji vlast­ní. Toto se ve sku­teč­nos­ti, samo­zřej­mě mimo mno­ho dal­ší­ho skrý­vá pod názvem Ruka­vič­kář­ské závo­dy.

Kopn­cept, cho­re­o­gra­fie: Tere­za Lene­ro­vá, Tvor­ba, inter­pre­ta­ce: Andrea Milt­ne­ro­vá, Jit­ka Čecho­vá, Dra­ma­tur­gie: Maja Hrie­šik, Spo­lu­prá­ce na kon­cep­tu: Jiří Havlí­ček, Svě­tel­ný design: Jan Hugo Hejzlar, Hud­ba: Flo­ex, Kos­týmy: Rad­ka Vyplašilová