Usíná osika

Po zla­té assho­le­ness horeč­ce Syl­vy Šaf­ko­vé jsme se s akro­bat­kou Eliš­kou Brt­nic­kou a taneč­ni­cí Mar­ké­tou Vacov­skou pře­nes­li pod povrch Alfréda ve dvo­ře i taneč­ní­ho pro­je­vu. V rám­ci 30. roč­ní­ku Čes­ké taneč­ní plat­for­my pře­chá­zí pohy­bo­vá dyna­mi­ka Tre­mu­ly od vol­né­ho pohy­bu k impul­sům, od tichých zná­mek pří­tom­nos­ti v tře­su, chvě­ní a pře­rý­va­ném dechu, k váš­ni­vé­mu vyží­vá­ní se v nará­že­ní na limi­ty euryt­mie, jež bylo koře­ně­no důmy­sl­ným a hra­vým pro­po­je­ním akro­ba­tic­kých a taneč­ních prv­ků. Osi­ka tre­mu­la se chvě­je s leh­kým ván­kem, ale koře­ny při­tom zůstá­vá pev­ně v půdě.

Na čis­tou scé­nu Alfréda ve dvo­ře, na níž se nachá­zí pou­ze par­ke­to­vý frak­tál amé­bo­vi­tých tva­rů, se při­šou­rá posta­va ve sně­ho­vě bílé par­ce z oděv­ní­ho neo­pré­nu (kos­týmy Pet­ra Vla­chyn­ská). Eliš­ka Brt­nic­ká „nechá“ roze­chví­vat a třást pra­vou dlaň, v příš­tích minu­tách celé před­lok­tí. I ten­to zdán­li­vě spon­tán­ní pohyb kon­t­ro­lu­je s jis­to­tou akro­bat­ky, chvě­je se dlaň, niko­liv celá ruka. V pra­vé čás­ti scé­ny upou­ta­jí pozor­nost tři dal­ší akté­ři; pohle­dy k nim obra­cí­me za zvu­kem, kte­rý se line z repro­duk­to­ru. Ved­le něj sedí hudeb­ník a (ale­spoň po dobu před­sta­ve­ní) kyta­ris­ta Ian Mikyska, bube­ník Jakub Švej­nar a Mar­ké­ta Vacov­ská. Zvu­ky jsou nepří­jem­né, zre­zi­vě­lý plech, naho­di­lé tóny roz­la­dě­né stru­ny, reza­vé vrzá­ní hůlek o činel, činel zaha­len v had­ru, dusi­vé zvu­ky, opa­tr­né poze­ptá­ní jara, jest­li na něj někdo čeká. A pro­bou­zí se dosud sedí­cí Mar­ké­ta Vacov­ská, a zatím­co Brt­nic­ká udá­vá ryt­mus, a začí­ná kře­čo­vi­tě otá­čet hla­vou, Vacov­ská neza­sta­vi­tel­ně roz­třá­sá steh­na a cho­di­dla, tre­mo­rem pokr­če­né špič­ky cho­di­dla, kte­rý nelze vůlí zasta­vit. S pro­bu­ze­ný­mi těly se i hud­ba dostá­vá do oblas­ti melo­dií a celých vět, a dra­ma­tur­gie Jany Stár­ko­vé začí­ná vyprávět. 

Ta mož­ná nikdy nespa­la, jen sní­ži­la tepo­vou frek­ven­ci, jen na chvil­ku zavře­la oči. Vacov­ská i Brt­nic­ká pra­cu­jí s feno­me­nál­ní přes­nos­tí: kro­mě hra­vé­ho roz­ha­zo­vá­ní pilin, kte­ré vypa­dá­va­jí z bot, zpod neo­pre­nů, zpod kalho­tek, před­vá­dě­jí akro­ba­tic­ké čís­lo, v němž obě sedí na roz­vr­za­né žid­li. Brt­nic­ká kro­ko­lomně špl­há na opěrát­ko, z dře­pu na sedá­ku se vyšvih­ne na opěrát­ko, chví­li na něm balan­cu­je, až to chví­le­mi půso­bí, že rov­no­váhu ztra­tí, zatím­co ze sedá­ku objí­má opěrát­ko celým tělem Vacov­ská. Dal­ší scé­na při­ná­ší pozná­ní o komu­ni­ka­ci osik, komu­ni­ka­ci stro­mů: Vacov­ská a Brt­nic­ká sedí spo­leč­ně na sedá­ku židle, a hla­si­tě oddychu­jí. Krás­ně tím ilu­stru­jí poje­tí sla­bé pré­zent­nos­ti u němec­ké diva­del­ní teo­re­tič­ky Eri­ky Fischer-Lich­te: jejich hla­si­té oddycho­vá­ní, zře­tel­ně stou­pa­jí­cí a kle­sa­jí­cí klíč­ní kos­ti, zna­tel­né výra­zy sou­stře­dě­ní na tvá­řích, napja­tých sna­hou o zadr­žo­vá­ní dechu, to vše pou­tá naši pozor­nost. Židle začí­ná vrzat. Snad si nej­pr­ve mlu­ví sama pro sebe, snad při­po­mí­ná fla­tu­la­ci (pod­le toho, jak obě taneč­ni­ce scé­nu roze­hrá­va­jí s omluv­ný­mi úsměvy se zdá, že linie je chvil­ku vede­na prá­vě k tomu­to výkla­du), ale poz­dě­ji začí­ná mlu­vit k přá­te­lům: ozý­va­jí se židle Mikysky, kte­rý se na žid­li dokon­ce začí­ná hou­pat, a roz­vr­že ji hod­ně dra­ma­tic­ky, při­dá­vá se Švej­nar. Udě­lá si pro­stor, uvol­ní ruce a kro­mě židle zapo­jí i chras­tot bub­nů. Z komu­ni­ka­ce se vra­cí­me k větám hud­by, ale osi­ky se opět uklá­da­jí ke spán­ku. Brt­nic­ká ulé­há na holé scé­ně, a Vacov­ská­za­čí­ná roz­klá­dat amé­bo­vi­té puzzle par­ke­to­vé kry­ti­ny, jed­not­li­vé kusy mají tak 40 na 30 cm růz­ných tva­rů, a začí­ná jimi obklá­dat Brt­nic­kou. V pře­vrá­ce­né antro­po­me­t­rii se taneč­ni­ce stá­va­jí odtě­les­ně­ný­mi těly, a když si ved­le Brt­nic­ké leh­ne i Vacov­ská, a Mikyska dokon­čí „obklad osik“, v tichos­ti hle­dí­me na zázrak uklá­dá­ní se pří­ro­dy ke spán­ku. Je čas tles­kat? Ne. Je čas osvo­bo­dit osi­ky, poku­sit se posklá­dat par­ke­to­vé puzzle do původ­ní­ho tva­ru. Je čas, aby se divá­ci zapo­ji­li do diva­del­ní­ho zážit­ku, a „osi­ky“ se koneč­ně moh­ly uklonit. 

Kon­cept a tvor­ba: Mar­ti­na Hajdy­la, Eliš­ka Brt­nic­ká, Jana Stárková

Inter­pre­ta­ce: Mar­ti­na Hajdy­la, Eliš­ka Brtnická

Hud­ba: Ian Mikyska

Scé­no­gra­fie a svě­tel­ný design: Pavel Havrda

Kos­týmy: Pet­ra Vlachynská

Pohy­bo­vá spo­lu­prá­ce: Kris­ti­án Mensa

Hudeb­ní inter­pre­ta­ce: Ian Mikyska, Jakub Švej­nar / Jaro­slav Čer­mín Noga

Tech­nic­ká spo­lu­prá­ce: Sebas­ti­án Vích 

Foto: Alex Chudá, Michal Han­čov­ský, Voj­těch Brtnický 

Gra­fi­ka: Jozef Ondrík 

Social Media: Ali­ce Krajčírová 

Pro­duk­ce: Eva Roš­ka­ňu­ko­vá, Jiří Hajdy­la / ME-SA

Part­ne­ři pro­jek­tu: Stu­dio Alta, REZI.dance, Cirque­on, SE.S.TA

Pre­mi­é­ra: 19. 10. 2023, Stu­dio Alta, Praha