Třetí den mnichovského divadelního festivalu pro mladé publikum Think Big! vystoupil bonnský soubor Theater Marabu s příběhem o velkých starostech malých lidí (Master of Desaster), a hravá hříčka o loutkách v nás a kolem nás turecké režisérky Ceren Oran s názvem Spiel im Spiel, jejíž tvorbu mohlo české diváctvo ocenit v olomouckém Divadle Na Cucky před čtyřmi lety.
Specializovaná popelářská skupina pravidelně navštěvuje dětská hřiště, parky a další veřejná prostranství, aby je udržovala čistá. Odpadky je třeba likvidovat, zeleň zastřihávat, hřebíčky dotloukat tak, aby nikoho nemohly zranit, a tak obecně je třeba našim malým přátelům dělat bezpečný životní prostor (na hraní). Jenže tentokrát je všechno jinak. Když už se tým chystá všechno zabalit, posbírat smetáky, košťata, lopaty, a vyrazit do depa, objeví se náhle záhadný předmět. Jak se dostal na dětské hřiště? Komu patří a co je uvnitř? Popelářská zásahová jednotka vytáhne všechny zbraně, aby odvrátila tušenou katastrofu. S hromadou absurdního humoru, slovních hříček si sedm účinkujících pohrává s obavami a strachem (ze) současného světa, a alespoň na chvíli nabízí divákům/divačkám možnost, že všechno bude zase dobrý.
„Musíme zpátky, zapomněli jsme tam popelnici!,“ zavelí jeden z popelářského týmu (Claus Overkamp), a už se rozjíždí 50minutový závod s úzkostmi a vnitřním strachem, podaný s hravostí klarinetu: s jeho pomocí totiž Julia Hoffstaedter dokáže vykouzlit iluzi zvuku couvajícího popelářského auta, a ostatní nástroje se postupně přidávají. Sestava klasické Brassmusikkapelle možná překvapí tím, že se zjeví na pískovišti, namísto hřbitova nebo svatby, ale Master of Desaster je oslavou (mladého) života, a tak je jenom přirozené, že k ní v Bavorsku slyšíme právě pozoun a heligón. Právě pozoun ústy Tobiase Gubesche vydává zvuky „jako auto“ („hn-hnnnn-hn-hnnnn-hn-hnnnn“), když s prudkým zaskřípěním „brzd“ plní zadaný úkol: to už ale popelářský tým vymetá smetí zpod nohou diváků (a je opravdu škoda, že kvůli počasí se představení nekonalo v parku před Schauburgem, ale v nedalekém městském učilišti automobilového průmyslu.
Master of Desaster © Tomáš Kubart
Theater Marabu prokládá představení aktuálními odkazy na fotbalový šampionát, když Tina Jücker před soubojem o několik kulatících se odpadků vyzývá k „odplatě Španělům, ze které se už nevylížou!“, a přichází obědová pauza: popeláři a popelářky v klidu svačí a popíjejí, když v tom si jeden z nich všímá zapomenuté aktovky. Všichni zpozorní, a rozjíždějí záchrannou akci: „odvezeme ji do centrály, a tam si ji můžete vyzvednout, pokud patří někomu z vás,“ obracejí se aktéři na publikum. Jenže i po opakovaném doptávání se zdá, že brašna nikomu z diváků nepatří. A tak se Tina Jücker obětuje, lehá na žebřiňák, a pokouší se aktovku kleštěmi na sběr odpadků vyzvednout, zatímco starostliví kolegové (Claus Overkamp a Leonhard Spies) obíhají publikum, a zajišťují bezpečnost pomocí žluto-černě zbarvených kuželů, a sami popeláři se „zajišťují“ pomocí žlutých reflexních popruhů. Kužely si přehazují v kruhu zleva doprava, za zvuků písní a dechů, ze saxofonu zaznívá známá signální melodie hasičského auta. Pak přichází zvláštní scéna, na níž se pomocí „podomácky“ sestrojených antén na košťatech zachytit signál, a z reproduktorů zaznívá po šumných plochách japonština, čínština, angličtina a německé zprávy, swing, na jehož vlnách na chvíli všichni aktéři „usínají“, ocitáme se „pod hladinou“, zvuky jsou tlumené, jakoby zaznívaly pod vodou, ozývá se arabská hudba, pak přichází prudký záchvat (světelný, zvukový i herecky ztvárněný), a antény se nasměrují směrem k dětem, sedícím v první řadě půlkruhového hlediště (které má v tělocvičně sotva dvě úplné řady). Za napínavé hudby pozounu vyjíždí žebřiňák (Leiterwagen), Overcamp si sedá do první řady k dětem, a vysílačkou podává zprávy vedení o stavu na pískovišti. Julia Hoffstaedter se z žebřiňáku pokouší aktovku vyzvednout, najednou něco pípne (klarinet), všichni mizí: „Aus, aus, aus!“ („Vypni to, vypni to, vypni to!“). Přivezou mašinu na nakládání s nebezpečným odpadem, ale nemají návod k použití, resp. mají 4, ale každý v cizím jazyce: postupně tedy obcházejí diváky, jestli náhodou neumějí francouzsky, maďarsky nebo turecky, a ze střípků odpovědí skládají způsob, jak nakládat s mašinou: podaří se jim ji zapnout, vložit do ní aktovku, a stroj vychrlí desítky dětským písmem popsaných papírků: na nich jsou různé dětské strachy a obavy, které nejprve čtou herci, ale posléze zaznívají z jedné z osmi trubic připojených k přístroji, na jejichž vývody připevnili kužely, aby zesílili zvuk obav: „bojím se, že zůstanu sám, a rozpadne se nám rodiny,“ „mám strach, že mi zemře pejsek,“ „bojím se, že se mi nebude dařit ve škole,“ nebo „že ztratím kamarády.“ Aktovka je prázdná. Už není nebezpečná. Zbavili jsme se toxického nebezpečí ve formě potlačovaných obav, se kterými nám může pomoci právě sdílení, jak ostatně do mikrofonu potvrdí v samotném závěru inscenace nejmladší z diváků, jenž na otázku „co děláš, když tě něco trápí?“, odpovídá: „Mluvím o tom.“
Master of Desaster © Tomáš Kubart
Divadlo Marabu, které v roce 1993 založili Tina Jücker a Claus Overkamp, je profesionální nezávislé divadlo pro mladé diváky s vlastním prostorem v kulturním centru Brotfabrik v Bonnu-Beuelu. Kromě esteticky neobvyklých, většinou hudebních a vždy humorných inscenací pro mladé publikum se soubor zaměřuje na divadelní projekty s dětmi a mládeží a na podporu mladých umělců. Inscenace získaly řadu ocenění (včetně nominací na cenu George Taboriho v roce 2013 a německou divadelní cenu Der FAUST v letech 2009 a 2013). V roce 2015 získalo Divadlo Marabu cenu ASSITEJ za zvláštní zásluhy v oblasti divadla pro mladé publikum a cenu INTHEGA za průkopnické divadlo.
Master of Desaster. Příprava inscenace: Teater Marabu, hudba: Eifler/Gubesch/Spies, výprava: Bernd Knetsch, Regina Rösing, vystupují/živá hudba: Silas Eifler (heligón), Tobias Gubesch (trombon), Julia Hoffstaedter (klarinet), Tina Jücker (saxofon), Leonhard Spies (trumpeta), Claus Overkamp (buben), hudební a divadelní vedení: Melina Delpho, od roku 2022 Vivien Musweiler, hlasy na nahrávkách: děti ze školních tříd 1. – 6. z Bonnu.
