Třetí den mnichovského divadelního festivalu pro mladé publikum vystoupil bonnský soubor Theater Marabu s příběhem o velkých starostech malých lidí (Master of Desaster), a hravá hříčka o loutkách v nás a kolem nás turecké režisérky Ceren Oran s názvem Spiel im Spiel, jejíž tvorbu mohlo české diváctvo ocenit v olomouckém Divadle Na Cucky před čtyřmi lety.
Když si hrajeme, je možné cokoli: podlaha je z lávy, všechno létá vzduchem a předměty denní potřeby získávají zcela nový význam. Stolička je vor, most, dům nebo věž. To, co obtížně jako divadelní teoretikové uchopujeme pomocí Honzlova pohybu divadelního znaku děláme jako děti úplně běžně: stojky na hlavě, ležíme na boku… kdo rozhoduje, co se stane dál? Fantazie? Co se stane, když si někdo hrát nechce? Do „hry ve hře“ („Spiel im Spiel“) vstupují tři tanečníci: klobouk se stává ostrovem v rozbouřeném moři, a tam, kde bývala jen nedotknutelná podlaha, se nyní plazí obrovský had. Ti, kteří se až dosud hádali, se musí dohodnout, jak pokračovat. Svět je totiž takový, jaký si ho na jevišti vytvoříme. Dva díly paravánu s horizontálními žaluziemi tvoří dost podstatnou součást představení, protože právě ve škvírách mezi lamelami se postupně objevují liška (plyšová), Jin Lee, Jihun Choi a Máté Asbóth. Vynoří se nejprve levá ruka, loktem vzhůru a dlaní dolů, ale otevřenou směrem k publiku, jako by vyzývala ke vstupu. Děti jsou unešené z lišky. Ozývají se lesní zvuky, jelena, krocana, hudrání, ale všechny vydává Jihun Choi, tanečník kolínské Comedie. Tři stoličky vyskládá do podoby věže, nebo spíše lodního stěžně, z něhož se „rozhlíží“ po „moři“ (hledí do publika). V levé části scény se postupně objevují dvoje bílé botasky, za nimi další dvoje, tentokrát s nohami uvnitř. Jin Lee si je obuje na ruce, a nějakou dobu chodí po čtyřech, s rukama v botaskách (nezapomínejme, že „zem je láva“, a Jin má tak velkou výhodu oproti Jihunovi a Mátému). S Mátém přichází na scénu velký kufr s mnoha kusy oblečení, jež s autentickým „nah“ postupně Máté odhazuje pryč, a to včetně plyšové lišky. Když se ale všichni tři ocitnou na stoličce („ostrově“), začínají předvádět loutkovodičství za neviditelné provázky. Nejprve na sobě, později na druhých, a po děkovačce se tímto krásným způsobem i rozloučí s publikem.
A do oblečení, který Máté odhazuje, se zatím za paravány nasoukají Jin a Jihun. Děti nadšeně piští (vždycky funguje, když „sluhové“ provádějí něco „pánovi“ za zády), ale i sám Máté se převlékl za velkou panenku bez rukou, a ta také sklízí obdiv publika. Všichni tři se rozejdou kachním pochodem po jevišti, Máté se „zasadí“ do velkého květináče (vlastně plastové průhledné krabice) a „vyroste“ na jedné noze-stonku. A už to přichází: všichni postupně odhazují svršky, protože jinak by se nemohli ani pohnout! Jihun i Máté už odhalili své sytě žluté trenýrky, ale už toho na odhození moc nezbývá … Jihun začíná odhánět zlého hada, který se mezitím zhmotnil z hadrů na podlaze (není animován přímo, ale z reakcí Mátého, Jihuna a Jin Lee víme, že jde o zvláště nebezpečné zvíře), tyčí se dotkne boty, a hned se mizí schovat za paraván, za nímž se odehraje závěrečná scéna: zprava vchází Jin, zleva vyjde Jihun, Máté vstrčí nohu zprava, zleva ji vystrčí Jihun, ten pošoupne zprudka paraván, vypadne Máté, jakoby jej vytřesl. Jin stojí před paravánem čelem k publiku, načuřená, jakoby si už opravdu hrát nechtěla. Nebo alespoň ne takhle. Liščí hlava ale všechno spraví, znovu vidíme úsměvy, znovu slyšíme nadšené pištění z publika. Znovu se kouzlo podařilo.
Ceren Oran, narozená v roce 1984 v Istanbulu, studovala tanec v Istanbulu a Salcburku. Od roku 2015 žije a pracuje jako tanečnice, choreografka a malířka zvuku na volné noze v Mnichově a od roku 2010 také vytváří taneční divadelní představení pro děti. Její díla byla uvedena na festivalech po celém světě.
Koncept, umělecké vedení, choreografie: Ceren Oran, tanec: Jin Lee, Jihun Choi, Máté Asbóth, hudba: Gudrun Plaichinger, scéna: Sigrid Wurzinger, choreografická asistence: Roni Sagi, dramaturgie: Anna Stegherr, produkce: Michael Hennig, PR: Simone Lutz.
