Ceren Oran & Moving Borders: Spiel im Spiel

Tře­tí den mni­chov­ské­ho diva­del­ní­ho fes­ti­va­lu pro mla­dé pub­li­kum vystou­pil bonn­ský sou­bor The­a­ter Mara­bu s pří­bě­hem o vel­kých sta­ros­tech malých lidí (Mas­ter of Desas­ter), a hra­vá hříč­ka o lout­kách v nás a kolem nás turec­ké reži­sér­ky Ceren Oran s názvem Spiel im Spiel, jejíž tvor­bu moh­lo čes­ké divác­tvo oce­nit v olo­mouc­kém Diva­dle Na Cuc­ky před čtyř­mi lety.

Když si hra­je­me, je mož­né coko­li: pod­la­ha je z lávy, všech­no létá vzdu­chem a před­mě­ty den­ní potře­by zís­ká­va­jí zce­la nový význam. Sto­lič­ka je vor, most, dům nebo věž. To, co obtíž­ně jako diva­del­ní teo­re­ti­ko­vé ucho­pu­je­me pomo­cí Honzlo­va pohy­bu diva­del­ní­ho zna­ku dělá­me jako děti úpl­ně běž­ně: stoj­ky na hla­vě, leží­me na boku… kdo roz­ho­du­je, co se sta­ne dál? Fan­ta­zie? Co se sta­ne, když si někdo hrát nechce? Do „hry ve hře“ („Spiel im Spiel“) vstu­pu­jí tři taneč­ní­ci: klo­bouk se stá­vá ost­ro­vem v roz­bou­ře­ném moři, a tam, kde býva­la jen nedo­tknu­tel­ná pod­la­ha, se nyní pla­zí obrov­ský had. Ti, kte­ří se až dosud háda­li, se musí dohod­nout, jak pokra­čo­vat. Svět je totiž tako­vý, jaký si ho na jeviš­ti vytvo­ří­me. Dva díly para­vá­nu s hori­zon­tál­ní­mi žalu­zi­e­mi tvo­ří dost pod­stat­nou sou­část před­sta­ve­ní, pro­to­že prá­vě ve škví­rách mezi lame­la­mi se postup­ně obje­vu­jí liš­ka (ply­šo­vá), Jin LeeJihun Choi a Máté Asbó­th. Vyno­ří se nej­pr­ve levá ruka, loktem vzhů­ru a dla­ní dolů, ale ote­vře­nou smě­rem k pub­li­ku, jako by vyzý­va­la ke vstu­pu. Děti jsou une­še­né z liš­ky. Ozý­va­jí se les­ní zvu­ky, jele­na, kro­ca­na, hudrá­ní, ale všech­ny vydá­vá Jihun Choi, taneč­ník kolín­ské Come­die. Tři sto­lič­ky vysklá­dá do podo­by věže, nebo spí­še lod­ní­ho stěž­ně, z něhož se „roz­hlí­ží“ po „moři“ (hle­dí do pub­li­ka). V levé čás­ti scé­ny se postup­ně obje­vu­jí dvo­je bílé botasky, za nimi dal­ší dvo­je, ten­to­krát s noha­mi uvnitř. Jin Lee si je obu­je na ruce, a něja­kou dobu cho­dí po čtyřech, s ruka­ma v botas­kách (neza­po­mí­nej­me, že „zem je láva“, a Jin má tak vel­kou výho­du opro­ti Jihu­no­vi a Máté­mu). S Mátém při­chá­zí na scé­nu vel­ký kufr s mno­ha kusy oble­če­ní, jež s auten­tic­kým „nah“ postup­ně Máté odha­zu­je pryč, a to včet­ně ply­šo­vé liš­ky. Když se ale všich­ni tři ocit­nou na sto­lič­ce („ost­ro­vě“), začí­na­jí před­vá­dět lout­ko­vo­dič­ství za nevi­di­tel­né pro­váz­ky. Nej­pr­ve na sobě, poz­dě­ji na dru­hých, a po děko­vač­ce se tím­to krás­ným způ­so­bem i roz­lou­čí s publikem.

A do oble­če­ní, kte­rý Máté odha­zu­je, se zatím za para­vá­ny nasou­ka­jí Jin a Jihun. Děti nad­še­ně piští (vždyc­ky fun­gu­je, když „slu­ho­vé“ pro­vá­dě­jí něco „páno­vi“ za zády), ale i sám Máté se pře­vlé­kl za vel­kou panen­ku bez rukou, a ta také sklí­zí obdiv pub­li­ka. Všich­ni tři se roze­jdou kach­ním pocho­dem po jeviš­ti, Máté se „zasa­dí“ do vel­ké­ho kvě­ti­ná­če (vlast­ně plas­to­vé prů­hled­né kra­bi­ce) a „vyros­te“ na jed­né noze-ston­ku. A už to při­chá­zí: všich­ni postup­ně odha­zu­jí svrš­ky, pro­to­že jinak by se nemoh­li ani pohnout! Jihun i Máté už odha­li­li své sytě žlu­té tre­nýr­ky, ale už toho na odho­ze­ní moc nezbý­vá … Jihun začí­ná odhá­nět zlé­ho hada, kte­rý se mezi­tím zhmot­nil z hadrů na pod­la­ze (není ani­mo­ván pří­mo, ale z reak­cí Máté­ho, Jihu­na a Jin Lee víme, že jde o zvláš­tě nebez­peč­né zví­ře), tyčí se dotkne boty, a hned se mizí scho­vat za para­ván, za nímž se ode­hra­je závě­reč­ná scé­na: zpra­va vchá­zí Jin, zle­va vyjde Jihun, Máté vstr­čí nohu zpra­va, zle­va ji vystr­čí Jihun, ten pošoup­ne zprud­ka para­ván, vypad­ne Máté, jako­by jej vytře­sl. Jin sto­jí před para­vá­nem čelem k pub­li­ku, naču­ře­ná, jako­by si už oprav­du hrát nechtě­la. Nebo ale­spoň ne takhle. Liš­čí hla­va ale všech­no spra­ví, zno­vu vidí­me úsměvy, zno­vu sly­ší­me nad­še­né piš­tě­ní z pub­li­ka. Zno­vu se kouz­lo podařilo.

Ceren Oran, naro­ze­ná v roce 1984 v Istanbu­lu, stu­do­va­la tanec v Istanbu­lu a Sal­cbur­ku. Od roku 2015 žije a pra­cu­je jako taneč­ni­ce, cho­re­o­gra­f­ka a malíř­ka zvu­ku na vol­né noze v Mni­cho­vě a od roku 2010 také vytvá­ří taneč­ní diva­del­ní před­sta­ve­ní pro děti. Její díla byla uve­de­na na fes­ti­va­lech po celém světě.

Kon­cept, umě­lec­ké vede­ní, cho­re­o­gra­fie: Ceren Oran, tanec: Jin Lee, Jihun Choi, Máté Asbó­th, hud­ba: Gudrun Plai­chin­ger, scé­na: Sigrid Wur­zin­ger, cho­re­o­gra­fic­ká asi­s­ten­ce: Roni Sagi, dra­ma­tur­gie: Anna Ste­gherr, pro­duk­ce: Micha­el Hen­nig, PR: Simo­ne Lutz.

Od Tomáš Kubart

Vystudoval teatrologii na KDS FF MU v Brně, obhájil disertační práci na téma vídeňského akcionismu (2021), publikoval několik studií na téže téma (Theatralia, Arte Acta, Acta Universitatis Carolinae), podílel se na vydání sborníku českého surrealistického dramatu České surrealistické drama (nakl. Academia, 2023), editoval speciální číslo Taneční zóny, věnované tvorbě Hermanna Nitsche (2023). Zabývá se performativitou, akčním uměním, vídeňským akcionismem, současnou německojazyčnou dramatikou a scénografií. Je členem dramaturgické rady PerformCzech, tajemníkem Teatrologické společnosti, členem ČOSDAT/OISTAT a Sdružení českých divadelních kritiků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *