Let him be him. Learn, make mistakes, live.

„Umě­ní je jed­ním z míst, kte­rá lidem dovo­lu­jí se na chví­li zasta­vit a reflek­to­vat situ­a­ci, v níž se nacházejí.“ 

Jasper Narva­ez

Na prk­nech diva­dla Archa se v rám­ci fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha před­sta­vi­la Akram Khan Com­pa­ny s insce­na­cí Chot­to Desh. Chot­to Desh je adap­ta­cí původ­ní Kha­no­vy výraz­ně auto­bi­o­gra­fic­ké cho­re­o­gra­fie Desh z roku 2016, jež si vza­la pod svá kří­d­la reži­sér­ka Sue Buckmas­ter spo­lu s hudeb­ní skla­da­tel­kou Joce­lyn Pook a lon­dýn­ským stu­di­em Yeast Cul­tu­re, kte­ré sto­jí za tvor­bou klí­čo­vé video­pro­jek­ce. Pre­mi­é­ra Chot­to Desh se usku­teč­ni­la v září roku 2023 v Belfastu.

Adap­ta­ce nava­zu­je na původ­ní dílo a sna­ží se oslo­vit novou gene­ra­ci divá­ků, kte­rá ros­te pří­mo před naši­ma oči­ma a nevy­hnu­tel­ně se setká­vá tvá­ří v tvář se stej­ný­mi tra­ble­mi, jako gene­ra­ce před­cho­zí. Jen mož­ná v o něco jiných kuli­sách zrych­le­né, digi­tál­ní a umě­lé doby. V níž ale pořád zůstá­vá a mys­lím, že i nadá­le zůsta­ne kus lid­ství umě­lou inte­li­gen­cí nenahraditelný.

Jasper Narva­ez v Chot­to Desh © Camil­la Greenwell

Pří­běh, na kte­rém cho­re­o­gra­fie sta­ví je jed­no­du­chý, o to vět­ší pro­stor ale posky­tu­je jeho sólo­vé inter­pre­ta­ci taneč­ní­kům, jimiž jsou Jasper Narva­ez a alter­nu­jí­cí Nico Ricchi­ni. Ze tmy při­chá­zí mla­dý muž, kte­rý hle­dá svo­je mís­to ve svě­tě na poza­dí tele­fo­nic­ké­ho hovo­ru s mobil­ní ope­rá­tor­kou. Skr­ze vzpo­mín­ky a zno­vupro­ží­vá­ní situ­a­cí z dět­ství a dospí­vá­ní se dostá­vá do hlou­bi sebe samot­né­ho a při­chá­zí na to, kým vždyc­ky chtěl být. 

Desh je, jak už jsem zmí­ni­la do znač­né míry auto­bi­o­gra­fic­kým dílem Akra­ma Kha­na. Původ­ní cho­re­o­gra­fie, ale pod­le samot­né reži­sér­ky Sue Buckmas­ter jde spí­še ces­tou jed­not­li­vých epi­zod a přes­to, že její znač­ná část je zacho­vá­na, posou­vá se více k jas­něj­ší­mu line­ár­ní­mu pří­bě­hu smě­řu­jí­cí­mu k závě­reč­né­mu rozuz­le­ní. Spo­lu s tvůr­čím týmem se zamě­ři­la na cho­re­o­gra­fii z jiné­ho úhlu pohle­du a při­blí­ži­la ji vše­mi mož­ný­mi diva­del­ní­mi pro­střed­ky dětem a dospí­va­jí­cím divá­ků, pro něž je téma kul­tur­ních i osob­ních koře­nů a iden­ti­ty čím dál víc pal­či­věj­ší. Sle­du­ji 50minutové sólo taneč­ní­ka, kte­rý neú­nav­ně pro­chá­zí svě­tem dět­ských snů a před­stav, pro­lí­ná jej s pohád­ko­vým pro­stře­dím i rea­li­tou ban­gla­déš­ské uli­ce plné ruchu, trou­be­ní aut i hla­su vlast­ní­ho otce, z jehož vli­vu se posta­va i samot­ný Khan sna­ží vyma­nit. Zabý­vá se uni­ver­zál­ní otáz­kou “Kdo jsem?” nebo tře­ba tím, co nás činí odlišnými/unikátními.

Jasper Narva­ez v Chot­to Desh © Camil­la Greenwell

Chot­to Desh zna­me­ná v pře­kla­du Malý domov/vlast/domovina. V něm se pro­lí­ná schop­nost cho­re­o­gra­fie i inter­pre­ta­ce vyprá­vět, volit správ­né sto­ry­tel­lin­go­vé pro­střed­ky, jimiž je v tom­to pří­pa­dě pře­de­vším pohyb, sklou­be­ný s doko­na­le tech­nic­ky vyře­še­nou pro­jek­cí, scé­no­gra­fií, stí­no­hrou, atmo­sfé­ric­kou hudbou/zvukem (kte­rou si mimo­cho­dem může­te poslech­nout na Spo­ti­fy), nápa­di­tos­tí, hrou i ver­bál­ním vyprá­vě­ním. Je osla­vou a obje­vo­vá­ním toho, kým jsme skr­ze diva­del­ní pro­střed­ky. Dyna­mic­ká pohy­bo­vá akce, kte­rá nicmé­ně dis­po­nu­je hlu­bo­kým sdě­le­ním, napl­ně­ná od začát­ku do kon­ce nalé­ha­vos­tí nene­chá­vá divá­ka ztrá­cet pozor­nost ani zájem a to je dnes, spe­ci­ál­ně u dětí ojedinělé.

Skr­ze Chot­to Desh Akram Khan Com­pa­ny svým dílem také akcen­tu­je téma, kte­ré se dou­fám glo­bál­ně daří pozve­dat na vyš­ší úrov­ně. A tím je diva­dlo pro děti/dospívající, posou­va­jí­cí se od pod­prů­měr­ných pro­duk­cí v kuli­sách tělo­cvi­čen a ško­lek k pro­pra­co­va­né­mu a vyso­ce kva­lit­ní­mu diva­dlu, kte­ré chytře, cit­li­vě a řeme­sl­ně ote­ví­rá téma­ta, kte­rá se dětí i dospí­va­jí­cích dotý­ka­jí na těch nej­cit­li­věj­ších mís­tech. Chot­to Desh nejen, že vyprá­ví pří­běh, ale co pova­žu­ji za mno­hem důle­ži­těj­ší, posky­tu­je pro­stor pro děti samot­né, nabí­zí jim mož­nost nechat se ovliv­nit, povzbu­zu­je a pod­po­ru­je v hle­dá­ní a při­je­tí sebe sama, ať už se nachá­ze­jí kde­ko­li na svě­tě, v jaké­ko­li situ­a­ci. V otáz­ce jaké­ko­li iden­ti­ty totiž v rám­ci kon­sen­zu­ál­ní­ho vní­má­ní nee­xis­tu­je špat­ná mož­nost, či odpo­věď na otáz­ku Čím/nebo kým se cítím být.

Pohy­bo­vě původ­ní i sou­čas­ná cho­re­o­gra­fie vychá­zí z con­tem­po­ra­ry, stí­no­hry i indic­ké­ho diva­dla kathak, jež výraz­ně pra­cu­je s ges­tem rukou, expre­siv­ním výra­zem tvá­ře a vyci­ze­lo­va­ným pohy­bem celé­ho těla. Kom­bi­na­ce těch­to tří pří­stu­pů při­ná­ší divá­ko­vi sro­zu­mi­tel­né pohy­bo­vé vyjá­d­ře­ní, díky němuž se může sou­stře­dit na téma­ta, skrý­va­jí­cí se pod doko­na­le zvlád­nu­tou technikou.

Jasper Narva­ez v Chot­to Desh © Camil­la Greenwell

Scé­no­gra­fie ve spo­lu­prá­ci s auto­ry pro­jek­ce budu­je po krůč­cích nád­her­nou ilu­zi cizí­ho svě­ta, kte­rá má schop­nost pře­ná­šet divá­ky do džun­gle, doprostřed Ban­gla­déš­ských ulic, koru­ny stro­mů i tam, kam se po dob­ro­druž­stvích vše­ho dru­hu pře­ce jen chce­me vra­cet. Domů. Tech­nic­ké efek­ty dopl­ňu­jí pohyb taneč­ní­ka, kte­rý v pohy­bu nalé­zá vyjá­d­ře­ní pro coko­li, co vás na ruš­né uli­ci může potkat. Kára, žeb­ra­jí­cí děti, šofér, mnich, kolemjdou­cí, pro­dej­ce i vlast­ní rodič.

Sue Buckmas­ter aktu­a­li­za­cí Kha­no­va díla pří­běh posou­vá smě­rem k dět­ské­mu divá­ko­vi, má ale jis­tě dopad i na divá­ka dospě­lé­ho a jeho upev­ňo­vá­ní či utvá­ře­ní vlast­ní, nejen kul­tur­ní, iden­ti­ty. Jed­no je ale jis­té, Chot­to Desh umož­ňu­je cítit svo­bo­du v roz­ho­do­vá­ní, v mož­nos­tech i jejich množ­ství napříč živo­tem, bez ohle­du na věk, pohla­ví nebo loka­li­tu. Pat­ří­te jen sami sobě a nemu­sí­te plnit oče­ká­vá­ní rodi­čů, vrs­tev­ní­ků, doby nebo pří­sluš­nos­ti k náro­du či skupině.

Chot­to Desh – Akram Khan Company

Umě­lec­ké vede­ní, původ­ní cho­re­o­gra­fie Desh:

Akram Khan

Režie, adap­ta­ce Chot­to Desh:
Sue Buckmas­ter 

Taneč­ní­ci:
Jasper Narva­ez, Nico­las Ricchini

Ani­ma­ce a design:

​​Yeast­Cul­tu­re Stu­dio & Tim Yip