Mladé divadlo vykvetlo spolu se zahradou Chtění

Oblečeny/i jako kvě­ti­ny vítal* organizátorky/organizátoři návštěvníky/návštěvnice tře­tí­ho roč­ní­ku diva­del­ní­ho fes­ti­va­lu Plá­cek v are­á­lu brněn­ské Káz­nice. A neby­ly to kvě­ti­ny leda­ja­ké. Vyrost­ly totiž na zahra­dě jmé­nem Chtě­ní. Tako­vé bylo téma letoš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu mla­dé­ho diva­dla v Brně, kte­rý se ode­hrál ve dnech 9. až 11. květ­na. Pro­sto­ry Káz­nice se tak dru­hý týden v květ­nu sta­ly záze­mím fes­ti­va­lu, kte­rý se sou­stře­dí na vytvá­ře­ní pro­sto­ru pro tvor­bu, vzdě­lá­vá­ní, mezi­ge­ne­rač­ní dia­log a komu­ni­tu stu­du­jí­cích střed­ních škol.

Ofi­ci­ál­ní zahá­je­ní fes­ti­va­lu, foto: J. Fuchs, 9. 5. 2024

„Moje chtě­ní je po par­tě lidí, co má ráda diva­dlo,“ zazně­lo na plé­nu, kde se sešl* stu­du­jí­cí s organizátorkami/organizátory fes­ti­va­lu, aby mlu­vil* nejen o fes­ti­va­lu a svých díl­čích pro­jek­tech, ale pře­de­vším o chtě­ní, kte­ré bylo pod­houbím letoš­ní­ho roč­ní­ku Plác­ku. Proč chtě­ní, mohl by se jeden ptát. To, co jeden ze stu­den­tů popsal jako par­tu, co má ráda diva­dlo, o tom Jakub Štr­ba, hlav­ní koor­di­ná­tor orga­ni­zač­ní­ho týmu a zakla­da­tel Plác­ku, mlu­vil jako o pospo­li­tos­ti, a to radi­kál­ní. Z potře­by vytvá­řet pospo­li­tost vyra­ši­la prv­ní chtě­ní, a jak se píše v edi­to­ri­a­lu fes­ti­va­lu, buje­la a puče­la, až bylo tře­ba celé Káz­nice, aby se někam tahle barev­ná roz­tou­že­ná zahra­da vešla. Chtě­ní po důstoj­ně ohod­no­ce­né prá­ci, záze­mí, po spo­leč­ném vzdě­lá­vá­ním, se tak uká­za­la být nejen sdí­le­nou zku­še­nos­tí, ale také moti­va­cí orga­ni­zá­to­rů a orga­ni­zá­to­rek vytvá­řet tako­vý fes­ti­val, kte­rý bude jed­ním z prv­ních kro­ků k jejich napl­ně­ní. Nebo ale­spoň tematizaci.

Do brněn­ské Káz­nice se od čtvr­teč­ní­ho odpo­led­ne sjíž­dě­lo stu­dend­stvo střed­ních škol nejen z Čes­ké repub­li­ky, ale i ze zahra­ni­čí. Mezi nimi i usku­pe­ní Dra­maswag z Kro­mě­ří­že, kte­ré hned po plé­nu před­sta­vi­lo svou adap­ta­ci Lako­mé Bar­ky od Weri­cha. Byla to jak der­ni­é­ra před­sta­ve­ní, tak pod­le slov Karo­lí­ny K. Krep­čí­ko­vé, zaklá­da­jí­cí člen­ky Dra­maswa­gu, kvů­li orga­ni­zač­ním změ­nám ve struk­tu­ře i usku­pe­ní samot­né­ho. Mrt­vé tělo Bar­ky, v šatech oble­če­ná figurí­na, se nosi­lo v pyt­li na odpad­ky tam a zpát­ky. Od pana uči­te­le, co se zrov­na pomod­lil za Bar­ku, kte­rou okra­dl o pra­se, k panu fará­ři, co si prá­vě nalí­val dal­ší sklen­ku, a že Bar­ka, jeho kuchař­ka, zmi­ze­la, si sotva povšim­nul. Divác­tvo se smá­lo, a dokon­ce lapa­lo po dechu, a není divu, když paní sta­ros­to­vá nako­nec schy­ta­la věd­ro ledo­vé vody, přes­ně jak se píše v pohádce. 

Před­sta­ve­ní Bar­ka od Dra­maswa­gu, foto: J. Fuchs, 9. 5. 2024

Po dobu fes­ti­va­lu mohl* návštěv­níc* na zahra­dě Plác­ku, tedy v are­á­lu brněn­ské Káz­nice, zhléd­nout výsta­vu dva­nác­ti uměl­ců a uměl­kyň, jejichž pro­jek­ty se zabý­va­ly mož­nost­mi pří­stu­pu ke chtě­ní na poli vizu­ál­ní­ho umě­ní. „Při­jde nám důle­ži­té vytvá­řet mos­ty mezi diva­del­ním a vizu­ál­ním umě­ním“, řekl mi David Mišť­úrik, kte­rý byl spo­leč­ně s Jiřím Kolá­řem kurá­to­rem výstavy.

Postup­ně při­chá­zel* dal­ší návštěv­níc*, kteří/které se při­šl* podí­vat na per­for­man­ce Ate­li­é­ru Cit­li­vos­ti, ve kte­rém tvůr* tema­ti­zo­val* svá chtě­ní, ať už po vět­ší lid­skosti, při­je­tí, či jaho­dách a čoko­lá­do­vé fon­tá­ně. V rám­ci per­for­man­ce uměl­ci* nako­nec fon­tá­nu i s jaho­da­mi při­ne­sl* a při­zval* obe­cen­stvo, aby si toto chtě­ní, kte­ré ozna­čil* za ulti­mát­ní, spo­lu s nimi naplnilo. 

Per­for­man­ce Ate­li­é­ru Cit­li­vos­ti, foto: J. Fuchs, 9. 5. 2024

Ruce ule­pe­né od čoko­lá­dy a smích tak pro­vá­ze­li prv­ní z veče­rů fes­ti­va­lu. Nad Káz­nicí se poma­lu stmí­va­lo a za dopro­vo­du hud­by ze syn­te­ti­zá­to­rů ber­lín­ské­ho uměl­ce Ste­phe­na Pau­la Tay­lo­ra se ve vzdu­chu vzná­še­la radost a oče­ká­vá­ní toho, co při­ne­sou dal­ší dny Plácku.

Na Plác­ku, foto: J. Fuchs, 10. 5. 2024

Páteč­ní dopo­led­ne pro­bí­ha­lo ve jmé­nu worksho­pů. Zatím­co Lucie Ros­si účast­ní­kům před­sta­vo­va­la Maisne­ro­vu herec­kou tech­ni­ku, Anna Chrt­ko­vá a Maty­áš Gri­m­mich spo­lu se studenty/studentkami skr­ze pohyb i slo­va zkou­mal*, kde kon­čí já a začí­ná my na tré­nin­ku (sebe)expanzivní péče. Na oběd tak studenti/studentky odchá­zel* sice s tro­chou úna­vy, ale také v zamyš­le­ní nad tím, kým jsou ochotn* být a co všech­no je má v moci. Akre­di­tač­ní stá­nek, u kte­ré­ho moh­lo návštěv­nic­tvo nakou­pit trič­ka či plá­těn­ky Plác­ku, ote­vřel hned po obě­dě, a tak čas rych­le ubí­hal do před­sta­ve­ní No Tears for Queers, se kte­rým při­jel sou­bor Pod Svíčkou. 

Adap­ta­ce hry švéd­ské­ho dra­ma­ti­ka Mat­ti­a­se Brun­na pře­kva­pi­la mno­hé divačky/diváky odváž­ným zpra­co­vá­ním pří­bě­hů obě­tí homo­fob­ně moti­vo­va­né­ho nási­lí. Když reži­sér hry Michal Vru­bel na zaha­jo­va­cím plé­nu zmí­nil lid­skost jako své chtě­ní, málo­kdo mohl tušit, s jakou silou se pro­pí­še do před­sta­ve­ní, kte­ré Sebi­ňo­vá, Bed­nář, Cury­lo a Jati ztvár­nil* v kap­li, a to i navzdo­ry nepří­z­ni­vým akus­tic­kým pod­mín­kám pro­sto­ru. Posta­vy se pro­lí­na­ly a for­my měni­ly. Dív­ka před­čí­ta­la z pohád­ko­vé kníž­ky o nási­lí spácha­ném na čle­nech LGBTQ+ komu­ni­ty. Děti jí naslou­cha­ly a vzru­še­ně a s čím dál vět­ší inten­zi­tou tou­žeb­ně vzdycha­ly. Jen co k divá­kům* dopu­to­va­la tíži­vá atmo­sfé­ra momen­tu, stří­dal ji smích. To absurd­ní posta­va kně­ze mezi divá­ky* roz­dá­va­la letá­ky s nápi­sem: A pro­to je tady AIDS!

No Tears for Queers, foto: V. Šou­la, 10. 5. 2024

Z kap­le zamí­řil* diváci/divačky plní dojmů rov­nou do auto­bu­su, a z auto­bu­su rov­nou ke dve­řím Indust­ry, kde už se chys­ta­lo před­sta­ve­ní Raus­chen němec­ké­ho kolek­ti­vu Fau. „Raus­chen zna­me­ná hluk,“ pově­děl* mi čle­no­vé* kolek­ti­vu, „před­sta­ve­ní je však o tichu.“ Divá­ci* se usa­dil* do ztem­ně­lé­ho sálu a pozo­ro­val* posta­vu, jak se pro­bí­rá bílý­mi kame­ny, postup­ně mezi nimi nachá­zí své mís­to, až se v nich ztrá­cí. Na plát­ně nad scé­nou pou­ta­la pozor­nost ani­ma­ce a všu­de kolem se roz­lé­hal hlas, kte­rý vystří­dal inten­ziv­ní zvuk odlé­ta­jí­cí heli­kop­té­ry, a když měl svět vybuch­nout, zůstal sál v tichu. Toto ticho se však sta­lo zdro­jem něhy a něče­ho, co se blí­ži­lo dří­ve zmi­ňo­va­né­mu poci­tu pospolitosti.

Před­sta­ve­ní Raus­chen, foto: V. Šou­la, 10. 5. 2024

Tak­to nala­dě­né divá­ky* auto­bus zave­zl nazpět do Káz­nice, kde začí­na­lo dal­ší před­sta­ve­ní z řady mla­dé­ho diva­dla, ten­to­krát od tvůr­ců* ate­li­é­ru Národ­ní­ho diva­dla morav­sko­slez­ské­ho, Čer­ná voda. Stu­den­ti* střed­ní ško­ly spo­leč­ně s pro­fe­si­o­nál­ní­mi her­ci* morav­sko­slez­ské­ho diva­dla pře­nes­li* na Plá­cek pří­běh začí­na­jí­cí o jed­né let­ní noci, za kte­ré se dvě sku­pi­ny přá­tel z odliš­ně situ­o­va­ných rodin setká­va­jí u čer­né vody bazé­nu. Mno­ho­vrs­tev­na­té dra­ma­tic­ké bás­ně Rolan­da Schi­m­mel­p­fen­ni­ga, kde je minu­lost kon­fron­to­vá­na s budouc­nos­tí a pone­chá­na pří­tom­nos­ti, se her­ci* zhos­ti­li* s umem. Večer Káz­nici roze­zně­ly tóny atmo­sfé­ric­kých kon­cer­tů lokál­ních uměl­ců* a zakon­či­ly tak dru­hý den festivalu.

Per­for­man­ce ener­gie⚜, foto: V. Jelí­nek, 10. 5. 2024

Sobot­ní dopo­led­ne posled­ní­ho dne Plác­ku se nes­lo opět v duchu worksho­pů. V kavár­ně Květ voně­lo vyku­řo­va­dlo a po zemi leže­la spous­ta drá­tů a sou­čás­tek, ze kte­rých si účast­ní­ci* pod vede­ním Ondře­je Mer­ty a Kryš­to­fa Pát­ry vytvá­ře­li* hudeb­ní nástro­je. Mezi­tím v kap­li na worksho­pu Nely H. Kor­ne­to­vé pra­co­va­li* účast­ní­ci* se svý­mi těly, ohma­tá­va­jí­ce skr­ze dotek a hlas kon­cept radi­kál­ní péče. 

Vni­t­rob­lok Káz­nice se postup­ně plnil divá­ky*, kteří/které při­šl* na před­sta­ve­ní Doke­dy stu­den­tů sou­kro­mé kon­zer­va­to­ře v Nit­re tema­ti­zu­jí­cí fast fashi­on. Herci/herečky vyu­žil* pro­stor před­sta­ve­ní, aby divá­ko­vi* poskyt­li* dosta­tek infor­ma­cí o pro­ble­ma­ti­ce téma­tu pro násled­nou deba­tu, kte­rá se ode­hrá­la za mode­ro­vá­ní Pet­ra Doubrav­ské­ho pod širým nebem. Násled­ně se návštěv­níc* mohl* zapo­jit do deba­ty peda­go­žek a uměl­kyň o trans­for­ma­ci vzta­hů na půdě umě­lec­kých škol. 

Deba­ta o vzta­zích na půdě umě­lec­kých škol, foto: V. Šou­la, 11. 5. 2024

Po deba­tách už divá­ky a divač­ky čeka­lo posled­ní před­sta­ve­ní letoš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu. Organizátoři/organizátorky Plá­cek zakon­čil* vzpo­mín­kou, jak se fes­ti­val trans­for­mo­val, a zdů­raz­nil* roli péče, na kte­ré chtě­jí zaklá­dat trans­for­ma­ce budou­cí. Pak už jen jed­no vel­ké obje­tí a per­for­man­ce Ada­ma Dra­gu­na, ve kte­rém skr­ze dia­lo­gy zachy­ce­né na video vyprá­ví pří­běh o dra­ma­tur­go­vi zná­mým pod pra­cov­ním jmé­nem Alex, kte­rý je na ces­tě zno­vu­ob­je­vit své nad­še­ní pro svět diva­dla a své mís­to v něm. Před­sta­ve­ní vystří­da­lo těše­ní na piz­zu pop-up stán­ku Vid­lič­ky a nože a na kon­cer­ty, na kte­rých se návštěv­níc* měl* mož­nost vytan­čit dosytosti.

Zakon­če­ní fes­ti­va­lu, foto: V. Šou­la, 11. 5. 2024

Letoš­ní roč­ník Plác­ku sice skon­čil spo­leč­ně s posled­ním DJ setem, ale zahra­da Chtě­ní fes­ti­va­lu se nejen roz­růs­tá, ale také koře­ní stá­le dál. Ten­to roč­ník zdů­raz­nil spo­leč­ná chtě­ní mla­dé­ho diva­dla a zůstá­vá otáz­kou, zda se prá­vě ona sta­nou zdro­jem soudrž­nos­ti, moti­va­ce a vděč­nos­ti i v násle­du­jí­cích letech. „Je to radost, kte­rou stu­dent* mají ze záze­mí pro spo­leč­nou tvor­bu a vzdě­lá­vá­ní, co mi dává ener­gii a chuť na Plác­ku pra­co­vat,“ řekl mi Jiří Kolář, dra­ma­turg fes­ti­va­lu, a pou­ká­zal tak na roz­růs­ta­jí­cí se zahra­du Plác­ku, o kte­rou má smy­sl pečo­vat. Chtě­ní je totiž mno­ho. Chtě­ní po pro­střed­cích a pod­po­ře. Chtě­ní po fes­ti­va­lu a pospo­li­tos­ti, ale hlav­ně po par­tě, co má ráda divadlo.