Jedenácterým kruhem v poli

Fes­ti­val Cir­ko­po­lis dovr­šil jede­náct let. Za pod­stat­ná se pova­žu­jí kula­tá nebo půl­ku­la­tá výro­čí, ale čís­lo 11 je pro fes­ti­val „jedi­neč­ných jed­not­liv­ců“, „jedi­neč­ných indi­vi­du­a­lit“ nebo „jedi­neč­ných jed­not­li­vos­tí“ více než sym­bo­lic­ké a své­mu úče­lu poslou­ží. Midi Lidi v jed­nom ze svých trac­ků zpí­va­jí 1:1 tělo a duch, jako by našli rov­no­váhu mezi for­mou a obsa­hem, tak jako per­for­me­ři na fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis nalé­za­jí rov­no­váhu mezi obra­zem a jeho sdě­le­ním i rov­no­váhu jako takovou. 

Cir­ko­po­lis to nejsou pou­ze výko­ny za hra­ni­cí fyzic­kých mož­nos­tí těl per­for­me­rů (mnoh­dy i za hra­ni­cí fyzi­kál­ních záko­nů) i schop­nos­ti sít­ni­ce absor­bo­vat veš­ke­rou dyna­mi­ku. Jed­nou z mno­ha kva­lit pozva­ných pro­duk­cí je sil­ný soun­d­de­sign i hud­ba, kte­rá by klid­ně obstá­la samo­stat­ně a uved­la do posvát­né­ho tran­su nejed­no­ho účast­ní­ka IDM fes­ti­va­lu. Vybe­ru ty, kte­ré pro mne byly v těch­to ohle­dech nej­ví­ce pohlcující.

Kori­do­rem arti­ku­lo­va­né náhody

Der Lauf bel­gic­ké­ho kolek­ti­vu Les Vélo­ci­ma­nes Asso­ci­és při­po­mí­na­lo chví­li kla­sic­kou logic­kou PC hru The Incre­di­ble Machi­ne, vzru­šu­jí­cí a těž­ko zařa­di­tel­ný mix exis­ten­ci­ál­ní gro­tes­ky (v níž dvo­ji­ce per­for­me­rů, jakých­si kor­po­rát­ních manekýnů s koro­zi­vzdor­ným kbe­lí­kem na hla­vě, dopl­ně­ná o apo­ka­lyp­tic­ké­ho růžo­vé­ho zajíč­ka v roli šedé emi­nen­ce, odo­lá­va­la i pod­lé­ha­la fyzi­kál­ním pře­káž­kám) a pan­to­mi­mic­ké­ho thrille­ru, jež pokoj­né pub­li­kum roz­do­vá­děl v krve­lač­né psy­cho­pa­ty. Sta­čil jedi­ný moment, aby si nejme­no­va­ný kra­vaťák s kýblem namís­to klo­bou­ku zís­kal kaž­dé­ho, kdo toho veče­ra navští­vil diva­dlo ARCHA+. Nevi­děl. Po jeviš­ti se pohy­bo­val pomo­cí drá­ho­vých ozna­če­ní na pod­la­ze jako po ran­ve­ji. Stát se moh­lo cokoliv.

 

Nevi­dí­cí per­for­mer balan­cu­je 7 talí­řů  © Les Vélo­ci­ma­nes Associés

Performer/performeři se přesouval/i od jed­no­ho rohu jeviš­tě k dru­hé­mu mezi jaký­mi­si cen­t­ry zájmu, kte­rá lze při­po­dob­nit k zása­hům do ter­če. Čím se performer/performeři blížil/i k pomy­sl­né­mu stře­du, tím se rafi­no­va­ně­ji měnil vztah ke scé­no­gra­fii, pub­li­ku i cel­ko­vá nála­da. Povzbu­zo­vá­ní divá­ků se posu­nu­lo ke skan­do­vá­ní, hale­ká­ní pošouplo k nevin­né­mu metá­ní míč­ků, kte­ré roz­ná­šel per­so­nál až k nepře­tr­ži­té­mu bom­bar­do­vá­ní lidi neli­di. Úvod­ní  část insce­na­ce bylo mož­né ozna­čit za pri­ma tech­ni­cist­ní sólo. Vše pra­me­ni­lo z napros­té­ho kli­du, až apa­tie akté­ra, kdy při „úvod­ní zkouš­ce“ pro­lít­lo kolem jeho hla­vy něko­lik láhví alko­ho­lu zavě­še­ných ke stro­pu. Dal­ší krok už počí­ta­la s inter­ak­cí, s nad­še­ním těch, kte­ří nesná­ší zvuk tříš­tě­ní por­ce­lá­nu nebo jsou zkrát­ka empa­tič­tí. Budo­vá­ní vzta­hu od „já jsem tady pro vás“ po „vy jste tady pro mě“ poma­lu, nevtí­ra­vě kypěl. Per­for­mer se sna­žil, posle­pu, roz­to­čit na odpru­že­ných tyč­kách sedm talí­řů, při­čemž obchá­zel koze podo­bou příč­nou kon­struk­ci. Zájem začí­ná tam, kde si člo­věk při­zná, že jeho život je série poku­sů neza­kop­nout a nějak pře­žít. S tako­vým smo­la­řem se tře­ba iden­ti­fi­ku­je a může pla­kat. Smí­chy. Volá na per­for­me­ra, že se mu z někte­ré z roz­vib­ro­va­ných tyčí asi zří­tí dal­ší talíř. Vše trvá tak dlou­ho, aby moh­li tvůr­ci pře­jít k ofen­zi­vě a ze zájmu divá­ků uči­nit závis­lost. Per­for­mer roz­bi­je pone­náh­lu jed­nu hro­mád­ku nádo­bí a při­ne­se si dru­hou, kte­rou (s pomo­cí i bez ní) roz­to­čí s abso­lut­ní jis­to­tou. Dru­hou, nej­vý­raz­něj­ší rovi­nu tvo­ři­la šacho­vá par­tie o duši svě­ta. Kra­vaťák v ní sou­pe­řil s obdob­nou enti­tou, mož­ná s dvoj­če­tem, mož­ná s pří­sluš­ní­kem vlast­ní­ho dru­hu. Gro­tesk­ní bez­ča­sí a bez­sta­rost­nost se sta­lo bitev­ní mapou budou­cích válek. Kro­mě kýblu na hla­vě oba zdo­bi­ly boxer­ské ruka­vi­ce. Pokou­še­li se jimi ucho­po­vat skle­ni­ce a cih­ly z pří­ruč­ní­ho kyb­lí­ku, jem­ně moto­ric­ké úko­ny pro­vá­dět bez jem­no­ci­tu tou nej­tu­pěj­ší, těž­ko koor­di­no­va­nou silou. Násled­ně z před­mě­tů budo­va­li baby­lon­skou věž na  vrat­kém ze stro­pu zavě­še­ném stol­ku, jehož těžiš­tě se pováž­li­vě měni­lo s před­mě­ty, kte­ré na plo­chu oba per­for­me­ři poklá­da­li. V pro­ni­ka­vém tichu bylo sly­šet i to nej­jem­něj­ší zacin­ká­ní skla a občas­né exhal­to­va­né vzde­chy napja­tých divá­ků. Kdo vyhra­je? Komu se troj­roz­měr­ný, neprav­dě­po­dob­ný objekt zří­tí jako prv­ní­mu. Timing bri­lant­ních situ­ač­ních dohrá­vek k celé napí­na­vé show let­mo při­po­mí­nal, že stá­le exis­tu­jí nástro­je jak se tzv. svě­to­vým lídrům vysmí­vat a záro­veň při­jmout svět, kte­rý defor­mu­je jejich poša­ha­ná hra. 

Les Vélo­ci­ma­nes Asso­ci­és: Der Lauf

Auto­ři a per­for­me­ři: Guy Wae­renbur­gh, Edou­ard Cuve­lier, Juli­en Lanaud (nebo Juli­et­te Del­fos­se či Paul Roussier)

Super­vi­ze: Éric Lon­gequel a Bram Dobbelaere

Svě­tel­ný design: Juli­en Lanaud

Pro­duk­ce: Les Vélo­ci­ma­nes Asso­ci­és asbl a Le Cirque du Bout du Monde

Full Cool Loop

Když někdo tvr­dí, že pocho­pil, jak může jeden závi­set na dru­hém a co zna­me­ná vzá­jem­ná důvě­ra, musel záko­ni­tě vidět Céci­le od mezi­ná­rod­ní­ho kolek­ti­vu Sin­king Sidewa­ys. Míje­ní se o mili­me­t­ry, vté­ká­ní cho­re­o­gra­fic­kých kom­po­zic jako orga­nic­kých ozu­be­ných kol, efek­tiv­ní naklá­dá­ní s pohy­bo­vým mate­ri­á­lem v insce­na­ci ved­ly k feno­me­nál­ní dra­ma­tur­gic­ké prá­ci. Přís­ný ryt­mus, přís­ná pará­da. Fas­ci­nu­jí­cí prá­ce s ply­nu­lým pro­lí­ná­ním mik­ro pohy­bo­vých sek­ven­cí byla těž­ko postřeh­nu­tel­ná. Homo­gen­ní tříčlen­ný kolek­tiv si suve­rén­ně hrál a jin­dy inte­lek­tu­ál­ně zatěž­ka­nou pečeť mini­ma­lis­mu zesměš­ňo­val leh­kos­tí s jakou budo­val orga­nic­ké per­pe­tu­um mobi­le. Per­for­me­ři hle­dě­li do prázd­na, nikdy na sebe. Neu­hý­ba­li pohle­dem, oči­ma neu­stá­le drže­li pří­mý hori­zont. Abso­lut­ně se muse­li spo­leh­nout na bez­chyb­nost kole­gů. Může­te namí­tat, že to má být před­po­kla­dem kaž­dé­ho umě­lec­ké­ho výko­nu, ale v pří­pa­dě Céci­le při­ná­še­li dal­ší, novou kva­li­tu. Nejed­na­lo se o skvě­le secvi­če­né čís­lo, rutin­ní atrak­ci nebo prázd­nou exhi­bi­ci. V Céci­le se zhmo­t­ňo­va­la sama esen­ce mis­trov­ství té nej­e­fekt­něj­ší jed­no­du­chos­ti, síla explo­ziv­ní­ho minimalu.

 Spo­leh­nout se na bez­chyb­nost kole­gů. © Sin­king Sideways

Sou­bor si žádal nepro­zra­dit jed­no z nej­vět­ších kou­zel svo­jí pro­duk­ce, a pro­to – aniž by uni­kl jedi­ný detail, v Céci­le mezi­ná­rod­ní­ho kolek­ti­vu Sin­king Sidewa­ys jeden na dru­hém závi­sí jako pří­či­na a násle­dek, jako nená­sil­ná kauzalita.

Sin­king Sidewa­ys: Cécile

Akro­ba­té: Xenia Ban­nus­cher, Dries Vanwalle, Raff Pringuet

Super­vi­ze: Geert Bel­pa­e­me, Dag­mar Dachauer

Scé­no­gra­fie: Arjan Kru­id­hof, Arjen Schoneveld

Hud­ba: Rahel Hutter

Mixing a mas­te­ring: Ariel Schlichter

Light design: David Carney

Kos­týmy: Han­ne Pierrot

Tech­nic­ké vede­ní: Jef Delva

Pro­duk­ce: Leo­ni Grüt­zma­cher – ehr­liche arbe­it / fre­ies kulturbüro

Mezi­ná­rod­ní boo­king: La Mag­na­ne­rie / MAG.I.C.

Kopro­duk­ce: PERPLX, Lati­tu­de 50 – Pôle des arts du cirque et de la rue, Cirkla­bo, Fes­ti­val Cir­co­lo, Cir­cuswer­k­pla­a­ts Dommelhof

Part­ne­ři: TENT, De Waran­de, PERPLX, Wer­k­pla­a­ts Die­pe­nhe­im, Mira­mi­ro, Fonds Podi­um Kun­sten, Schloss Bröl­lin, Fonds Dar­s­tellen­de Kün­s­te – Resi­denzför­de­rung, The HUB, The city of Rot­ter­dam, The Fle­mish Authorities

Spe­ci­ál­ní podě­ko­vá­ní: C‑roy Nima­ko, Leo­nard Ermel, Wil­li­am Blenkin