Hra, která nekončí

Co to zna­me­ná mít na sobě zvo­ná­če, růžo­vé kalho­ty, mít malou hla­vu, vel­kou hla­vu, tma­vou kůži, krát­ké vla­sy, dlou­hé vla­sy, teto­vá­ní nebo knír? Zna­me­ná to ješ­tě vůbec něco? Do jaké míry jsme otro­ky ste­re­o­ty­pů, kte­ré na nás půso­bi­ly v našich pri­már­ních sku­pi­nách od naro­ze­ní až doteď? A jak bez­peč­né je být tzv. nor­mál­ní a nevy­str­ko­vat dráp­ky ze své kom­fort­ní zóny?

Eri­ka Zue­ne­li v insce­na­ci Lan­d­fall pra­cu­je s tzv. novou gene­ra­cí per­for­me­rů. Nejmlad­ší sku­pi­nou, kte­rá není spo­je­ná stej­nou ško­lou, herec­ký­mi, pohy­bo­vý­mi či taneč­ní­mi prin­ci­py nebo spo­leč­ným angaž­má. Cho­re­o­gra­fie nará­ží na jejich odva­hu, strach, odliš­nos­ti, ale i prů­se­čí­ky. Zkou­má, dává svo­bo­du a ani v tom­to pří­pa­dě neod­bí­há dale­ko od všu­dypří­tom­né­ho téma­tu iden­ti­ty a její­ho při­je­tí ve spo­leč­nos­ti. Lan­d­fall je osla­vou mlá­dí, ener­gie, pohy­bu, jina­kos­ti, vari­a­bi­li­ty a ote­vře­nos­ti smě­rem k ní. Desít­ku taneč­ní­ků spo­jil kla­sic­ký kon­kurz a násled­ná prá­ce na kon­krét­ním pro­jek­tu. A ta může být v živo­tě per­for­me­ra naho­di­lým, ale moc­ným game chan­ge­rem. Sama cho­re­o­gra­f­ka říká, že při obsa­zo­vá­ní i násled­né tvor­bě „nachá­ze­la zalí­be­ní v bar­vi­tých osob­nos­tech a rysech jed­not­liv­ců, z nichž poz­dě­ji vychá­ze­la“. Ved­le toho se inspi­ro­va­la glo­bál­ní kul­tu­rou, mal­bou i antic­kou este­ti­kou v kon­tras­tu s tou současnou.

Čis­tá bílá scé­na, na kte­ré vyni­ka­jí bar­vy i zmí­ně­né jina­kos­ti, mi při­po­mí­ná na prv­ní pohled pro­jekt Vik­to­ra Čer­nic­ké­ho PRIMA a není to jen prv­ní pohled. Nachá­zím podob­nost v hle­dá­ní prů­ni­ků indi­vi­du­a­lit, inspi­ra­ci, napo­je­ní se i v neu­stá­lé změ­ně. Čas­to vidím prů­se­čí­ky i ve zvo­le­ných diva­del­ních pro­střed­cích, jaký­mi byly v obou pří­pa­dech vzá­jem­né a záměr­né ovliv­ňo­vá­ní jed­not­li­vých per­for­me­rů, zmno­žo­vá­ní či modi­fi­ko­vá­ní pri­már­ní­ho až pri­mi­tiv­ně jed­no­du­ché­ho pohy­bu. Moto­rem obou je neu­stá­lá flow „neho­mo­gen­ní hmo­ty“ po jeviš­ti, ply­nu­tí i sto­pro­cent­ní vní­ma­vost a pozor­nost per­for­me­rů, z níž se rodí kaž­dá dal­ší ori­gi­nál­ní reprí­za. Pro obo­jí je záro­veň klí­čo­vá spo­leč­ná prá­ce nesou­ro­dé sku­pi­ny, hle­dá­ní význa­mů, pozná­ní a způ­sob prá­ce, kte­rý je labo­ra­to­ří vol­nos­ti, inspi­ra­ce a tvorby. 

Už při shléd­nu­tí pro­jek­tu PRIMA jsem se zamýš­le­la nad tím, jakou moc má mini­ma­lis­tic­ký pohyb a už teh­dy jsem při­chá­ze­la na to, že vel­kou. Kro­mě mno­ha jiných význa­mů je (ale­spoň pro mě osob­ně) pod­stat­ným tvůr­cem a nosi­te­lem humo­ru. Absur­di­ta a zmno­že­ní stá­le fun­gu­je stej­nou silou a opa­ko­vá­ní je nejen mat­kou moud­ros­ti, ale i nevy­čer­pa­tel­ně zábav­né dět­ské hry. Hra­vost je obsa­že­na ve všem, co se cho­re­o­gra­fie Lan­d­falltýká. Tře­ba v pří­stu­pu k vlast­ní­mu tělu, jehož komi­ku, o kte­ré jsem se už zmi­ňo­va­la ne kaž­dý per­for­mer chce roz­ví­jet. Což ale urči­tě není pří­pad per­for­me­rů v Lan­d­fall. Desít­ka taneč­ní­ků nao­pak doka­zu­je, že pohy­bu i více či méně skry­té komi­ky je schop­ná jaká­ko­li část jejich těla, vč. jazy­ka, očních bulv, nos­ních dírek i koneč­ků prstů.

Kro­mě kano­ni­za­ce či tvor­by zbru­su nové­ho pohy­bu vyu­ží­va­jí i mlu­ve­né­ho slo­va, vyprá­vě­ní, zpě­vu i hry na hudeb­ní nástroj. Napa­dá mě, do jaké míry se nechá­va­jí ovliv­ňo­vat jeden dru­hým, do jaké míry impro­vi­zu­jí a vědí kam se potře­bu­jí dostat? Pře­de mnou se ode­hrá­vá neu­tu­cha­jí­cí hem­že­ní, vzni­ka­jí nové impul­zy a ty řetě­zí ty před­cho­zí. Při­po­mí­na­jí mi dyna­mi­ku dneš­ní­ho svě­ta, plné­ho audi­o­vi­zu­ál­ních pod­ně­tů, v němž je těž­ké vybrat ten správ­ný, ten na němž má ulpět moje pozor­nost. Svět, v němž je tak snad­né všech­no vědět, ale taky nevě­dět nic a cítit se tím množ­stvím dostup­ných infor­ma­cí přestimulován/a.

Per­for­me­ři v Lan­d­fall nicmé­ně umí hrát i s málem, s tichem, s pau­zou, ničím, vzni­kem a záni­kem situ­a­cí, a z nich ply­nou­cí­ho trap­na i svou vlast­ní těles­nos­tí, za niž se čas­to lidé sty­dí, potla­ču­jí ji, musí ji obha­jo­vat či skrý­vat před oko­lím. Tady ji nao­pak osla­vu­jí jako pro­stře­dek k bytí a sebenaplnění.

Dra­ma­tur­gic­ky má Eri­ka Zue­ne­li jas­ný záměr a drží se spo­lu se sku­pi­nou otá­zek, na něž se pokou­ší odpo­vě­dět. Otá­zek, kte­ré jsou aktu­ál­ní a v mla­dé gene­ra­ci vel­mi pal­či­vé. Když pomi­nu tu základ­ní – „Kdo jsem?“, pouš­tí se do pochyb, kte­ré jsou pod ní. Co mě zají­má, jak jsem schopen/schopna brá­nit tvůj pro­stor, co mi schá­zí, kde jsou mé hra­ni­ce nebo co mě doká­že zachránit? 

Žánro­vé zařa­ze­ní je něco, k čemu se uchy­lu­ji vždy na začát­ku kaž­dé­ho tex­tu. Sna­žím se roz­klí­čo­vat, co vidím a při­ro­ze­ně dílo někam zařa­dit, což není vždy snad­né ani jed­no­znač­né. Lan­d­fall začí­ná jako gro­teska, kome­die s prv­ky zví­ře­cí mys­te­ry a kon­čí jako exis­ten­ci­ál­ní dra­ma. Vol­ně pro­chá­zí skr­ze žánro­vé hra­ni­ce a vůbec se neostý­chá je bořit. A to je mož­ná dal­ší ze svo­bod­ných kro­ků, kte­ré Lan­d­fall činí tak zábav­ným. Dová­dí mě až na mís­to, kde si uvě­do­mu­ji, jak úzce je na sebe sku­pi­na na sebe napo­je­ná, jak mezi nimi prou­dí ener­gie, kte­rá cáká až na divá­ka a jak nároč­ná celá per­for­man­ce je. Z hle­dis­ka pozor­nos­ti a fyzic­ké zdat­nos­ti. I přes nároč­nost, se ale nikde nevy­trá­cí radost ze spo­leč­né tvor­by. Plo­dí sku­teč­né potě­še­ní a poži­tek ze spo­leč­né­ho bytí, kte­ré však nee­xis­tu­je izo­lo­va­ně od obe­cen­stva, ale s ním.

Insce­na­ce vychá­zí do vel­ké míry z impro­vi­za­ce per­for­me­rů při pro­ce­su zkou­še­ní i pří­mo na jeviš­ti. Pra­cu­je (jako mno­ho jiných impro­vi­zač­ních pro­jek­tů) s prin­ci­pem při­jí­má­ní jak­ko­li „potrh­lé“ nabíd­ky a vkro­če­ním do prázd­né­ho pro­sto­ru jeviš­tě, kde se může stát z niče­ho něco a nebo taky ne. To je ale kouz­lo impro­vi­za­ce, při­je­tí urči­té míry nalé­ha­vos­ti, nebez­pe­čí a rizi­ka, že se to nepo­ve­de. Mož­nost to zku­sit zno­vu nicmé­ně kon­čí až s pádem posled­ní “opo­ny” a to je na tom celém to krás­ně svo­bod­né a nepřed­ví­da­tel­né. Stej­ně jako insce­na­ce Lan­d­fall samot­ná.

Lan­d­fall – Eri­ka Zueneli

(Pre­mi­é­ra 25. 11. 2022, Cen­t­ral-La Louvière)

Kon­cep, cho­re­o­gra­fie a režie:
Eri­ka Zueneli

Účin­ku­jí­cí per­for­me­ři:
Louis Affer­gan, Ali­x­ce Bis­ot­to, Cate­ri­na Cam­po, Lola Cires, Clé­ment Corrillon, Ben­ja­min Gisa­ro, Félix Rape­la, Mat­teo Renouf, Char­ly Simon, Éli­sa Wéry

Dra­ma­tur­gie:
Oli­vier Hespel

Kos­týmy:
Sil­via Hasenclever

Scé­no­gra­fie:
Oli­vier Renouf