Co to znamená mít na sobě zvonáče, růžové kalhoty, mít malou hlavu, velkou hlavu, tmavou kůži, krátké vlasy, dlouhé vlasy, tetování nebo knír? Znamená to ještě vůbec něco? Do jaké míry jsme otroky stereotypů, které na nás působily v našich primárních skupinách od narození až doteď? A jak bezpečné je být tzv. normální a nevystrkovat drápky ze své komfortní zóny?
Erika Zueneli v inscenaci Landfall pracuje s tzv. novou generací performerů. Nejmladší skupinou, která není spojená stejnou školou, hereckými, pohybovými či tanečními principy nebo společným angažmá. Choreografie naráží na jejich odvahu, strach, odlišnosti, ale i průsečíky. Zkoumá, dává svobodu a ani v tomto případě neodbíhá daleko od všudypřítomného tématu identity a jejího přijetí ve společnosti. Landfall je oslavou mládí, energie, pohybu, jinakosti, variability a otevřenosti směrem k ní. Desítku tanečníků spojil klasický konkurz a následná práce na konkrétním projektu. A ta může být v životě performera nahodilým, ale mocným game changerem. Sama choreografka říká, že při obsazování i následné tvorbě „nacházela zalíbení v barvitých osobnostech a rysech jednotlivců, z nichž později vycházela“. Vedle toho se inspirovala globální kulturou, malbou i antickou estetikou v kontrastu s tou současnou.
Čistá bílá scéna, na které vynikají barvy i zmíněné jinakosti, mi připomíná na první pohled projekt Viktora Černického PRIMA a není to jen první pohled. Nacházím podobnost v hledání průniků individualit, inspiraci, napojení se i v neustálé změně. Často vidím průsečíky i ve zvolených divadelních prostředcích, jakými byly v obou případech vzájemné a záměrné ovlivňování jednotlivých performerů, zmnožování či modifikování primárního až primitivně jednoduchého pohybu. Motorem obou je neustálá flow „nehomogenní hmoty“ po jevišti, plynutí i stoprocentní vnímavost a pozornost performerů, z níž se rodí každá další originální repríza. Pro obojí je zároveň klíčová společná práce nesourodé skupiny, hledání významů, poznání a způsob práce, který je laboratoří volnosti, inspirace a tvorby.
Už při shlédnutí projektu PRIMA jsem se zamýšlela nad tím, jakou moc má minimalistický pohyb a už tehdy jsem přicházela na to, že velkou. Kromě mnoha jiných významů je (alespoň pro mě osobně) podstatným tvůrcem a nositelem humoru. Absurdita a zmnožení stále funguje stejnou silou a opakování je nejen matkou moudrosti, ale i nevyčerpatelně zábavné dětské hry. Hravost je obsažena ve všem, co se choreografie Landfalltýká. Třeba v přístupu k vlastnímu tělu, jehož komiku, o které jsem se už zmiňovala ne každý performer chce rozvíjet. Což ale určitě není případ performerů v Landfall. Desítka tanečníků naopak dokazuje, že pohybu i více či méně skryté komiky je schopná jakákoli část jejich těla, vč. jazyka, očních bulv, nosních dírek i konečků prstů.
Kromě kanonizace či tvorby zbrusu nového pohybu využívají i mluveného slova, vyprávění, zpěvu i hry na hudební nástroj. Napadá mě, do jaké míry se nechávají ovlivňovat jeden druhým, do jaké míry improvizují a vědí kam se potřebují dostat? Přede mnou se odehrává neutuchající hemžení, vznikají nové impulzy a ty řetězí ty předchozí. Připomínají mi dynamiku dnešního světa, plného audiovizuálních podnětů, v němž je těžké vybrat ten správný, ten na němž má ulpět moje pozornost. Svět, v němž je tak snadné všechno vědět, ale taky nevědět nic a cítit se tím množstvím dostupných informací přestimulován/a.
Performeři v Landfall nicméně umí hrát i s málem, s tichem, s pauzou, ničím, vznikem a zánikem situací, a z nich plynoucího trapna i svou vlastní tělesností, za niž se často lidé stydí, potlačují ji, musí ji obhajovat či skrývat před okolím. Tady ji naopak oslavují jako prostředek k bytí a sebenaplnění.
Dramaturgicky má Erika Zueneli jasný záměr a drží se spolu se skupinou otázek, na něž se pokouší odpovědět. Otázek, které jsou aktuální a v mladé generaci velmi palčivé. Když pominu tu základní – „Kdo jsem?“, pouští se do pochyb, které jsou pod ní. Co mě zajímá, jak jsem schopen/schopna bránit tvůj prostor, co mi schází, kde jsou mé hranice nebo co mě dokáže zachránit?
Žánrové zařazení je něco, k čemu se uchyluji vždy na začátku každého textu. Snažím se rozklíčovat, co vidím a přirozeně dílo někam zařadit, což není vždy snadné ani jednoznačné. Landfall začíná jako groteska, komedie s prvky zvířecí mystery a končí jako existenciální drama. Volně prochází skrze žánrové hranice a vůbec se neostýchá je bořit. A to je možná další ze svobodných kroků, které Landfall činí tak zábavným. Dovádí mě až na místo, kde si uvědomuji, jak úzce je na sebe skupina na sebe napojená, jak mezi nimi proudí energie, která cáká až na diváka a jak náročná celá performance je. Z hlediska pozornosti a fyzické zdatnosti. I přes náročnost, se ale nikde nevytrácí radost ze společné tvorby. Plodí skutečné potěšení a požitek ze společného bytí, které však neexistuje izolovaně od obecenstva, ale s ním.
Inscenace vychází do velké míry z improvizace performerů při procesu zkoušení i přímo na jevišti. Pracuje (jako mnoho jiných improvizačních projektů) s principem přijímání jakkoli „potrhlé“ nabídky a vkročením do prázdného prostoru jeviště, kde se může stát z ničeho něco a nebo taky ne. To je ale kouzlo improvizace, přijetí určité míry naléhavosti, nebezpečí a rizika, že se to nepovede. Možnost to zkusit znovu nicméně končí až s pádem poslední “opony” a to je na tom celém to krásně svobodné a nepředvídatelné. Stejně jako inscenace Landfall samotná.
Landfall – Erika Zueneli
(Premiéra 25. 11. 2022, Central-La Louvière)
Koncep, choreografie a režie:
Erika Zueneli
Účinkující performeři:
Louis Affergan, Alixce Bisotto, Caterina Campo, Lola Cires, Clément Corrillon, Benjamin Gisaro, Félix Rapela, Matteo Renouf, Charly Simon, Élisa Wéry
Dramaturgie:
Olivier Hespel
Kostýmy:
Silvia Hasenclever
Scénografie:
Olivier Renouf