Již čtvrtý den mnichovského festivalu pohybového divadla pro mladé publikum Think Big! měli návštěvníci příležitost, seznámit se s nápaditým a ojedinělým konceptem Jasmine Morand a Prototype Status Mirkids. Já jsem inscenaci užasle viděl dopoledne pátého dne, a choreografický tělesný kaleidoskop pro osm tanečníků/tanečnic mi svou kontemplativností a fanstastičností doslova učaroval. Vše je v neustálém pohybu, jako v zahradě, která neustále roste a mění se.
Vcházíme z foyer mnichovské Muffathalle, jedné z někdejších elektráren s obrovskou turbínou na Isaru, společně s dětmi, kterým je představení určeno. Naštěstí nejen jim. Muffathalle už svou lokací nedaleko slavných Anglických zahrad navozuje atmosféru snovosti, kterou Mirkids potřebují: „zujte si boty, a následujte mne. Teď vám dám dramaturgický úvod. Takže … je to představení pro děti, takže co bych vám vykládal … má vás to uchvátit, není co dodat,“ koncentruje dramaturgický úvod do prostých slov bulharský choreograf a tanečník působící ve švýcarském Laussane Krassen Krastev. A to se stane: uchvácení. Není co dodat.
Ležíme na jevišti, polštáře pod hlavou, bosými chodidly cítíme podlahu, palci a prsty hledáme její nerovnosti. Ležíme kolem dvanáctistěnného černého tubusu, který má asi 2 m navýšku. Nevidíme, co je v něm, jestli vůbec něco. Jen několika štěrbinami pozorujeme vertikální proužky světla. A právě v něm se všechno odehrává, veškerá herecká akce je koncentrována do něj. Jak to ale můžeme vědět, když ležíme odstředivě jako paprsky kolem něj, a chodidla a hlavy směřují do jeho středu? Vidíme to. Nad jevištěm, na které jsme ulehli, je obrovská zrcadlová plocha, v jejímž odrazu vidíme nejen sebe, ale i všech osm tanečníků uvnitř válce. Kaleidoskop. Kaleidoskop je to první, co nás napadne. Nás, děti, publikum. Nás děti.
Uvnitř se tanečnice a tanečníci pohybují podle rytmu a pomocí různých částí těl a poloh tvoří neuvěřitelné sestavy a stávají se živoucím barevným vzorem kaleidoskopu: symetrickým, plynoucím, měnlivým, tajemným, hypnotickým. Mirkids byla podle Krassena Krasteva součástí větší inscenace, a 45 – 50 minutová sekvence byla v roce 2023 vyjmuta, dramaturgicky upravena a rozšířena pro dětské publikum.
Hypnotizující choreografický kus, v němž se mísí fyzické vjemy s hluboce zvnitřněnými duševními dojmy a podněty, určený pro publikum od 5 let. Hlavním ohniskem je pohled na vnitřek konstrukce, která se odráží v obřím zrcadle nad tanečníky. Podobně jako kopulovitá freska nabízí i tento obraz kontemplativní, filmový pohled na celou scénu, a zdůrazňuje pocit beztíže. Já jsem cítil postupné spínání zrcadlových neuronů, cítil jsem samovolné pohyby, nejprve v nohou, posléze v celém těle, jimiž jsem autenticky reagoval na viditelný odraz.
Jiní diváci zažívají pocit odtržení od skutečného světa, a jak mi sdělil Krassen, některé děti skutečně pochybují o tom, že to, co vidí v odrazu zrcadla, je realita. Předpokládají, že co vidí v zrcadle, je umělé, podobně jako na obrazovce smartphonu nebo tabletu. Mají ostatně jen několik návodných indicií, jež by je mohly přesvědčit o opaku, a to jsou fyzické projevy fenomenální existence těl tanečníků a tanečnic za „plentou“ konstrukce, hlavně rytmické dupání. Cítíte, jak se pod vámi otřásá podlaha. Slyšíte nezaměnitelný zvuk. Ale pravdou je, že v zrcadle ten zvuk „nevidíte”, protože není úplně jasné, která noha zrovna dupe (navíc jedincům s nevyvinutým orientačním smyslem, jako jsem já, chvilku trvá, než si uvědomí, kde stojí tanečník, kterého v zrcadle vidí v … pravém (?) rohu). Ale možná by pomohlo i oťukávání stěn, v nichž jsou ostatně škvíry, kterými je možno vidět dovnitř.
K této konstrukci nalezla Morand inspiraci v průkopnických snahách o zachycení pohybu, které máme často spojeny se jmény jako Eadweard Muybridge nebo Emil Skladanowsky. Ti znali fenakistoskop, jenž kombinací pohledu štěrbinou z jedné strany a rotujícím válcem, na němž je pohyb zobrazen v jednotlivých sekvencovaných fázích, vytváří iluzi pohybu živé bytosti. Zařízení v roce 1832 vyvinul Joseph Plateau, a děti do něj během představení Mirkids občas nahlédnou samy. Dnes se to ale nedělo. Já jsem to zkusil, a naskytl se mi subtilnější úhel pohledu, výsek obrazu, v němž některé vertikální štěrbiny v příčkách „zootropu“ umožňují naopak pouze fragmentární pohled na těla uvnitř válce.
Choreografka Jasmine Morand se narodila v Curychu v roce 1977 a žije ve švýarském Vevey. Inspirována výtvarným uměním využívá ve své choreografické práci nové technologie. V roce 2013 získala Taneční cenu švýcarské Fondation Vaudoise pour la Culture a v roce 2021 byla oceněna švýcarskou cenou kultury za múzická umění.
Koncept: Jasmine Morand, Scénografie: Neda Loncarevic, Kostýmní návrh: Toni Teixeira, Kostýmní asistent: Thomas Lopes, Hrají (v obměnách): Fabio Bergamaschi, Eléonore Heiniger, Jeanne Gumy, Krassen Krastev, Ismael Oiartzabal, Amaury Reot, Luisa Schöfer, Nicolas Turicchia, Louis Bourel, Céline Fellay, Laetitia Dupertuis, Marco Volta, Maxime Jeannerat, Anne-Charlotte Hubert, Asistence: Fabio Bergamaschi, Technika: Louis Riondel, Sebastien Graz, Charlotte Rychner, Luis Henkes, Konstrukce a stavba jeviště: Le Ratelier: Jean-Marie Mathey, Antoine Mozer, Lucien Mozer, Světelný design: Rainer Ludwig, Zvuková kompozice: Dragos Tara, Technický management: Cécile Robin, Konstrukce zrcadla: Philippe Botteau, Léo Bachmann.
