A to se stane: Uchvácení (Jasmine Morand/Prototype Status: Mirkids)

Mirkids © Céline Michel

Již čtvr­tý den mni­chov­ské­ho fes­ti­va­lu pohy­bo­vé­ho diva­dla pro mla­dé pub­li­kum Think Big! měli návštěv­ní­ci pří­le­ži­tost, sezná­mit se s nápa­di­tým a oje­di­ně­lým kon­cep­tem Jas­mi­ne Morand a Pro­to­ty­pe Sta­tus Mir­kids. Já jsem insce­na­ci užas­le viděl dopo­led­ne páté­ho dne, a cho­re­o­gra­fic­ký těles­ný kalei­do­skop pro osm tanečníků/tanečnic mi svou kon­tem­pla­tiv­nos­tí a fan­stas­tič­nos­tí doslo­va uča­ro­val. Vše je v neu­stá­lém pohy­bu, jako v zahra­dě, kte­rá neu­stá­le ros­te a mění se. 

Mirkids © Tomáš Kubart

Vchá­zí­me z foyer mni­chov­ské Muf­fathalle, jed­né z někdej­ších elek­trá­ren s obrov­skou tur­bí­nou na Isa­ru, spo­leč­ně s dět­mi, kte­rým je před­sta­ve­ní urče­no. Naštěs­tí nejen jim. Muf­fathalle už svou loka­cí neda­le­ko slav­ných Ang­lic­kých zahrad navo­zu­je atmo­sfé­ru sno­vos­ti, kte­rou Mir­kids potře­bu­jí: „zuj­te si boty, a násle­duj­te mne. Teď vám dám dra­ma­tur­gic­ký úvod. Tak­že … je to před­sta­ve­ní pro děti, tak­že co bych vám vyklá­dal … má vás to uchvá­tit, není co dodat,“ kon­cen­t­ru­je dra­ma­tur­gic­ký úvod do prostých slov bul­har­ský cho­re­o­graf a taneč­ník půso­bí­cí ve švý­car­ském Laussa­ne Kras­sen Kras­tev. A to se sta­ne: uchvá­ce­ní. Není co dodat. 

Leží­me na jeviš­ti, pol­štá­ře pod hla­vou, bosý­mi cho­di­dly cítí­me pod­la­hu, pal­ci a prs­ty hle­dá­me její nerov­nos­ti. Leží­me kolem dva­nác­ti­stěn­né­ho čer­né­ho tubu­su, kte­rý má asi 2 m navýš­ku. Nevi­dí­me, co je v něm, jest­li vůbec něco. Jen něko­li­ka štěr­bi­na­mi pozo­ru­je­me ver­ti­kál­ní prouž­ky svět­la. A prá­vě v něm se všech­no ode­hrá­vá, veš­ke­rá herec­ká akce je kon­cen­t­ro­vá­na do něj. Jak to ale může­me vědět, když leží­me odstře­di­vě jako paprsky kolem něj, a cho­di­dla a hla­vy smě­řu­jí do jeho stře­du? Vidí­me to. Nad jeviš­těm, na kte­ré jsme uleh­li, je obrov­ská zrca­dlo­vá plo­cha, v jejímž odra­zu vidí­me nejen sebe, ale i všech osm taneč­ní­ků uvnitř vál­ce. Kalei­do­skop. Kalei­do­skop je to prv­ní, co nás napad­ne. Nás, děti, pub­li­kum. Nás děti.

Mirkids © Tomáš Kubart

Uvnitř se taneč­ni­ce a taneč­ní­ci pohy­bu­jí pod­le ryt­mu a pomo­cí růz­ných čás­tí těl a poloh tvo­ří neu­vě­ři­tel­né sesta­vy a stá­va­jí se živou­cím barev­ným vzo­rem kalei­do­sko­pu: syme­t­ric­kým, ply­nou­cím, měn­li­vým, tajem­ným, hyp­no­tic­kým. Mir­kids byla pod­le Kras­se­na Kras­te­va sou­čás­tí vět­ší insce­na­ce, a 45 – 50 minu­to­vá sek­ven­ce byla v roce 2023 vyjmu­ta, dra­ma­tur­gic­ky upra­ve­na a roz­ší­ře­na pro dět­ské publikum.

Hyp­no­ti­zu­jí­cí cho­re­o­gra­fic­ký kus, v němž se mísí fyzic­ké vje­my s hlu­bo­ce zvnitř­ně­ný­mi dušev­ní­mi dojmy a pod­ně­ty, urče­ný pro pub­li­kum od 5 let. Hlav­ním ohnis­kem je pohled na vnitřek kon­struk­ce, kte­rá se odrá­ží v obřím zrca­dle nad taneč­ní­ky. Podob­ně jako kopu­lo­vi­tá freska nabí­zí i ten­to obraz kon­tem­pla­tiv­ní, fil­mo­vý pohled na celou scé­nu, a zdů­raz­ňu­je pocit bez­tí­že. Já jsem cítil postup­né spí­ná­ní zrca­dlo­vých neu­ro­nů, cítil jsem samo­vol­né pohy­by, nej­pr­ve v nohou, poslé­ze v celém těle, jimiž jsem auten­tic­ky rea­go­val na vidi­tel­ný odraz. 

Jiní divá­ci zaží­va­jí pocit odtr­že­ní od sku­teč­né­ho svě­ta, a jak mi sdě­lil Kras­sen, někte­ré děti sku­teč­ně pochy­bu­jí o tom, že to, co vidí v odra­zu zrca­dla, je rea­li­ta. Před­po­klá­da­jí, že co vidí v zrca­dle, je umě­lé, podob­ně jako na obra­zov­ce smart­pho­nu nebo table­tu. Mají ostat­ně jen něko­lik návod­ných indi­cií, jež by je moh­ly pře­svěd­čit o opa­ku, a to jsou fyzic­ké pro­je­vy feno­me­nál­ní exis­ten­ce těl taneč­ní­ků a taneč­nic za „plen­tou“ kon­struk­ce, hlav­ně ryt­mic­ké dupá­ní. Cítí­te, jak se pod vámi otřá­sá pod­la­ha. Sly­ší­te neza­mě­ni­tel­ný zvuk. Ale prav­dou je, že v zrca­dle ten zvuk „nevi­dí­te”, pro­to­že není úpl­ně jas­né, kte­rá noha zrov­na dupe (navíc jedin­cům s nevy­vi­nu­tým ori­en­tač­ním smys­lem, jako jsem já, chvil­ku trvá, než si uvě­do­mí, kde sto­jí taneč­ník, kte­ré­ho v zrca­dle vidí v … pra­vém (?) rohu). Ale mož­ná by pomoh­lo i oťuká­vá­ní stěn, v nichž jsou ostat­ně škví­ry, kte­rý­mi je mož­no vidět dovnitř. 

Mirkids © Tomáš Kubart

K této kon­struk­ci nalez­la Morand inspi­ra­ci v prů­kop­nic­kých sna­hách o zachy­ce­ní pohy­bu, kte­ré máme čas­to spo­je­ny se jmé­ny jako Eadweard Muyb­ridge nebo Emil Skla­da­nowsky. Ti zna­li fena­kis­to­skop, jenž kom­bi­na­cí pohle­du štěr­bi­nou z jed­né stra­ny a rotu­jí­cím vál­cem, na němž je pohyb zob­ra­zen v jed­not­li­vých sek­ven­co­va­ných fázích, vytvá­ří ilu­zi pohy­bu živé bytos­ti. Zaří­ze­ní v roce 1832 vyvi­nul Jose­ph Pla­te­au, a děti do něj během před­sta­ve­ní Mir­kids občas nahléd­nou samy. Dnes se to ale nedě­lo. Já jsem to zku­sil, a nasky­tl se mi sub­til­něj­ší úhel pohle­du, výsek obra­zu, v němž někte­ré ver­ti­kál­ní štěr­bi­ny v příč­kách „zoo­t­ro­pu“ umož­ňu­jí nao­pak pou­ze frag­men­tár­ní pohled na těla uvnitř válce. 

Mirkids © Céline Michel

Cho­re­o­gra­f­ka Jas­mi­ne Morand se naro­di­la v Curychu v roce 1977 a žije ve švýar­ském Vevey. Inspi­ro­vá­na výtvar­ným umě­ním vyu­ží­vá ve své cho­re­o­gra­fic­ké prá­ci nové tech­no­lo­gie. V roce 2013 zís­ka­la Taneč­ní cenu švý­car­ské Fon­dati­on Vau­do­i­se pour la Cul­tu­re a v roce 2021 byla oce­ně­na švý­car­skou cenou kul­tu­ry za múzic­ká umění.

Kon­cept: Jas­mi­ne Morand, Scé­no­gra­fie: Neda Lon­ca­re­vic, Kos­tým­ní návrh: Toni Tei­xe­i­ra, Kos­tým­ní asi­s­tent: Tho­mas Lopes, Hra­jí (v obmě­nách): Fabio Ber­ga­maschi, Elé­o­no­re Hei­ni­ger, Jean­ne Gumy, Kras­sen Kras­tev, Isma­el Oiar­t­za­bal, Amau­ry Reot, Lui­sa Schö­fer, Nico­las Turicchia, Louis Bou­rel, Céli­ne Fellay, Lae­ti­tia Duper­tu­is, Mar­co Vol­ta, Maxi­me Jean­ne­rat, Anne-Char­lot­te Hubert, Asi­s­ten­ce: Fabio Ber­ga­maschi, Tech­ni­ka: Louis Rion­del, Sebas­ti­en Graz, Char­lot­te Rych­ner, Luis Hen­kes, Kon­struk­ce a stav­ba jeviš­tě: Le Rate­lier: Jean-Marie Mathey, Anto­i­ne Mozer, Luci­en Mozer, Svě­tel­ný design: Rai­ner Ludwig, Zvu­ko­vá kom­po­zi­ce: Dra­gos Tara, Tech­nic­ký manage­ment: Céci­le Robin, Kon­struk­ce zrca­dla: Phi­lip­pe Bot­te­au, Léo Bachmann.

Od Tomáš Kubart

Vystudoval teatrologii na KDS FF MU v Brně, obhájil disertační práci na téma vídeňského akcionismu (2021), publikoval několik studií na téže téma (Theatralia, Arte Acta, Acta Universitatis Carolinae), podílel se na vydání sborníku českého surrealistického dramatu České surrealistické drama (nakl. Academia, 2023), editoval speciální číslo Taneční zóny, věnované tvorbě Hermanna Nitsche (2023). Zabývá se performativitou, akčním uměním, vídeňským akcionismem, současnou německojazyčnou dramatikou a scénografií. Je členem dramaturgické rady PerformCzech, tajemníkem Teatrologické společnosti, členem ČOSDAT/OISTAT a Sdružení českých divadelních kritiků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *