V úterý 9. dubna měly návštěvnice České taneční platformy příležitost shlédnout choreografii Markéty Jandové a režii Petra Boháče F*cking Beautiful Spring. Ve fenomenálním lightdesignu Jiřího Šmirka pohybově excelovala sama Jandová, a labutí písni vyhlášených Spitfire Company zaznívaly hluboké tóny nevědomí, jež slýcháme, když se ponoříme hluboko pod hladinu … skutečnosti, každodennosti … když se probouzí jaro, a Wendla se úplně necítí na tanec s ním.
Do kruhové lehce nad povrch podlahy divadla Ponec vyvýšené a třpytivé scény (Petr Boháč) vstupuje tanečnice (Markéta Jandová). Aktérka se z herního prostoru rozhlíží po divácích ve směru hodinových ručiček. Každý z diváků dostal při vstupu do arény binaurální sluchátka, jejichž kouzlo limitního rozdílu frekvence 30 Hz oceníme již v prvních minutách inscenace, v níž se probouzí jaro, ale také keporkaci hluboko v našem nevědomí: díky binaurálnímu efektu a drobnému rozdílu ve frekvenci máme jako diváci skutečně „pocit“ prostorového a pohyblivého zvuku. Do něj se jako do hlubin psýché noří i aktérka, s in-ear sluchátky, přilepenými k uším. Vstupuje na pódium v šajnu, zatímco ve sluchátkách se divákům ozývají zvuky jakéhosi unboxingu, šustění obaly a papírem. Cosi předčítá pohnutým hlasem, zřejmě v angličtině, ale slovům v tuto chvíli není zřetelně rozumět. Ve sluchátkách se ozývá zvuk spláchnutí, následovaný zvuky deště. Aktérka krouží prstencovým jevištěm, zvuky deště evokují sprchu, umývání, tanečnice se vzpřímeně ladně prochází arénou.
Náhle, jako by se tanečnice ocitla pod hladinou: přizpůsobuje vláčné pohyby vodní masou tlumeným zvukům, jež se nám ozývají ve sluchátcích, podmořské zvuky a táhlé písně velryb, ale atmosféru buduje a dokresluje zejména ligotavé světlo (Jiří Šmirk). Světlo „hraje vodu“, její pohyby, její dynamiku i masovost, světelná plocha se na třpytivé scéně chvěje, jako by se kolébala s vodní hladinou: „světlo hraje vodu,“ opakuji si znovu v duchu, a myslím na Honzlův Pohyb divadelního znaku, atmosféry Gernota Böhmeho, a na fascinující jednoduchost, v níž lze zahlédnout kouzlo divadla.
Na povrchu pódia se objevuje ostrý šajn, prudce se roztáčí ve směru hodinových ručiček. Rotace šajnu zrychluje, barva se mění do rudé, tanečnice se točí střídavě proti pohybu šajnu, zvuk v binaurálních sluchátcích „sleduje“ pohyb na scéně, jako by „obíhal“ arénou spolu se šajnem a tanečnicí, můžeme ho jen nevěřícně „sledovat“, zklamaní a překvapení, že ho vlastně nezahlédneme. Znavená tanečnice padá na pódium, hlasitě oddychuje. Ve sluchátcích se ozývá hluk otevíraných dveří, světelný vír na scéně se zvětšuje, zaznívají tóny opery El Niňo amerického skladatele Johna Adamse (*1947), i zvuky opery „obíhají“ scénu ve sluchátcích diváků a divaček. Tanečnice/aktérka opět upadá na pódium, krátké a prudké zatmění rytmizuje scénu, na páté hodině kruhu (z mého pohledu) se objevuje nový šajn, kruhový kužel světla. Tanečnice si do něj lehá a odpočívá. Tikot hodin. Vzdálený operní zpěv árií El Niňa. Z pozvzdálí se ozývá rozhovor, tolik autentický, že sejmu sluchátka a přesvědčuji se, jestli nás neruší zvuky z foyer Ponce. Vzdálený rozhovor k nám zaznívá pouze ze sluchátek.
Jandová vstává, pozpátku krokuje scénou, světelný šajn ji doprovází, obkružují spolu plochu arény. „The light desapeared at the moment,“ říká ženský hlas ve sluchátcích. Prudké zvuky odemykání nějakých kovových dveří, slyšíme kroky, uhánějící jakousi chodbou, zavírají se těžké kovové dveře, a na scéně se opět zhasne. Jandová si svítí baterkou, ne, ne baterkou: předklání se do tenoučkého kuželu světla, že to chvilku vypadá, jakoby světlo vycházelo z jejích dlaní. A v uších nám zní rytmus pražců, jako by se rozjížděl vlak. Na tyto zvuky, které snad sama slyší ve svých in-ear sluchátcích, reaguje variací na šamanský tanec. Začíná stínovat, pohybuje se jako boxer při tréninku, každý pohyb je ale vyvážený, tak jemně, že v duchu vidím Muhammada Aliho, který „létal jako motýl a bodal jako včela.“ Tak se „vznáší“ Jandová: jako motýl, v třpytivém prachu motýlích křídel, a včelí nebezpečí je cítit v medovém usínání, v regresivním návratu do spící přírody. Ta se ale probouzí, a o jejím obnovování je celý příběh. Světelný šajn se na scéně „osamostatňuje“, rozehrává vlastní „tanec“. „I am learning to trust. Please unscrew me. Make noise and make silence with me. Be nothing but love,“ zdůraznuje ženský hlas ve sluchátcích. „Be nothing but love.“
Malý přítel mizí, a téměř celá plocha jeviště je vyplněna světlem. Jandová hledí do publika, jako by se loučila, zvuk jedoucích kol, snad skejtů, a Jandová se točí jako soustředěný derviš. Ozývají se české hlásky dívek, jako by byly na hodině baletu, nebo moderního tance. Ale ne: jsme v metru, posloucháme útržky rozhovorů, zahlceni juxtapozicí informací. S brzdícím metrem se zužuje světelný šajn, a zúží se do dvou paralelních pruhů světla, které se začnou rytmicky pohybovat, přibližovat se k sobě, a navzájem se od sebe vzdalovat. Jandová se pohybuje po kolenou, jako by napodobovala Klappovu metodu, přeskakuje zleva doprava, ale těžiště zůstává nad bedry. Ve sluchátcích se znovu ozývají útržky rozhovorů, paprsky světla se překřižují. Metro se rozjíždí, a vizualitou se na jevišti vracíme do vody, do moře. Objevuje se velký světelný šajn, ale ve sluchátcích slyšíme ptáky, psa a zvony, a já se cítím jako na louce. „We are together in one body,“ zaznívá Jandové hlas ve sluchátcích. Stojí před námi na scéně, a gestem dlaně, přiložené k uchu naznačuje, že si máme sluchátka sejmout. Světelný šajn se zužuje do růžice. Zůstává v něm stát, světlo se naposledy prudce rozšíří, a ve sluchátkách „se rozprší“ (slyšíme zvuky prudkého deště). Obkružuje vnitřní kruh jako baletka z cínového vojáčka. Jako by chytala světlo do dlaní a na jazyk, jako by chytala sníh, jak jej chytávají malé děti, jako by chytala hromy a déšť, které ale pouze slyšíme ve sluchátcích. Točí se v paprsku růžice ve směru hodinových ručiček, růžice se točí rychleji, než ona, a zrychluje. Obě se zastaví.
Inscenační tým se nechal inspirovat nekonečným poslechem oratoria El Niño amerického skladatele Johna Adamse, rapovými verši Kae Tempest a hudebním rituálem skupiny Shortparis z petrohradského undergroundu. Příběh o zrození, revokující odvěké mýty znovuzrození, dionýský kult písní keporkaků, slepotou medvědů, kteří se probouzejí ze spánku, hučením metra, které ze spánku probouzejí nesmělé paprsky slunce. Příběh ale není krásný: proto je zam*daný, jak slibuje název: šestnáctiletá dívka otevírá koupelnu (slyšíte zvuk otevírajících se dveří?), otevírá krabičku s těhotenským testem (unboxing?), a sestupuje do vlastní osamělosti. Kruh točícího se pokoje. Vtahuje ji mealström, spirála událostí, vtahují ji do hlubin. Pod vodou nejsou keporkaci, ale její vlastní výčitky. Má utéct? Má strach. Má zůstat? Nemůže zůstat sama. Metro. Tíseň. Nesrozumitelné útržky rozhovorů. I když hovoří stejným jazykem, jako by mluvili … z jiné dimenze. Jako by nemluvili, jako by křičely, vřeštěly. Šeptaly. Vstupuje do kruhu jara, do téhož kruhu, z něhož kdysi utíkala Wedekindova Wendla v Procitnutí jara (1891). Vstupuje do něj, a ať se kolem ní děje cokoliv, zůstává v něm sama.
Námět, scénografie, režie: Petr Boháč
Choreografie, performance: Markéta Jandová
Sound design: Martin Hůla
Binaural mix: Martin Hůla
Lightdesign: Jiří Šmirk
Pohybová spolupráce: Adéla Kašparová
Kostýmy: Kateřina Jirmanová
Produkce: Veronika Ilíková
Projektová manažerka: Barbora Faifr Repická
Koprodukce: Tanec Praha z.ú. / PONEC — divadlo pro tanec, Palác Akropolis — Spectaculare
Zvláštní poděkování: Audiolight service s.r.o.
